MÖRGHUUL - Domination Of The Beast

80%

Na úvod trocha citace: „Ze zástupců mladších můžu jmenovat kapelu MÖRGHUUL, kteří zatím vydali demonahrávku Possesed by Demo, a je to black/thrash/speed těleso s věkovým průměrem zhruba 18 – 19 let? Při svém mládí jsou hoši vyhraní, a pokud se na to nevyserou, čeká je plodná budoucnost, myslím si.“ Těmito slovy nás kytarista Jakub Fritsche v rámci rozhovoru s HADÍ MORD upozornil na brněnské thrashové naděje MÖRGHUUL. Dnes už je jasné, že kluci se na svůj milovaný žánr nevy...kašlali. Zároveň jim na pomoc přišla renomovaná Doomentia Records. Kdo měl možnost seznámit se alespoň s některými vydáními zmíněného labelu, asi už ví, že představuje záruku nejen určité úrovně, ale i přístupu k věci, a to jak ze strany vydávaných kapel, tak vydavatele. Asi by tudíž stačilo uvést, co vlastně Brněnští hrají, a pak vypálit nadstandardní hodnocení. Jenže natočit kvalitní retro album, které baví daleko víc samotnou metalovou hudbou než oním retrem, není jen tak. Pokusím se tedy napsat pár řádků o tom, proč si myslím, že si debut „Domination of the Beast“ zmíněné nadstandardní hodnocení plně zaslouží.

V prvé řadě se mi líbí přístup k věci. Thrash lze hrát na dost způsobů. MÖRGHUUL si vybrali předpotopní variantu vzešlou ze spojení heavymetalového proto speedu, trochy punku a black metalu VENOM. Pokud se někomu bude zdát, že jsem de facto popsal kořeny hudby, kterou lze slyšet na „Show No Mercy“ od SLAYER, má v podstatě pravdu. Brněnští mladíci se svým pojetím uvedenému kultu blíží, což je sympatické, protože taková kapela u nás, jestli si dobře vybavuji, chyběla. Nejde však o prostou kopírku, i když sem tam něco konkrétnějšího v modu retro, jako například v závěrečné „Into the Coven“, nutně zazní. Chápu, třeba kytarovému fragmentu z klasiky „Black Magic“ nelze odolat.:-) Dotyční jsou prostě tady a teď originální v tom, že se jako perspektivní domácí thrashers nebojí starého heavy metalu ani speedu. Zároveň však vše uvedené pojímají hodně ostře, s energií typickou pro etapu o něco pozdější. O čistotě a našláplosti zvuku nemluvě, ten má, přes všechno úsilí o zachycení dobově-okultního ducha, parametry současné. Jednoduše řečeno, pokud by „Domination of the Beast“ vyšlo zhruba v letech 1986-88, mohlo by se stát kultovním albem druhého sledu, přičemž zpětně by fajnšmekři poukazovali na jeho nadčasovost, opírající se o stylovou vytříbenost, muzikálnost, punkovou neurvalost, zběsilost a zdařilou produkci, která „spolehlivě funguje i dnes“. Zkuste sound na „Domination...“ porovnat kupříkladu se staršími retro Italy INSANE na desce „Wait and Pray“. Mimochodem obě kapely, přestože adorují stejné období SLAYER, znějí odlišně. Zajímavé.

Z desky je navíc znát, že ačkoliv se kluci baví na retro způsob, pracují s příslušnými proprietami jako s něčím živoucím, co komplexně inspiruje, co jim samotným poskytuje dostatek prostoru pro realizaci vlastních představ o rockové muzice i pro upuštění přebytečné energie. Jejich hudba tudíž působí dost procítěně, a to na všech postech, jakkoli první, čeho si člověk všimne, je dobově pojatý vokální projev výborného Matěje Kunce. Uvedené se zhmotňuje jednak v důrazu na pestrost celé kolekce, jednak ve formě dvou nápaditých instrumentálek. Téměř tříminutové „Intro“ celek představuje a také definuje. Názorná ukázka smíšení old school heavy/blacku s thrashem prezentovaná prostřednictvím tří výstavních riffů, provedených v pomalém tempu, probouzí zájem a nemalá očekávání. O poučenou kytarovou hru se postaral teprve devatenáctiletý Viktor Heža, v roli druhé kytary řeže čitelná baskytara Adama Beneše (18). Vše podporuje bohatou hrou přirozeně znějících bicích Dominik Šuchma. S nástupem „Thrashing Torment“ se pak celé kouzlo roztáčí do pořádných otáček.

Pokud jsem psal výše něco o pestrosti, neměl jsem na mysli nekončící kaskádu tradičních riffů, spíš snahu o to dát každé skladbě specifický ráz. Ani ne třicetiminutový debut MÖRGHUUL tak obnáší osmičku položek, které nesplývají, zvlášť když se jim nejprve věnuje pár soustředěnějších poslechů. Pokud tedy Matěj na koncertě ohlásí „Crushing the Holy Scum“, mělo by publikum nadšeně reagovat, protože ho čeká heavymetalová hitovka, navíc v závěru s melodickou explozí ala staří MAIDEN/RUNNING WILD. Podobnou reakci si časem určitě vykoledují i skladby rychlejší. Každá z nich je totiž založena na opravdu výrazném nosném riffu, ve kterém je předznamenáno nebo se koncentruje vše, co kapela na ploše 3 až 4 minut dále rozvíjí a k čemu se s využitím atraktivních meziher zase vrací. Prudké rozvinutí koberce s bizarním aktem kozla, na kterém se poté hrozí či tančí pogo. Metal dominuje, punk zní až na výjimku „Slut Queen“ spíše v pozadí, kde úspěšně bojuje se sterilitou a kytarovým hrdinstvím.

Výsledkem je hudba prodchnutá lehkostí, autentickou zběsilostí a příjemnou agresí, hudba, která baví. Jak už jsem naznačil, kytarových sól zazní málo. Instrumentálka „Omen“ naznačuje, že se není čeho bát. Budou-li se MÖRGHUUL chtít posunout, mohou jich pár přidat. Ve skutečnosti však mohou vykročit různými směry, nebo zůstat na místě, což je pro retro typické. Střelka ukazuje tam i onam. Od dema „Possessed by Demo“ každopádně učinili významný krok vpřed minimálně po stránce technické. Moc jim také pomohl zvuk z Davosu. Nechce se mi dál už nic předjímat. Přestože natočili debut jako víno, stojí stále na začátku. Pokud se na to nevy..., počkat, něco podobného už jsem někde četl.:-)

19.02.2024	Diskuse (2)	Pekárek hackl@volny.cz