MONSTER MAGNET - God Says No

100%

Po komerčním úspěchu „Powertrip“ značil prodejní neúspěch následujícího alba „God Says No“ velké rozčarování, zvlášť když materiál patří dodnes k úplně nejlepším, jaké ze sebe kdy MONSTER MAGNET dostali. Zákonitosti fungování hudebního byznysu však byly vždy velmi nevyzpytatelné, zvlášť pak na přelomu milénia. Vydavatelství zkrátka kapelu příliš nepodpořilo, což se záhy ukázalo jak předzvěst ukončení spolupráce s A&M Records. Velký propad zájmu deska pocítila zejména ve Spojených státech, kde se tou dobou proháněly nejrůznější módní vlny přihrávající co dva roky pozornost k úplně jiným souborům. Alespoň že Evropa zůstala stále tak nějak na svém. V době nástupu kapel jako LINKIN´PARK, SYSTEM OF A DOWN nebo SLIPKNOT prostě nebylo v USA snadné uspět s čímkoliv jiným. Nicméně MONSTER MAGNET v roce 2000, hezky stranou většího zájmu médií, nahráli své ultimativní dílo, které je navždy definovalo jako velkou hardrockovou formaci. Za asistence producenta Matta Hydea se kapele podařilo vytvořit mocné a ohnivé album, kde se již na zadní obálce členové kapely nacházejí v rolích jakýchsi post-apokalyptických pouštních bohů.

Album „God Says No“ bylo posledním pro rytmickou sekci John Kleinman a Joe Calandra, která to s Davem Wyndorfem táhla už od dob debutu. Nevím, jaký byl důvod jejich odchodu, každopádně se již v řadách MONSTER MAGNET nikdy neobjevili. Co se týče vyznění materiálu, bylo opět poznat, jak se skladatelská stránka muzikantů nadále zlepšuje a struktura skladeb se posunula více ke klasicky hardrockovému vyznění, respektive k jeho americké obdobě vyvěrající z bluesového podhoubí a vlastnící nápadnou inklinaci k metalu. Rozmáchlé songy kolikrát gradovaly z akustických fází, některými pasážemi prostupovaly zvuky tajemných hammondů evokujících rockový dávnověk, leckterá skladba si držela jistý bluesový esprit, jinde pro změnu dunělo ďábelské a do moderního kabátku hozené boogie. Celkově vzato, šlo o velmi pestrou a energickou sbírku, u které ještě osmnáct let po vydání nalézám spousty zajímavých momentů.

Jak už jsem výše zmínil, nápadný byl další zvukový vývoj, neboť hutné a podlazené kytary se tak nějak přirozeně přetransformovaly v pevné a vygradované party sloužící více hymničnosti. Skladby získaly na pevnějších melodiích, celkově byl pak zvuk ostřejší a zase o něco vzdálenější zhuleneckému undergroundu než v průběhu celých devadesátých let. Kytarová hra Eda Mundella získala na větší pestrosti a skladby byly šperkovány nepokojnými kytarovými sóly. Do sestavy ostatně přibyl ještě druhý kytarista Phil Caivano, který nakrátko (jen do odchodu rytmické sekce) rozšířil řady MONSTER MAGNET na kvintet, navíc si s Mundellem herně docela dost rozuměl.

Deska začíná plíživým způsobem, neboť pomalá a mocná „Melt“ v sobě koncentruje bobtnající napětí a uvádí posluchače do alba tak, že ten se cítí velmi natěšen na proud věcí příštích, na ten božský rockový výbuch. Následná „Heads Explode“ jako by tedy uvolnila všechna stavidla nahromaděné energie. Skladba je údernou hitovkou v machisticky rockovém stylu a byla po zásluze nominována do role singlu. „Doomsday“ má v sobě cosi ďábelského a svou zaujatostí do repetitivně rychlých boogie partů a lehce vyšinutým přednesem dostává do alba atmosféru zakázaného ovoce. To polo-akustický titulní kus „God Says No“ má v sobě romantiku velkých hardrockových skladeb. Stejně povedená je „Kiss Of Scorpion“, kde Wyndorf zní skoro jako Tom Jones, což ještě více posiluje u skladby její nadžánrovou kvalitu, docela bych si jí dovedl představit v roli doprovodu nějakého filmu. Rozverné hammondy zde rozehrávají retrařské taneční pozdvižení. Pestrost materiálu sloužila tehdy MONSTER MAGNET ke cti a v dané době jim v podobném machistickém rocku jen málokdo konkuroval (snad krom THE CULT vlastně nikdo).

Střed alba je asi nejslabším článkem, protože „Gravity Well“, „All Shook Out“ nebo „My Little Friend“ nepředstavují zrovna vrchol kreativního umění kapely, ale na druhou stranu nejde zas o žádnou hlušinu, zkrátka střed desky, kde se MONSTER MAGNET připravují na zdrcující finální výpad. Ten přichází v poslední třetině, neboť zadumaná „Queen Of You“ dokáže okouzlit svou melodikou i uhrančivě hypnotizovat, a to stejně zaručeně jako kalifornská rocková jízda „Down In the Jungle“ smést z povrchu zemského. Vrcholem desky je pravděpodobně mocně rozmáchlá suita „Cry“, která je esencí stylu MONSTER MAGNET a Wyndorf v ní působí jako vládce světa. Odlehčení přichází s elektro latinem „Take It“, aby závěrečná „Silver Future“ znovu definovala hymnicky rockovou podstatu této sebranky. V době těsně po vydání alba „God Says No“ (nahrávce natolik kvalitní, zajímavé a zároveň neúspěšné) stála kapela paradoxně na rozcestí, kdy se ani nevyjelo na evropské turné a nebylo vůbec jisté, zdali budou MONSTER MAGNET pokračovat a u jaké vydavatelské stáje vyjdou jejich další nahrávky, pakliže nějaké přijdou. Nakonec se všechno v dobré obrátilo a po opuštění paluby dvou starých členů došlo k podpisu smlouvy s německých vydavatelstvím SPV, ale o tom až příště.

12.09.2018	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz