MÖTLEY CRÜE - Prázdniny chuligánů (1992-1998) 3/4

Sezóna 1992/1993 byla pro anglo-americkou hardrockovou scénu úsekem velkých přeměn a počátkem několikaletého období opadu zájmu o tuto klasiku. Jednak se do popředí posluchačského zájmu definitivně dostaly na úkor hard rocku a heavy metalu novější žánry jako grunge a crossover, ale svá vyhřátá místa v nejznámějších heavymetalových kapelách náhle opustili i slavní zpěváci jako Bruce Dickinson nebo Rob Halford. Důvodem byla touha pustit se do nových věcí a vidina světlých zítřků se svými vlastními hudebními projekty, které se najednou neslučovaly s hudebním cítěním jejich domovských kapel a mohly vlastně dopadnout jakkoliv. Situace u MÖTLEY CRÜE byla trochu odlišná, byť i oni dospěli ke křižovatce. Zpěvák Vince Neil si svým dlouholetým chováním vybudoval pověst plážového flákače, co se na svou výsadní pozici v kapele nemusel nikdy moc nadřít. Ostatně působení u MÖTLEY CRÜE jej v té době zajímalo mnohem méně než jeho druhý koníček – automobilové závodění. Skupina sice chtěla (už dávno před rokem 1992) začít s nahrávkami pro své nové album, ale s Neilem to bylo nemožné. A tak Nikki Sixx po ročním skládání, zkoušení nových skladeb a čekání na zhýčkaného blonďáka jednoduše oznámil, že Vince Neil již není členem MÖTLEY CRÜE. Náhradou se záhy stal talentovaný John Corabi, někdejší zpěvák kalifornských rockerů SCREAM, byť ani hlasově, ani vzhledově nepřipomínal svého předchůdce. Skupina rovněž oznámila, že dává definitivní vale svému letitému stylu a do budoucna půjde cestou serióznějšího a opravdovějšího výrazu, který by měl mít kořeny v muzice LED ZEPPELIN a AEROSMITH a zároveň by měl obsahovat velmi moderní pasáže korespondující s tvrdým soundem poloviny devadesátých let. Do studia se šlo v roce 1993, kde přes počáteční nedůvěru vzniklo nejlepší album v historii MÖTLEY CRÜE. Mezi tím však Vince Neil nezahálel a s „all stars“ týmem kalifornských muzikantů/krasavců (Steve Stevens/ Vikki Foxx/ Roby Crane), nahrál svůj poměrně uspokojivý a velmi načechraný debut „Exposed“ (1993), který přímo navázal na pop-metalový styl z poslední řadovky jeho mateřské kapely - „Dr.Feelgood“. My se zde však budeme věnovat pouze partě okolo Nikkiho Sixxe. Tady je rozbor řadovek z let devadesátých.

Mötley Crüe (1994)

Mám za to, že právě tahle nahrávka předběhla svou dobu nejmíň o pět let. Dodnes jde o jeden z nejméně doceněných drahokamů rockové historie. Nezvykle hutný, pestrý a zároveň velmi moderní zvuk vyrazil dech všem posměváčkům a nevěřícím Tomášům, kteří tvrdili, že MÖTLEY CRÜE již nikdy nepřijdou s kvalitní nahrávkou. A oni naopak nahráli velmi rozmanité, moderní a vlastně ve všech směrech nejodvážnější a jednoznačně nejlepší své album, které navíc nemělo zcela nic společného s čímkoliv z vlastní minulosti. Apokalyptické Tommyho beaty, vyrvané bluesové kořeny, silné téměř neo-thrashové riffy i akustické kytary, vlivy grunge a hardrocku, vrstevnaté aranže, moderní zvuky – to vše vytvářelo hypermoderní rockovou koláž, která naprosto dokonale zachycuje tep tehdejší doby uvnitř noční kalifornské metropole. Bezejmenné album „Mötley Crüe“ si nic nezadá s nejlepšími díly devadesátých let, s tím jediným podstatným rozdílem, že se prostě kvůli nechvalně proslulé značce - „kapela osmdesátých let“ - neprodávalo. Výborný výkon předvádí jak nováček u mikrofonu John Corabi, díky kterému kapela získala nové možnosti, tak zbylý původní trojlístek (Sixx, Mars, Lee), kteří připravili hodinovou koláž dvanácti skladeb, kde není slabšího místa. Počínaje hutnými songy nesoucími silné příběhy - „Power To The Music“ a „Uncle Jack“, přes futuristický rock´n´ roll „Poison Apples“, nakažlivou hymnu „Hooligans Holiday“, až po mírnější zeppelinovské věci jako „Misunderstood“, Loveshine“, „Driftaway“ nebo atmosférické „Til´ Death Do Us Part“ a „Droppin´ Like Flies“, jde o bezkonkurenční lahůdku. Kritika jásala, fanoušci však nahrávku nepřijali a tak prodejní čísla (necelý půlmilión ve Spojených státech) budila pouze rozpaky. U mne deska, která se nachází při nejmenším na stejné úrovni jako „Superunknown“, „Dirt“ nebo „Sound Of The White Noise“, spíše o kus výš.

(100%)

Po komerčním fiasku bezejmenného alba se o flákající kapele dva roky dozvídáme výhradně díky bulváru, jelikož si Tommy Lee stačil nabrnknout novou otloukací pannu a to hned nejslavnější playmate své doby - Pamelu Anderson. Práce na albovém následovníku byly sice zahájeny již na počátku roku 1996, ale kýžený výsledek se stále nedostavoval. Nikki Sixx v té době v tisku mlžil, jak mohl a kromě pochvalných referencí na spolupráci s Johnem Corabim vyjmenovával kapely, které jej prý momentálně hudebně ovlivňují, což bylo u jmen jako GARBAGE a SKUNK ANANSIE celkem šokující zjištění. Všechno nakonec vyvrcholilo překvapivým vyhazovem právě Johna Corabiho a návratem ztraceného syna Vince Neila, který se v té době vzpamatovával ze smrti své tříleté dcery Skylar (zemřela v roce 1995 na rakovinu), a který jen krátce před touto událostí nahrál své druhé a poměrně experimentální sólové album „Carved In Stone“ (1995), což byl ještě mnohem větší komerční propadák než poslední album MÖTLEY CRÜE (na rozdíl od něj to ovšem byl propadák i kvalitativní). Až v roce 1997 jsme se tedy konečně dočkali řadové desky, nahrané opět v původní sestavě. Horší už bylo, že většinovým autorem písní na připravované desce byl právě odejitý Corabi, se kterým kapela přestala ze dne na den komunikovat, aniž by se od ní dočkal za tyto velmi náhlé a velmi nekorektní manévry alespoň omluvy nebo minimální satisfakce.

Generation Swine (1997)

Comeback původní sestavy to však nebyl příliš obvyklý. Není totiž zvykem, že se slavné skupiny příliš neohlížejí do vlastní úspěšné minulosti, a točí desky plně korespondující se současností. Moderní postupy, stylová různorodost a velmi aktuální zvuk z tohoto alba dělá poměrně osvěžující nahrávku. Alternativě rockový nádech, kytarové efekty, punk z vesmíru, futuristický glam a trochu té cukrové vaty, se kterou jsou vlastně MÖTLEY CRÜE spojováni od svých úplných počátků, však mnoho lidí nepochopilo a navíc prostě stále kapele frajírků doba příliš nepřála. To všechno tvořilo dohromady „Generation Swine“, obsahující jak několik skutečně silných skladeb - singly „Afraid“, „Beauty“, post-grunge „Confessions, nová verze „Shout At The Devil 97´“ nebo výtečná balada „Glitter“, tak naopak i několik vycpávek a nedodělků. Snad díky návratu Vince Neila, snad díky účinnější propagační kampani, nebyly jak turné, tak nové album příliš prodělečné, a to i přes skutečnost, že kvalitativně „Generation Swine“ na svého předchůdce poměrně dost ztrácí. Poprvé si v řadách MÖTLEY CRÜE vyzkoušejí své vokální schopnosti jak Tommy Lee („Brandon“), tak Nikki Sixx (A Rocket Ship“), což hodně napovídalo nejen o skutečnosti, že Vince Neil byl do kapely přizván spíše jen kvůli zvýšení prodejnosti, vyvolané vydavatelskou firmou podmíněným návratem k původní sestavě, ale také o atmosféře uvnitř kapely, kdy nahrávkou muselo být za každou cenu uspokojeno několik velkých eg. Přesto vcelku dobrá, svěží kolekce, se kterou jsem nikdy neměl velký problém.

(60%)

17.03.2016	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz