MOTÖRHEAD - Plzeň, Rock For People Europe, 4.července 2015

Největší rocková legenda jaká kdy v mém městě vystoupila, tak nějak se dá označit vystoupení britských MOTÖRHEAD v Plzni. Ani nemusím připomínat, že informace ohledně účasti této kapely na zdejší „Europe“ verzi festivalu Rock For People nedala půlroku spát nejednomu zdejšímu rockerovi. Přestože se několik týdnů před akcí šířily éterem neradostné zvěsti, týkající se znovu stále nepříliš uspokojivého zdravotního stavu Lemmyho Kilmistera, musím nakonec potvrdit, že se akce velmi vyvedla a to doslova po všech stránkách. 

Opravdu smekám před zanícením tohoto téměř sedmdesátiletého maršálka rock´n´rollu, který na sobě po celou dobu více než hodinového koncertního setu v tom pětatřicetistupňovém vedru nedal znát sebemenší slabost a to ačkoliv došlo i na jisté zádrhely, které nakonec ukočíroval (zápas s třasem rukou, odkašlání během příliš rychlé sloky a podobné blbinky), zkrátka Lemmy stál na svém puntíku jako vykřičník, držel tempo a pěl zaníceně své vypalovačky prakticky jako kdysi. Jasně že v sedmdesáti už to nikdy nebude stejné jako v době, kdy plný sil překračoval padesátku, ale i tak se jednalo o obdivuhodný výkon. 

Své samozřejmě také udělala skutečnost, že Lemmy kolem sebe má již několik dekád pouze samé skvělé parťáky. Phil Campbell i Mikkey Dee byli prostě vynikající a to neříkám kvůli tomu, že bych chtěl vyzdvihovat jejich několikaminutového sólové exhibice, oba byli totiž přesvědčiví hlavně v tom, jakým způsobem odehráli zde prezentované skladby, které byly chrleny do publika bez větších prodlev a nepostrádaly nic z oné typické autenticity starých koncertů MOTÖRHEAD.

Začalo se tedy krátce před desátou, jen pár minut poté co se nad areálem rozprostřela tma. Obrovské logo nad vyvýšenou bicí soupravou Mikkeyho Dee a mistrovské nasvícení celé scény působily opravdu velkolepě, takže se pódium, po jehož straně se nakrucovaly a různě pokoušely tančit dvě desítky dívek vybraných z publika, stalo místem, o kterém by se dalo říct, že mu v žádném případě nechybí génius loci. Slovenská vlajka s logem kapely přehozená přes stěnu Marshallů vykrývající Lemmymu záda rozhodně nikoho nepohoršovala, naopak působila jako velmi zajímavý prvek, byť si zde samozřejmě neodpustím čecháčkovskou manýru v podobě jisté touhy vystoupat ve své představě na pódium a přehodit hned vedle oné slovenské vlajky (nebo spíš možná přes ní) také českou zástavu, ale protože se považuji za Čechoslováka, je nutné zůstat v odstupu a brát to celé jako vysněnou komediální scénku.:-)

Koncert byl odpálen kratičkým proslovem, v němž Lemmy pětitisícovému davu před pódiem dvěma větami sdělil, kdo jsou a co hrajou. Intermezzo bylo bezprostředně poté následováno hymnou „We Are Motörhead“, titulní skladbou ze stejnojmenného alba z roku 2000. Campbellova kytara měla od začátku pořádný říz a působila velmi organicky a přirozeně, stejně tak strhující hra Mikkeyho Dee. Tenhle chlap s melírem, to je prostě neskutečná mašina, jehož angažováním v roce 1992 byli MOTÖRHEAD ohromně posíleni a dokazuje to každým svým koncertem. 

Převládaly songy z hloubky historie, zvláště pak v onom úvodu setu, takže jsme se postupně dočkali památných skladeb jako „Damage Case“, „Stay Clean“, „Metropolis“, „Doctor Rock“ nebo „Orgasmatron“, ale i trochu novějších věcí z poslední patnáctiletky (třeba „Down The Line“). Občasně došlo na vtipnou průpovídku k publiku, které Lemmymu svou přízeň čas od času oplácelo hromadným skandováním jeho jména. Závěr samozřejmě obstaraly legendární pecky, takže ať už došlo na „Going To Brazil“ a „Ace Of Spades“, nebo také definitivní přídavek v podobě „Overkill“, tyto songy vzbudily snad největší ovace. Přestože MOTÖRHEAD byli před lety v mocnější fazóně a vždy platili za jednu z nejlepších živých kapel na scéně, troufnu si tvrdit, že v Plzni se i přes Lemmyho zdravotní indispozice žádný průser nekonal a koncert proběhl naprosto v pohodě, zkrátka legenda, co se za celých čtyřicet let ve svém přístupu nepohnula ani o píď, to jsou prostě MOTÖRHEAD. Smekám.

Samozřejmě, že jsem si nenechal ujít ani vystoupení známé německé kapely, jenž zde Lemmymu bezprostředně předskakovala, tedy konkrétně cílím pozornost na někdejším skateové hvězdičky z přelomu milénia, sympatickou kapelu GUANO APES. Vitální koncert party okolo Sandry Nasic rozhodně nabudil a celkově i potěšil. Jejich vystoupení prakticky značilo vyvážený konglomerát mezi jejich starou tvorbou z konce devadesátých let/ ze začátku nového století a současnějšími věcmi, které zde reprezentovalo zejména těch několik příjemných hitů, které vyšly před čtyřmi lety na comebackové desce „Bel Air“. 

Vlastně zde ani moc nevadila civilní a tradičně „nijaká“ image všech tří hudebníků, kteří Sandru od nepaměti v GUANO APES doprovází, ani zde tito chlápci nepůsobili nějak extravagantně, nicméně stále dobře naladěná front-woman se pro show doslova narodila, takže svým neustálým pohybem a skvělým hlasovým fondem utáhla celý koncert bez větších zádrhelů. Kdo  čekal vyprahlou kapelu za zenitem, jejíž koncert by byl hodný odzívání, ten se šeredně spletl, protože nejedna letitá pecka („Lords Of The Boards“, „Open Your Eyes“, „Big In Japan“ či řada dalších památných vypalovaček z prvních tří řadovek) dostala plzeňské publikum do varu. Osobně si myslím, že právě ti mladší z přítomných návštěvníků akce měli v GUANO APES své favority pro sobotní večer, zatímco poctivé staré páky a chlápci v metalových trikách upřednostňovali jednoznačně koncert MOTÖRHEAD. I díky povedenému vystoupení Němců se tak jednalo o skvělý večer. Ostatní atrakce, vystoupení, předloženosti i nepředloženosti na sluníčkářském Rock For People jsem si však již nechal ujít, ale za sebe musím říct, že vyvrcholení sobotního (tedy druhého) dne této třídenní akce bylo prostě skvělé.

07.07.2015	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz