MORBID ANGEL - Blessed Are The Sick

90%

Sympatické a ucelené dílo, kterým MORBID ANGEL vyzvali své fanoušky na procházku po stezce svých umělečtějších ambicí. Jedno z těch důležitých alb floridské deathmetalové scény počátku devadesátých let a rovněž hodnotné dílo i v rámci celé kompletní diskografie Andělů, to jest dle mého názoru album „Blessed Are The Sick“. Zatímco o dva roky dříve ultrarychlý debut „Altars Of Madness“ útočil na posluchače jako predátor s cílem svou oběť rozcupovat, zde došlo na soustředěnější a více promyšlenou nahrávku, oplývající silnou atmosférou, která se doslova nořila v krvavé lázni všech sešlých z jediné pravé cesty. Hybatelé žánru se tentokrát soustředili na nový materiál, neboť šuplíky nahromaděné za celá předchozí léta byly ponechány k vysypání na dodatkovém albu „Abominations Of Desolation“, které vyšlo až koncem roku 1991, tedy o půl roku později. Kapela neponechala nic náhodě a ve vyhlášeném studiu Morrisound, za asistence Toma Morrise, vysekla svou aktuální blasfemickou tezi na téma špičkový floridský death metal. Obrovský rozdíl od kultovního debutu byl patrný už při prvním poslechu, protože se matněji vyznívající skladby pohybovaly spíše ve středních až pomalejších tempech, a byly často obohacovány předěly inspirovanými orchestrací, které neměly daleko ke klasice, a také řadou akustických a klávesových meziher, což nahrávce propůjčilo tak trochu umělečtější charakter.

Vývoj byl nezpochybnitelný a vlastně určitým způsobem předznamenal pozdější „tuckerovské“ období, kdy otěže kapely držel již pevně v rukách jen a pouze kytarista Trey Azagthoth, jehož hra se vyprofilovala do specifické podoby, kterou si nešlo s nikým jiným spléct. S „Blessed Are The Sick“ jakoby vše, co tento rarach a démon šestistrunky chtěl vždy světu říci, dostalo svůj jasný a nezpochybnitelný řád, obsah a zahuštěnou přesnost, natolik byly riffy v nových skladbách neprodyšné a výše zmíněné klasicizující předěly magické. Výsledek se tak stal doslova monolitem, o jehož důležitosti pro celý deathmetalový žánr (v sezóně jeho největšího rozmachu) nebylo radno pochybovat. Navíc album zní skvěle ještě dnes, takže se zařadilo mezi ta díla extrémního metalu, která by si měli fanoušci na svých poličkách hýčkat a často oprašovat.

Kapitolou samou pro sebe byla tedy Azagthothova kytarová práce, zejména pak sóla, která jakoby byla stvořena mimo náš svět. Kakofonické chuchvalce a kvílivé pazvuky, linoucí se z jeho nástroje, působily dojmem, že se snaží zbortit nějakou vesmírnou bránu poznání. Stejně tak mohutně neurvalý growl Davida Vincenta, chrlící morbidní pravdy, proplouval nad veškerou tou dunící masou s naprostou jistotou. Vincent coby jediný deathmetalista historie, jenž měl na to stát se skutečnou hairmetalovou hvězdou, byl vždy v zorném poli tisku a v té době stál v popředí kapely jako naparující se páv. Patřím za to k jeho velkým fanouškům. Zpět k hudbě. Ve zdejších o něco přehlednějších strukturách skladeb právě Vincentův hlas vynikal a dokázal uhranout každým momentem svého soustředěného přednesu. Koncertní tutovky jako hned úvodní houpavá hymna „Fall From Grace“, která se několikrát vypořádala se zdrcující obměnou tempa, nebo ponuře bahenní pochod „Thy Kingdom Come“, patří ještě dnes k naprosté klasice, a můžu o nich s čistým svědomím říci, že přečkaly celých těch dlouhých čtyřiadvacet let naprosto bez úhony na své kvalitě a kouzlu.

Rok po vydání „Blessed Are The Sick“ se MORBID ANGEL, kteří si mezitím získali výsadní reputaci v rámci rychle se rozšiřující scény, rozloučili se svým druhým kytaristou Richardem Brunellem (do té doby jejich druhým služebně nejstarším členem) a albový následovník „Covenant“ tak vznikal raritně pouze ve třech a byl opět o trochu něčem jiném. Vlastně to bylo na tehdejších MORBID ANGEL také hodně přitažlivé. Dokázali totiž přijít v rámci death metalu pokaždé s úplně jinou nahrávkou a pokaždé získali zcela výsadní postavení.

23.01.2015	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz