MORDRED - The Dark Parade

50%

Zatímco v časech prvních dvou alb působily kalifornští MORDRED dojmem osvěžující chuťovky, která svým nebojácným spojením thrash metalu s funky napomáhala pestrosti scény raných devadesátek, tak v současnosti jde o tuctový crossover od kapely, která zaspala dobu a opravdu neví kudy kam. 

Novinka „The Dark Parade“ je prvním albem MORDRED od roku 1994 a celkově jejich čtvrtým. Bohužel někdejší „džoukři“ dnes působí jaksi vyčpěle a bez očekávané nadstavby. Zejména v časech skvělé druhé desky „In This Life“ šlo o výtečné těleso, které svým způsobem napomáhalo posouvat hranice metalu, za což patří velký dík rovněž německému vydavatelství Noise Records, které se nebálo rozšířit svůj záběr a tehdy tuto neotřelou kapelu realizovalo. Po nepříliš povedené třetí desce „The Next Room“ se však MORDRED odebrali na odpočinek, kde strávili více než čtvrtstoletí. 

Letošní zápis potvrzuje, že v jejich případě je na návrat asi již pozdě. Jakkoliv je deska zručně nahraná a ozvučená, prakticky navozuje jen vzpomínky na to průměrné, co se v oblasti kytarové hudby skloubené s rapem tehdy před čtvrtstoletím dělo. Album velmi postrádá osobitější přístup a charisma. Jak to tedy nejlépe říct? Skladatelská stránka není zrovna silnou záležitostí současných MORDRED. Přiznávám, že mě nové skladby vlastně ani moc nebaví.

Světlejší momenty slyším jen tu a tam. V zběsile roztančené riffovce „Malignancy“, která ve výsledku neví, jestli bude spíše thrash metalem a nebo alternativním rockem s rozmáchle podaným refrénem. Jde zřejmě o nejmelodičtější úsek osmipísňové kolekce. Na nahrávce dál nechybí vstupy gramofonových scratchů a různé Djské ozdůbky dotvářející jinak kytarový rámec průměrného crossoveru. Asi nejzajímavější skladbou je „Digging For Bodies“, kde se frontmanovi Scottu Holderbymu daří do svého vokálu dostat onu bolestnost tolik typickou spíše pro někoho jako býval Layne Staley. Celkově však jde o miš maš. Napůl stoner vzývající projev Ozzyho Osbournea v časech Sabatu, tu a tam thrashový riff a pak do toho přidejte CLAWFINGER s klávesami. Máte to? Těžko. 

Poněkud snadno zapamatovatelná „I Am Charlie“ stojí na houpavých riffech, devadesátkovém groovu a mluvozpěvu. V podstatě je skladba typickou ukázkou nezáživnosti a přežitosti této hudby. Titulní „The Dark Parade“ sice zapasovává do kytarového soundu zvuky mexické dechovky, takže si brzy připadáte jako by jste s kapelou po ulici štrádovali na nějaký prapodivný pohřební karneval, ale jiné nápady v ní nejsou a vše ubíjí ony rapové deklamace. 

Mě osobně se vcelku pozdává „Dented Lives“, neboť zasekávané kytary a rafinované rytmy ve spojení s psychedelickým hlasovým projevem „ala Dave Mustaine na barbiturátech“ mě evokují vzpomínky na časy tvůrčí nesvázanosti amerických rock-metalových produkcí devadesátých let. Nicméně v žádné další skladbě už mne nic lepšího neupoutá, naopak cítím z kolekce jistou dávku otravnosti a neoriginality. V případě MORDRED jsem od jejich velmi pozdního návratu čekal prakticky vyšší míru zajímavosti. Škoda.

10.08.2021	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz