MÖTLEY CRÜE - Karneval nesmrtelných hříchů (1999-2015) 4/4

Situace nabrala rázný spád hned po skončení amerického turné. Tommy Lee byl již po roce natolik znechucen návratem Vince Neila, že se kapele snažil co nejvíce vyhýbat a kutil si stranou svoje moderní zvukové projektíky. Dokonce se traduje, že mezi agresivním dlouhánem a právě Neilem došlo i na jednostranně probíhající pěstní souboj a asi vám bude okamžitě jasné, kdo koho totálně spráskal. Neilův vykalkulovaný příchod totiž sebou nesl i mnoho nedostatků, přes které bylo nutné se přenést a právě Tommy Lee vždy usiloval o evoluci, bez ohledu na to, co kapela měla v minulosti za sebou. Neilova neschopnost zpívat o čemkoliv jiném než o holkách v podvazkách a minisukních byla jen zlomkem nedostatků.  Když nebudu mluvit o Neilově tristní spolupráci na chodu kapely, tvorbě materiálu a průměrném hlasovém fondu, bylo jeho největším kazem právě evidentní přibrzdění stylového vývoje skupiny (tyto tendence počaly znovu nabírat na aktuálnosti hned po turné ke „Generation Swine“, díky Sixxově snaze udržet Neila za každou cenu v kapele), což se samozřejmě neslučovalo s Tommyho představami, který v roce 1999 i díky tomu kapelu na šest let opouští, aby postavil svůj hip-hopový projekt METHODS OF MAYHEM. Naštěstí Tommy Lee s tímhle blafem příliš velkou díru do světa neudělal, ostatně stejně jako se svými pozdějšími sólovými alby. Na dlouhou dobu posledními songy nahranými v původní sestavě se tak staly - „Bitter Pill“ a „Enslaved“ z alba „Greatest Hits“. Už následující rok však MÖTLEY CRÜE připravují skladby pro své další řadové album, jenž dostalo název - „New Tattoo“ a prostřednictvím kterého se najednou toužili vrátit k starému rock ´n´rollu, jaký kapela předváděla v osmdesátých letech. Za bicí soupravu usedá ostřílený světoběžník Randy Castillo.

New Tattoo (2000)

Jednoznačně nejslabší řadové album v historii MÖTLEY CRÜE. Tento laciný návrat postrádá osobitost a veškeré charisma starších děl a působí jako atrapa, na kterou se chytali jako ryby na návnadu spíše nepříliš zasvěcení rockeři jásající a máchající paroháči u každého sexistického prdu zkouleného pod značkou - rock´n ´roll. Důvodem jeho vzniku muselo být výhradně navázání na přetrženou nit z úspěšných osmdesátých let a to za účelem zvýšených prodejů. Jenže co o patnáct let dříve působilo svěže, věrohodně a tak nějak zábavně, bylo v roce 2000 pouze trapné a nudné. Žádná ze skladeb neměla onu potřebnou kvalitu, natož pak hitové ambice. Nejlepší položky se dají označit jako průměrný rock ´n´roll od bývalých glam-metalových hvězdiček z Los Angeles. Ve studiu se zřejmě také šetřilo, takže nahrávka zní archaicky, zaprděně a na dobu svého vzniku totálně nezajímavě. Jenže pokud se Nikki Sixx jednou rozhodne nahrát materiál, mající už předem nastavené cíle, tedy odbytiště u co nejširší fanouškovské základny, neudělá s tím nikdo nic. S odchodem Tommyho Lee, který vždy držel prst na tepu doby, se tehdy z MÖTLEY CRÜE vytratila i veškerá modernost a čerstvost, nemluvě o jeho charakteristické hře. Navíc v roce 2001 umírá na rakovinu plic právě jeho nástupce Randy Castillo, což znamená další ránu do zad stále se tak nějak hledajících ex-celebrit. Turné posléze odehraje Samantha Maloney z HOLE a kapela se na pět let rozchází. Vše vypadá velmi zle a nedobře, takže je o to z dnešního pohledu překvapující úspěch, který vzbudil koncertní comeback v roce 2005 odehrávající se opět v původní sestavě.

(30%)

Po období ticha, kdy Tommy Lee ještě stále věřil svým sólovým projektům, Nikki Sixx působil v rock ´n´ rollové formaci BRIDES OF DESTRUCTION a Mick Mars bojoval s vlastním finančním krachem a složitými zdravotními komplikacemi, dochází k znovuobnovení činnosti skupiny až v roce 2005. Nejprve vychází výběrovka „Red, White And Crüe“ (singl „If I Die Tomorrow“), po níž skupina absolvuje velmi úspěšné americké turné „Carnival Of Sins“ (2006). Z něho se dočkáme živého dvojdisku a to jak ve formátu CD tak DVD. Nikki Sixx se navíc rozhodl sepsat své drsňácké příběhy v kontroverzní biografii kapely „The Dirt: Confessions Of The World´s Most Notorious Rock Band“ , ale i deník své někdejší heroinové závislosti, nazvaný „Heroin Diaries: A Year In The Life Of Shattered Rock Star“. Albová novinka přišla na řadu až v létě roku 2008 a nesla název „Saints Of Los Angeles“. Šlo o první řadové album nahrané v původní sestavě po dlouhých jedenácti letech. A i když existence MÖTLEY CRÜE od roku 1993 připomínala spíše šachovou personální partii a labyrint zákulisních intrik, lží a divokých prohlášení, byl jsem tenkrát rád, že dokázali vypustit ještě jedno, dnes již víme že poslední, řadové album. Kapela se totiž po roce 2008 věnovala už jenom koncertování, se kterým znovu, tak jako v dobách největší slávy, počala vyprodávat velké haly. Jenže každá pohádka jednou končí, takže i MOTLEY CRUE po několika úspěšných koncertních štacích usoudili, že už zkrátka nemají dostatek energie na to svou káru táhnout dál, přičemž každý z členů má úplně jiné zájmy a starosti. Hudebně nejaktivnější je zřejmě Nikki Sixx, který od roku 2009 pomalu rozjel svůj projekt SIXX A.M. s Jamesem Michaelem a DJ Ashbou. Tahle trojka má na svém kontě do roku 2015 už tři alba a čtvrté vyjde letos na jaře. V prosinci 2015 tedy končí poslední evropské turné kapely a definitivní konec je plánován na 1.ledna 2016, zde je tedy ještě recenze poslední a velmi dobré řadovky z roku 2008.

Saints Of Los Angeles  (2008)

Dle předpokladů se jedná o sebejistou, názorově ujasněnou glam-metalovou nahrávku, která jasně demonstrovala podstatu kvarteta těchto stárnoucích rebelů. Navíc se s návratem Tommyho dělové pravačky znovu dostavila i potřebná energie, mohutný groove a nezpochybnitelná moderní forma celého materiálu, která u předchůdce „New Tattoo“ citelně scházela. MÖTLEY CRÜE se stylově vrátili k svému nejslavnějšímu albu „Dr.Feelgood“, které ve své době definovalo podobu kalifornského rocku, ovšem zvuková podoba „Saints Of Los Angeles“ odpovídala přímé současnosti, což je hlavní rozdíl oproti „New Tattoo“, které bylo nejisté, opatrné a zasmrádlé od přežitých klišé a působilo spíš jako neškodné demo z dvacet let zavřeného šuplíku. Zvukově promakaný rock´n ´roll při jehož poslechu si všichni dlouholetí fanoušci museli přijít na své. Skladby měly znovu silné refrény, jako v již zmiňovaných časech největší slávy a byly poměrně pestře aranžované. Za což patří kromě kapely velký dík hlavně producentovi Jamesi Michaelovi, který zde odvedl opravdu dobrou práci. Znovu překvapil výkon Micka Marse (ten chlápek sice víc než dvacet let vypadá jako stoletý kmet, ale jeho hra je hodně osobitá), coby jednoho z nejnedoceňovanějších kytaristů staré školy, který zde střílí doslova z každé pozice. Jeho sóla ve skladbách „The Animal In Me“ a „This Ain´t A Love Song“ považuji vysloveně za geniální. Mick Mars totiž není typem kytarového virtuóza, ale je dobrým dělníkem šesti strun, který nikdy nezklame a opatří píseň vždy potřebnou dávkou agresivity i aranžérské pestrosti. Baskytarista Nikki Sixx si jako hlavní skladatel a šéf celé sebranky dal při tvorbě nových písní opravdu záležet a předložil o mnoho lepší songy, než tomu bylo v případě předchozích dvou řadovek. Ostatně taková titulní „Saints Of Los Angeles“ se stala okamžitě klasikou. Další želízka v ohni mají názvy „Face Down In The Dirt“ a „Motherfucker Of The Year“, ty představují vkusné spojení současné zvukové formy s rukopisem staré scény, ze které právě MÖTLEY CRÜE vycházejí. Překvapivě zde nebyla k nalezení jediná balada. Nejblíže k tomuto označení měla „The Animal In Me“, která platila spíše za zatěžkaný pomalu se šinoucí song než milostným popěvkem. Hitové ambice měla i „Chicks = Trouble“, která se vtipně pozastavuje nad problémovou povahou žen, motajících se právě okolo známých rockových hvězd. Výtečná je „Just Another Psycho“ s výrazným refrénem a ostře řízlými heavy metalovými riffy, ale i „This Ain´t A Love Song“ (můj osobní favorit) s mnoha moderními zvuky a těžkotonážním kytarovým základem. V posledně jmenované si všímejte také barvy Neilova hlasu (zní jako Scott Weiland). Pekelně rozpumpovaný závěr patří boogie - „White Trash Circus“ a „Goin´ Out Swingin´“, tedy dvěma rychlejším rock´n´rollovým skladbám, které vyniknou zejména při živé prezentaci. Co se týče slabin, vidím to asi takto. Za jedinou slabší položku považuji „Welcome To The Machine“, ze které mám silný pocit spíchnutí horkou jehlou. Stejně tak nepřekvapil věčně nejslabší článek kapely, zpěvák Vince Neil, jehož omezený hlasový rejstřík neumožňuje, aby jeho výkon byl někdy lepší než průměrný. Ale to je věc, která se čekala. Celkově jsem rád, že se po dlouhých letech povedlo MÖTLEY CRÜE nahrát silnou desku a že se v jejich řadách po letech opět realizovala známá mlátička, motor skladeb a jejich kvalitativně nejexportnější muzikant - Tommy Lee, protože jeho přítomnost novému materiálu opravdu pomohla.  

(80%)

18.03.2016	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz