MÖTLEY CRÜE - Přichází apokalypsa (1980-1985) 1/4

V historii heavy metalu byste jen stěží našli kapelu, která svým životním stylem více naplňovala staré známé klišovité heslo o sexu, drogách a rock´n´rollu. Kalifornští MÖTLEY CRÜE jako jedna z nejkontroverznějších formací historie totiž prožívala celá osmdesátá léta jako dlouhé období oslnivé slávy, o kterém se členové téhle kapely v současnosti zmiňují jako o jednom dlouhém mejdanu. Přestože byli hudebními kritiky většinou strháváni a to téměř v průběhu celé své kariéry, která zdá se v prosinci 2015 definitivně skončila posledním rozlučkovým turné, což rovněž všichni čtyři členové stvrdili podpisy za účasti právníků před televizními kamerami, to hlavní se jim nikdy nedalo upřít - zanechali po sobě spousty zábavy, fantastických příběhů, ale také mnoho skvělých písní a hlavně v osmdesátých letech oslovili velké množství lidí po celém světě. Vždyť která z mladších rockových kapel může říct, že prodala celosvětově přes padesát milionů alb? Odpověď je jasná – takových je opravdu velmi málo. Ať si o nich budete stále myslet cokoliv, jejich diskografie rozhodně stojí za prozkoumávání, už jenom z toho důvodu, že tahle kapela zkrátka měla svůj výraznej ksicht, profil spojující skladatelský rukopis s nápadným životním stylem, za kterým si kapela stála, a tak je třeba říct, že v oněch osmdesátých letech (a pravda ještě v první půli let devadesátých) byla vlastně jejich cesta opravdovější, než by mohl leckdo předpokládat.

Spojené státy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nebylo zrovna místo rockové hudbě nakloněné. Všude totiž úřadoval umírněný střední proud (SURVIVOR, FOREIGNER, JOURNEY, STYX, BOSTON, KANSAS a podobní) a jejich líbivé, klávesami podbarvené skladby do rozhlasových stanic. Snad jedinou pořádnou mladou hardrockovou kapelou tam tehdy byli VAN HALEN, protože drogami na kusy ubití AEROSMITH už měli dávno po léčebnách starosti sami se sebou, KISS (jeden z výrazných inspiračních zdrojů právě pro MÖTLEY CRÜE) začali tíhnout k diskotékám, takže jednoduše řečeno, jim z té slávy na chvíli hráblo. Asi si tedy dokážete představit, jaký hlad tam v onom roce 1980 musel být po jednoduché a divoké rockové hudbě? Zvlášť když na Ostrovech po punkových manévrech hořely plameny nové vlny britského heavy metalu. A právě na území bouřemi nedotčené Kalifornie do vcelku nudného slunečného rozpoložení tenkrát vlítli MÖTLEY CRÜE coby čtveřice hlasitých pouličních grázlů v kůži, co si začali tupírovat vlasy podle vzoru jednoho z nejkontroverznějších kytarových střelců sedmdesátých let - Johnnyho Thunderse z NEW YORK DOLLS. Nikoho ani moc nevyvedlo z míry, že se v jejich případě velmi brzy dostavil úspěch. MÖTLEY CRÜE byli mladí, dobře vypadající, energičtí a hlavně se prezentovali hudbou, která zhruba již rok zvedala adrenalin v klubech Západního Hollywoodu. Je jisté, že po čemkoliv obscénním vždy hladová Amerika jim to všechno zbaštila i s navijákem. Kdo by však v začínajícím roce 1981 řekl, že právě takový zelenáči a muzikantští outsideři rozpoutají hnutí, které přečká celou dekádu?

Vše začalo, když se dvaadvacetiletý baskytarista z po hollywoodských klubech vcelku zavedených LONDON - Frank Farrano (Nikki Sixx) dal dohromady s hlučným téměř osmnáctiletým čahounem s řeckými kořeny Thomasem Lee Bassem (Tommy Lee), který velmi dobře ovládal bicí. Cíl byl jasný – postavit velkou rock´n´rollovou kapelu zaměřenou na živé hraní a nekompromisní show. V jedné lokální kapele  brzy nalezli i svého budoucího frontmana, blonďatého zpěváka Vincenta Neila Whartona (Vince Neil), kterému v té době ještě nebylo dvacet. A na kvartet kapelu záhy doplnil démonický kytarista Bob Deal (Mick Mars), jehož inzerát objevili v tamějším hudebním plátku. Bob Deal byl o mnoho zkušenějším hráčem než všichni ostatní v kapele, dokonce měl zkušenosti z mnoha starých hardrockových formací počátku sedmdesátých let (WHITE HORSE) a na jeho hře (zvláště na sólech) bylo bluesové zaměření vždycky znát. Během prvního roku si upevnili pozici největší rockové naděje v Los Angeles, a tak smlouva s vydavatelstvím (nejdříve Leathür později Electra Records) přišla velmi rychle. Zde je tedy rozbor prvních tří nahrávek, díky kterým se z kapely stalo jedno z nejžádanějších rockových těles osmdesátých let ve Spojených státech.

Too Fast For Love (1981)

Pro celé sleazy rockové a glam metalové hnutí osmdesátých let zcela zásadní počin. Jedenáct jako břitva ostrých kytarových skladeb plných sexu a krve narvaných do čtyřiceti minut. Jedenáct skladeb stojících na pomezí heavy metalu a rock´n´rollu. Jedenáct skladeb plných nadšení, prostých sebemenšího kalkulu a úhybných cestiček. MÖTLEY CRÜE doslova resuscitovali hudbu, kterou půl dekády před nimi postavili na piedestal namaskovaní KISS a zmodernizovali ji pro novou etapu rockových dějin. Zvýšili její drive, syrovost a tak nějak celkově přitvrdili (i v textech) - smyslná slovní spojení, sexistické narážky, dvojsmysly, mírně nadřazený macho kecy. Vesmírné nebo art rockové kolaborace totiž už tou dobou nikoho nezajímaly, hrálo se pro rockovou mládež odkojenou na motorkách a holky co nedělaj drahoty. Album obsahuje materiál, který vznikal průběžně během prvního roku existence a byl výhradně autorským dílem baskytaristy Nikkiho Sixxe. Nejznámější skladbou byl pochopitelně pilotní singl „Live Wire“ a dále pak koncertní tutovky „Take Me To The Top“, „Starry Eyes“ a „Piece Of Your Action“.  Naprosto strhující debut, co na tom, že hudební fajnšmekři ohrnovali nos? Pokud nepotřebujete rock pro fajnšmekry, zjistíte, že tahle deska má ještě po pětatřiceti letech značné grády.

(90%)

Shout At The Devil (1983)

Nahrávka, díky níž MÖTLEY CRÜE vylítli mezi lidmi ve Státech nejžádanější a nejoslavovanější kapely tehdejší doby. Několikamilionové prodeje a vystupování na nejprestižnějších festivalech jsou toho náležitým důkazem. Post-apokalyptická a komiksová image byla dohnána do krajnosti. „Shout At The Devil“ je více producentsky ošetřené a různorodější než debut, ale na druhou stranu méně energické. Obsahuje jak skladby, které osobně považuji za vůbec jejich nejlepší z celého prvního období existence – „Looks That Kill“, „Red Hot“ a „Too Young To Fall In Love“, tak i několik zbytečných vycpávek (viz. umístění beatlesáckého coveru „Helter Skelter“ v hodně metalové podobě). Do dnešních dnů z něho hrají na koncertech titulní song „Shout At The Devil“, ale i hymnu „Looks That Kill“. Nostalgická „Danger“ umístěná v závěru alba je pak prvním autorským zápisem kytaristy Micka Marse. MÖTLEY CRÜE se stávají miláčky amerických děvčat (zejména dva mlaďasové Vince Neil a Tommy Lee) a rozjíždějí tehdy zdánlivě nekonečný mejdan. Vystupují v roli předskokanů na turné velikánů metalové scény jako je Ozzy Osbourne na sólové dráze, nebo také na mamutích festech v předprogramech VAN HALEN a JUDAS PRIEST. Jenže rychle nabytá sláva si vybírá svou daň, protože do života některých členů vstupují tvrdé drogy (Nikki Sixx/ Tommy Lee), do života všech pak alkohol. Vystřízlivění Vince Neila přichází, když na vánoce 1984 nabourá opilý ve svém zánovním voze. Vedle něho totiž umírá spolujezdec - bubeník HANOI ROCKS Nicholas „Razzle“ Dingley. Neil jen díky právníkům odchází od soudu s podmínkou a povinností přednášet na středních školách o škodlivosti alkoholu, což vzbudilo vlnu negativních emocí zejména v řadách hardcore a undergroundově metalové komunity, která se právě tou dobou dostávala do pohybu. Když se Vince Neil po nějaké době vrací mezi své kumpány, nachází Terror Twins (Nikki Sixx / Tommy Lee) v drogovém rauši. V následujících čtyřech letech si kapela díky své aroganci, hýření a všem povrchnostem získává pověst zlých fracků, kterým není vůbec nic svaté. Jde se nahrávat třetí album, které je celé věnované zesnulému Razzleovi. Bohužel bude jednoznačně nejslabší z celé první etapy MÖTLEY CRÜE.

(80%)

Theatre Of Pain (1985)

Všechno co fungovalo a pohánělo předešlá díla, zde nenacházím. Skladby až na několik málo výjimek postrádají nápad a tak nějak přešlapují na místě. Zjevné bylo ubrání na hlasitosti a metalových vlivech, naopak do popředí jde mírný nádech pouličního blues, ovšem v podání téhle kapely a právě v těchto letech jde o střelu zcela mimo. V mírné obměně stylu však úpadek kvality nevězel. Přijde mi, že „Theatre Of Pain“ bylo nahráno pouze proto, že jeho vznik byl podmíněn letitou smlouvou a že v době nahrávání byli MÖTLEY CRÜE tak mimo a za vodou, že jim zkrátka na výsledku ani moc nezáleželo. Neskutečně hřídký zvuk kytar a plytká forma skladeb znamenala obrovské rozčarování. Kritika album rozcupovala, ale fanynky si ničeho nevšimly, takže mejdan mohl pokračovat. Kožené obleky z minulosti vysřídaly pestré cirkusácké látky, černě podmalované oči pak lehké šminky. Nejlepší skladby? Zřejmě kissácky pojatá „Louder Than Hell“, která jako jediná drží starou fazónu a pak ještě riffové "Tonight" a „Fight For Your Rights“. Album však obsahuje první velký megahit – baladu „Home Sweet Home“, kde se ukázal Tommy Lee i jako obstojný hráč na piáno. Povedl se i v klipovém zpracování vtipný cover „Smokin´ In The Boys Room“ sestavený dle logiky - malé náklady, vysoké zisky. Drogové peklo Terror Twins se nacházelo v plném proudu, koncerty však probíhají v největších amerických arénách. Nikki Sixxovi je stále častěji předhazováno, že nedožije konce osmdesátých let.

(50%)

14.03.2016	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz