MOONSPELL - Extinct

80%

Ještě před vypuštěním nového alba upozorňoval Fernando Ribeiro na směr, kterým se nová deska MOONSPELL bude ubírat a sice takovým způsobem, že se vyjádřil o své nespokojenosti se stavem, kam se v současné době gotická hudba a kultura ve spojení s metalem vyvinula. Šlo samozřejmě o kritiku stavu, kdy se z téhle dříve ponuré a temné hudby vytratila hloubka, tedy zejména utrápenost, zmar a pocity roztrpčení. Naopak prostor opanovaly pohádkové a bohatě nazdobené produkce. A byť nová deska MOONSPELL není žádnou strohou nahrávkou, která by potvrzovala jeho kritická slova, je poznat, že si kapela dala na výsledku záležet. Jde vlastně o jejich nejhitovější sbírku plnou vypalovaček, která stylově čerpá zejména z odkazu legend jako THE SISTERS OF MERCY, THE MISSION nebo dokonce TYPE O NEGATIVE, a k tomu Portugalci přidávají bohaté orchestrace, což vlastně trochu popírá frontmanova slova. Nicméně jde o chytlavou záležitost, pro kterou je nejpodstatnější silná skladba, schopná posluchače uhranout a vzbudit v něm nějaké emoce. Jsem rád, že se MOONSPELL vrátili do časů mimořádně dobře poslouchatelných písní, tedy do doby, která u nich skončila někdy po jejich třetí a dle mého nejlepší desce „Sin/ Pecado“. Z mého pohledu je totiž tahle gothic rocková novinka nazvaná „Extinct“ jejich druhým nejzdařilejším albem celé diskografie a to právě v závěsu za výše zmíněným mistrovským dílem, které si ve své době nekladlo žádné stylové ani umělecké bariéry.

Od přelomu milénia jsem neměl z jejich hudby tak dobrý pocit jako nyní a je mi úplně jedno, že kapela dnes vydatně čerpá z tvorby kapel a historických milníků, které gotický rock kdysi dávno proslavily a definovaly. Ostatně i já vždy raději sáhnu po původnosti, nicméně se těším z toho, že se MOONSPELL konečně po dlouhé době podařilo nahrát desku narvanou výtečnými songy, věc, která od začátku až zhruba do osmé skladby baví a nemá výraznějších slabin. Nové songy mají velký potenciál rozčísnout v posluchači emoce, jsou plné chytlavých momentů, výrazných zpěvavých linek, ale i barvitých pasáží. Dojde zejména k umocnění nálady skladeb z úvodu alba díky využití služeb blízkovýchodního orchestru – konkrétně jde o momenty, jenž má na svědomí turecký soubor z Istanbulu, který výsledek dochucuje způsobem, jakým by se to nepodařilo snad ani pověstným sladkostem z tohoto velkoměsta.

Hned v úvodu alba se nachází klenutě vystavěná „Breathe (Until We Are No More)“, začínající kytarovou vyhrávkou jak z repertoáru IRON MAIDEN. Skladba se za krátko vyvine v strhující jízdu a právě výše zmíněné folklórní prvky a exotické orchestrace ji v závěrečném reji dervišů hodně ovlivní. Sice jsem nepochopil, co měl Fernando Ribeiro na mysli tou kritikou načančanosti a pohádkové atmosféry, když právě toto je synonymem aranžerské pestrosti, ale budiž, zásadní pro mne je, že se jedná o výbornou skladbu. Titulní song nepolevuje a i on platí za parádní zpěvnou hymnu s výrazným refrénem a strhujícím kytarovým sólem Ricarda Amorima, které zde rovněž pluje na podkladě výrazných orchestrací. Při gothicrockové abecedě, jakou zde předvádí přímočará hitovka „Medusalem“, je vám díky setrvalému zaujetí musulmanských hudebníků jako při úprku křivolakými uličkami nad Bosporem. Obrovská chytlavost provází i rozvláčnělou skladbu „Domina“ a další gotickou vypalovačku „The Last Of Us“. Vrcholem celé nahrávky je posléze vlkodlačí temno „Malignia“, kde vás uhrane Fernandův hlasový projev a hrdost, jenž z kapely prýští na všechny strany. Je poznat, že si tentokrát MOONSPELL dali při skladatelských přípravách opravdu záležet, takhle dobří přes patnáct let opravdu nebyli. Hitový potenciál ve stylu alba „Irreligious“ mají i dvě další věci – „Funeral Bloom“ a „A Dying Breed“, které jsou pro MOONSPELL velmi typické vzhledem k jejich metalovým kořenům. Zbývající dvě položky už jsou zde však jen do počtu a za předchozími kvalitativně zaostávají.

Sečteno a podtrženo, plusem nahrávky jsou nebývale dobré skladby, přímočaré hitovky, které kombinují melodické momenty a gothicrockové kytary s bohatou orchestrací, a v nichž pak vyhrávky Ricarda Amorima a uhrančivý Ribeirův hlas vyčnívají. Mínusem je pak nepůvodnost a také přebuzenost dynamiky zvuku, která je achilovou patou mnoha dnešních CD. Kromě posledních dvou věcí považuji však všechny songy za mimořádně povedené. Jedno z nejlepších alb MOONSPELL a dost možná úplně nejlepší v tomhle století.

11.03.2015	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz