MONSTER MAGNET - Superjudge

80%

Ono pustit se do rekapitulací alb amerických stoner-metalových bohů MONSTER MAGNET, navíc v tomhle nekonečném dusnu, nahrává ještě většímu zatavení mozkových závitů, než by se mohlo čtenáři zdát, ale beru to celé jako výzvu a možnost připomenutí si tvorby jedné z nejlepších žánrových kapel, která se výrazně zapsala do rockového dění tolik zvláštních a svým způsobem revolučních devadesátých let. V těchto dnech, kdy se i asfalt pod nohama vyčerpaného chodce lapajícího po dechu roztéká, není zrovna optimální si něco podobného pouštět, na tož o tom se zájmem filosofovat, každopádně mě něco podobného přišlo zajímavé jako prostředek k psychickému zocelení jedince, zřejmě navždy ukotveného mezi tituly formujícími historii rocku a metalu. Tak tedy k tématu.

Na podzim roku 1992 střídá kytarista Ed Mundell odcházejícího Johna McBaina a MONSTER MAGNET prostřednictvím nové smlouvy s větším vydavatelem A&M Records konečně vstupují do nejzásadnější etapy vlastní historie, jakkoliv posun na absolutní vrchol nebude snadný a proběhne po krůčcích během následujících sedmi let. Nahrávání druhé desky probíhá v říjnu 1992 v newyorském studiu The Magic Shop za asistence Steva Rosenthala u mixu a produkce se opět ujímá lídr kapely a vyhlášený nespoutanec Dave Wyndorf. Mýlil by se ten, kdo by čekal nějaký větší stylový posun, deska „Superjudge“ (vydaná na jaře roku 1993) opravdu pokračuje tam, kde debut „Spine Of God“ cestu kapely nastartoval. Stejně jako debut je album brané za klasiku stoner rocku a metalu ovlivněného sedmdesátkovou psychedelií. 

Kapela stále vězí napůl zabořená v bahně alternativní klubové scény, jakkoliv je možné rozpoznat inklinaci k metalovému zvuku, který bude v jejich podání (s každým dalším albem vydaným v devadesátých letech) sílit. Rytmická sekce Joe Calandra/John Kleinman se jeví jako dokonale sehraný tandem, navíc oba za Wyndorfem ani moc nezaostávají v užívání si všemožných dýchánků. Obávanou trojici tak na mírně vyšší level posouvá právě účast nového kytaristy Eda Mundella, jehož obliba klasicky hardrockového cítění směrovaného k blues a zájem o častější sólování vyšperkovává materiál směrem k třaskavějšímu vyznění. Ještě se sice kapela nedostává na potřebný skladatelský level a deska znovu působí spíše jako jednolitý trip, než jako sbírka skvostných hymen, ale nic než vzdor a psychedelii od MONSTER MAGNET ani nikdo za oceánem nečeká.

V Evropě je kapela velkou neznámou a na jaře roku 1993 vyráží na první koncerty i na Starý kontinent, kde ji provází pověst těch největších rebelů. Na rozdíl od tehdejších hvězd grunge však MONSTER MAGNET postrádají potřebnou mediální podporu a jejich fans se rekrutují spíše ze sledovačů klubového undergroundu a sběratelů nových metalových rarit. Jejich účast na festivalu Dynamo Open Air 93´v holandském Eindhovenu je ve znamení velkého vpádu do povědomí evropských fans. Na památné akci, kde pozici headlinerů zastávají znovuobnovení MERCYFUL FATE, ale také poprvé s Johnem Bushem koncertující ANTHRAX, kteří zde propagují skvostnou novinku „Sound Of the White Noise“, se Wyndorfovci blýsknou nabušeným odpoledním setem a o jejich nezvladatelnosti a zákulisní rebelii jdou ještě dlouho vyhlášené příběhy. Album „Superjudge“ sklízí pozitivní ohlasy a je prvním větším krokem Američanů k dlouhověkosti. Nadějně rozjetý band spolu s vydavatelem využívá dobovou módu grunge pro své potřeby a konání kapely je šikovně naroubováno na probíhající boom horečky ze Seattlu, ačkoliv s touhle scénou MONSTER MAGNET později nespojuje téměř nic, snad kromě zbustřeného a lehce podlazeného kytarového zvuku.

Co se podoby materiálu týče, vlastně se o takový posun nejednalo, album si totiž víceméně drželo všechny vlastnosti příznačné již pro debut „Spine Of God“. Ještě zkrátka nenastal onen potřebný přerod v kapelu, která bude schopná dodat velkolepé hymny. Do pozice singlů byly vybrány skladby jako „Face Down“ nebo „Twin Earth“, tedy skladby držící si délku okolo únosných čtyř minut a ve svém vyznění o něco přímočařejší než byl zbytek materiálu. Album obsahuje i dva covery a sice „Evil“ od Willieho Dixona a „Brainstorm“ od jejich oblíbenců HAWKWIND. Tyto dvě písně tak nějak přirozeně zapadají do koloritu jejich tvorby a že jde o předělávky není na první poslech patrné. Jak bylo u dobových stoner-metalových kapel obvyklé, album si drží poměrně dost jednolitý ráz a je psychedelickým výletem protkaným všudypřítomnými riffy, halucinogenní atmosférou a espritem pekelného vzdoru. Pokud bych měl „Superjudge“ charakterizovat v kontextu celé jejich tvorby, tak se nemůže rovnat třem albům po něm následujícím a v diskografii platí za bod Zero v cestě kapely směrem vzhůru k zdokonalování skladatelské stránky a dostávání se do povědomí metalové veřejnosti. Jeho důležitost spatřuji hlavně v tom smyslu, že o sobě dal Wyndorf poprvé rázně vědět a svůj zhutnělý sound a nespoutaný koncertní manýrismus doslova naládoval do hlav tehdejších nových fanoušků rocku, vyrůstajících tou dobou na hudbě nových idolů jako SOUNDGARDEN nebo ALICE IN CHAINS. Humpoláčtější projev chlapců z New Jersey však byl už tenkrát plný příslibů a zakázaných substancí…

24.08.2018	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz