MÖTLEY CRÜE - Noční jízda po Sunsetu (1986-1992) 2/4

Osmdesátá léta se přehoupla do své druhé poloviny a z několika úspěšných jmen, reprezentujících zdobený americký glam-metal, bylo rázem nepřehlédnutelné hnutí, ke kterému se hlásily další desítky nových objevů a zaručených senzací, prodávajících svá první alba když ne v miliónových nákladech, tak alespoň v těch stotisícových. MÖTLEY CRÜE se však v té době již dávno vyhřívali na výsluní americké rockové scény a své pozice si prostě užívali po svém. Tedy tak, jak se na každou nespoutanou rockovou kapelu té doby slušelo a patřilo. Pekelná párty vyvrcholila koncem roku 1987, kdy to Nikki Sixx přepálil s heroinem a na několik minut upadl do stavu klinické smrti, ono osobnostně nejkrizovější období šéfa kapely je dnes již několik let detailně popsáno ve velmi lehce čtivých knihách „The Dirt“ a „The Heroin Diaries“. Událost vlastně v konečném důsledku přibrzdila nejdivočejšího období MÖTLEY CRÜE, které bylo do té doby lemováno desítkami skandálů, a tak znamenala konec jedné význačné kapitoly. Někdy v této velmi hektické době vychází album, které snad nejvíc ze všech symbolizuje podstatu životního stylu MÖTLEY CRÜE. „Girls, Girls, Girls“ za krátko a jakoby samo sebou láme ve Spojených státech prodejní žebříčky a vše se zdá opět ideální. V záloze už však číhá nové monstrum z Města andělů, které překoná veškerou konkurenci a převrátí americkou rockovou scénu konce zmíněné dekády vzhůru nohama. Ano, mluvím o GUNS N´ROSES. Ti jsou hned poté, co vydají své „Apetite For Destruction“, jako úplně neznámá kapela, přizváni do role předskokanů na právě probíhajícím turné MÖTLEY CRÜE. A já si říkám, že to tenkrát musela být vážně ďábelsky nezdravá kombinace namachrovaností (např. Tommy Lee při vystoupeních poprvé předváděl, díky otočné konstrukci upevněné na pojízdné rampě, své vrcholné číslo s bubnováním hlavou vzhůru) a nejrůznějších perliček, ale samozřejmě i skvělé rockové hudby. Zde je rozbor alb z komerčně nejúspěšnější etapy existence MÖTLEY CRÜE.

Girls, Girls, Girls  (1987)

Vlastně dnes již klasické album, které však neplatí za bůhvíjakou bombu a jeho velká úspěšnost byla podmíněna pouze dobou, která si prostě podobné kapely žádala. Šlo sice o určité zlepšení oproti nevýraznému předchůdci „Theatre Of Pain“, ale na více metalová a bezprostřední první dvě alba však „Girls, Girls, Girls“ také nenaváže, protože se drží poblíž pouličního rock´n´rollu, ale tak nějak učesaného, aby se skladby zdály co největšímu počtu fanoušků srozumitelné. Šlo však o nahrávku, která přesně vystihuje podstatu tohoto kvarteta a platí za dokument jejich úplně nejbláznivějšího období. Prostě hudba se dostala tak trochu na druhou kolej, ale že by šlo o nějaký velký průšvih, tak to zase ne. Přímočarý rock´n´roll se špetkou arogance, neřešící žádná důležitá poselství, naopak znázorňující pouze světské radovánky, žádal snad do té doby někdo od MÖTLEY CRÜE víc? Zvuk byl průraznější, plnější, ale stále velmi tradiční. Žádné velké novinky se tedy opravdu nekonají, což byl vlastně v osmdesátých letech recept na úspěch. Ze skladeb ohromily jen dvě. Stadiónový mazec „Wildside“ hned v úvodu desky a samozřejmě nejlepší balada v historii strakatého kvarteta – „You´re All I Need“, zbytek byl prostě jen dobrý. Album je známé (mimo jiné) vtipným a zároveň kontroverzním singlem ke své titulní písni „Girls, Girls, Girls“ - v klipu se pak kapela na motorkách vydává na pouliční tah kalifornskými nočními kluby. Velmi úspěšná deska se sice v té době prodávala jako housky na krámě, ale definitivní komerční vrchol přišel až o dva roky později.

(70%)

Částečně napravení MÖTLEY CRÜE (pouze co se týče návykových látek, samozřejmě) v létě 1989 odbíhají z léčeben (Nikki Sixx) a od zdlouhavých studiových prací (všichni) na Moscow Peace Fest, aby se hned vedle BON JOVI, SCORPIONS a OZZY OSBOURNEA stali jednou z prvních západních kapel vystupujících na území tehdejšího Sovětského svazu. Celá akce je poté doprovázena nebývalým mediálním humbukem a slovními přestřelkami mnohých rockových hvězd, které tam, i díky tlačence mezi vyvolenými, nevystupovali. V té době jsou již GUNS N´ROSES se svým albovým debutem jednou z nejúspěšnějších amerických kapel všech dob a dokonale zastiňují celou hair-metalovou scénu stojící do té doby za MÖTLEY CRÜE. Ti jsou naopak poprvé v relativně střízlivém stavu pod velkým tlakem, nuceni přijít se skutečnou albovou lahůdkou... což se jim daří.

Dr.Feelgood (1989)  

Pod celoročním producentským dohledem tehdy ještě mladého Boba Rocka vznikalo ve Vancouveru album, které je v diskografii MÖTLEY CRÜE mnohými považované za vrcholné. Nejenom, že se nakonec stalo jejich komerčním bestsellerem, ale jistých změn doznala i forma nových skladeb, které oproti prvním čtyřem ryze rock´n´rollovým dílům oplývaly přeci jen o dost větší aranžérskou, ale i nástrojovou pestrostí a otevřeností. Což dokazují jak slide kytarové party a sbory ve znamenité „Slice Of Your Pie“, tak dechové nástroje v „Rattlesnake Shake“ nebo hned několik bombastických balad. Prakticky šlo o naladění se na pop-metalovou strunu a stylové spříznění se scénou, které tenkrát udávali směr BON JOVI. A změna MÖTLEY CRÜE opravdu prospěla. Album nakonec nazvané „Dr.Feelgood“ obsahovalo velké množství opravdu povedených singlů. Ať už mám na mysli titulní kytarami napumpovanou hymnu, prostřednictvím které za sebou nechává Nikki Sixx svou minulost, tedy hlavně temné období, kdy byl ještě nucen stýkat se z drogovými dealery, dále pak rychlou rockovou jízdu „Kickstart My Heart“ (zhudebnění zážitku Sixxovi klinické smrti), stadiónovou vyřvávačku „Same Ol´Situation (S.O.S.)“, příjemný popík „Don´t Go Away Mad (Just Go Away)“ nebo dvě poměrně vydařené balady „Without You“ a „Time For Change“. Navíc se každý ze čtveřice předvedl v lepším muzikantském světle (zejména Mick Mars se kytarově vyřádil), než tomu bylo u kteréhokoliv z dřívějších alb. Turné bylo rovněž velmi úspěšné a hvězda kapely zářila tou dobou nejsilněji v jejich historii.

(90%)

Milionové prodeje „Dr.Feelgood“ způsobily, že se MÖTLEY CRÜE dostávali do zorného pole bulvárních plátků ještě častěji, než tomu bylo kdykoliv v minulosti. Těm neunikl jak nepříjemný konflikt s GUNS N´ROSES na předávání American Music Awards v roce 1990, kde si Vince Neil vyměňoval názory (pár ran) s Izzy Stradlinem, který si prý velmi rozuměl s Neilovou manželkou, tak samozřejmě bouřlivý vztah bubeníka Tommyho Lee s hvězdičkou filmového plátna Heather Locklear. Napětí mezi MÖTLEY CRÜE a GUNS N´ROSES ostatně existovalo již od doby, kdy je „Pušky“ doprovázeli na turné ke „Girls, Girls, Girls“. Následný úspěch GUNS N´ROSES, který překonal všechno, čeho dosáhla kterákoliv jiná americká kapela v osmdesátých letech, celou situaci ještě vyhrotil. A protože si „Strakáči“ užívali období úspěchu plnými doušky, dva roky nikdo do studia nespěchal. V roce 1991 dochází pouze k vydání rekapitulačního alba, které však kromě osvědčených písní obsahovalo pouze několik dosud nezveřejněných skladeb.

Decade Of Decadence  (1991)

V případě výběrovky „Decade Of Decadence“ jde o komplexní zmapování první dekády existence souboru. Nosič vyšel i na videokazetách, které obsahovaly všechny dosavadní videoklipy. Ty byly seřazeny postupně podle alb a zároveň rovnoměrně prostřídány s rozhovory se všemi členy MÖTLEY CRÜE. Zbrusu novou věcí (nepocházející ze šuplíků) se nakonec stal pilotní singl „Primal Scream“, který poměrně bez problémů držel kvalitu z posledního alba „Dr.Feelgood“. Skladba však byla o něco tvrdší a riffově říznější, přesně tak, jak tomu chtělo tehdejší velmi rychle se měnící hudební klima. Čerstvá verze balady „Home Sweet Home“ nebo cover verze „Anarchy In The U.K.“ nepatřily zrovna k překvapujícím novinkám, takže kromě skutečnosti, že se Tommy Lee nechal ostříhat a že se MÖTLEY CRÜE aktivně účastnili tradičního Monsters Of Rock 91´v Donningtonu ve společnosti AC/DC, METALLICA, QUEENSRŸCHE a THE BLACK CROWES, kde tomuto klání přihlíželo přes stotisíc fanoušků rockové hudby, se toho vlastně moc nestalo. Ty pravé změny totiž přišly až o rok později.

16.03.2016	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz