MOTÖRHEAD - Žoldáci rock´n´rollu (1996-2005) 3/4

Když v polovině devadesátých let Lemmy zdolal padesátku a oslavil dvacáté výročí od založení MOTÖRHEAD, málokdo si tenkrát dokázal představit, že jde o období, které se mu povede nejenom že minimálně zdvojnásobit, ale že dojde ještě k navýšení intenzity veškerých koncertních i studiových aktivit. V neměnné sestavě s Mikkey Deem a Philem Campbellem od té doby řádil bez většího zakolísání, chrlil každé dva roky další a další nový materiál a v neposlední řadě potvrdil status živoucí legendy, která se vším, co obnáší hudební život ve víru nekonečného koncertního zápřahu a rock´n´rollu, stojí a padá.

„Overnight Sensation“  (1996)

První řadovka po třinácti letech účinkování se dvěma kytarami, která byla nahraná znovu pouze v trojici. Je zároveň i první z řady alb MOTÖRHEAD nahraných ve stejné sestavě až do dnešních dnů. Přestože jde o více chytlavý a posluchačsky vděčný materiál než v případě „Sacrifice“, nejedná se o žádnou zastaralou měkotu, ale o pořádně vybroušený zásek, který se ve své době nebál nových zvukových přístupů. Materiál na „Overnight Sensation“ totiž oplývá moderním, velmi temným až bagroidně hutným (více nabasovaným) soundem, který šel tenkrát velmi s dobou. Za tento jev může zřejmě studiová spoluúčast na slovo vzatého experta, kterým se u mixu ve studiu na nějakou chvíli stal Duane Baron. Modernější stylizace však Lemmymu nebránila ve vytvoření daleko melodičtějších skladeb než tomu bylo o rok a půl dříve. Je zde mnoho přehlížených diamantů jako „Crazy Like a Fox“, „Broken“, „I Don´t Believe A Word“ nebo titulní vál. A třeba song „Shake The World“ svým vyzněním představuje to nejtemnější, co jsem snad od Lemmyho do dnes slyšel. Ten se navíc nebál i trochu říznout do vlastní image a poprvé v kariéře na čtyři sezóny  oholil kníra, do té doby jedno z jeho výrazných poznávacích znamení. Druhá půle devadesátých byla v tomhle ohledu prostě neuvěřitelně zvláštní - zkušené kapely měnily vlastní styl, zatracovaly svá stará loga a nahrazovaly je novými symboly a dokonce mnohý muzikant zcela obměnil svůj typický vzhled. Zpět však k muzice. Album „Overnight Sensation“ se nakonec stalo nejlépe prodávaným počinem od MÖTORHEAD v Evropě v celých devadesátých letech. Mašina tedy pokračovala ve vytrvalém koncertování a to měl již Lemmy na krku padesátku, což necelý rok před tím také náležitě oslavil.

(8/10)

„Snake Bite Love“ (1998)

Po úspěšném a lze říci i přelomovém projektu „Overnight Sensation“, který byl vlastně debutem současné tříčlenné sestavy, stanuli konečně MOTÖRHEAD na pevné půdě a mohli tak v klídku najet na svůj dodnes neměnný a zavedený režim, kdy šest sedm týdnů ve studiu střídá více než rok na cestách a pár měsíců relaxace a příprav na další koncertní a studiový kolotoč. Zkraje roku 1998 se však musel Lemmy ještě vysekávat z ne zcela vyjasněných zdravotních obtíží, které ho uvázaly na několik týdnů na nemocniční lůžko, ovšem po jeho rehabilitaci se znovu najelo na obvyklý rytmus. Album „Snake Bite Love“ bylo již čtvrtým v řadě, které produkoval Howard Benson (což byl do té doby rekord, který překonal až v další dekádě současný dvorní producent Cameron Webb). Šlo o méně ponurý materiál, který se zaměřil ne ani tak na rychlost, jako na hutný a poměrně moderní riffovitý sound, o čemž svědčilo hned několik nečekaně brutálních výpadů, v čele s opravdu zneklidňující skladbou - „Assassin“. Valná část materiálu však vyznívá poměrně tradičním způsobem, trochu více inklinujícím ke klasickým rock ´n´rollovým kořenům než tomu bylo třeba v případě „Sacrifice“. Velmi vyrovnanému a nepříliš nápadnému albu chybí vyložený trhák, ovšem jeho první půli shledávám přeci jen zdařilou. Stejně jako je tomu u většiny alb MOTÖRHEAD, vznikaly songy až přímo ve studiu, spontánně a bez jakýchkoliv předběžných příprav. Mým favoritem je zde pomalá akustická skladba „Dead And Gone“, snad právě z toho důvodu, že je prostě jiná než hlavní proud celé této narychlo spíchnuté nahrávky.

(6/10)

O rok později došlo na realizaci již třetího živého alba, které nakonec dostalo název „Everything Louder Than Everyone Else“. Zaznamenaná směska tentokrát nabídla opravdu dlouhý seznam skladeb napříč pětadvacetiletou historií kapely a byla sestavena z pásků pořízených v německé části posledního turné. Záznam si udržel potřebnou kvalitu a energii. Šlo vlastně o dvojalbum, které v sobě zahrnovalo jak stěžejní materiál devadesátých let, tak část osvědčené pravěké klasiky, kdysi dávno prezentované již na první živé nahrávce MOTÖRHEAD „No Sleep Til´Hammersmith“. A právě z toho důvodu, že se postupem let stalo Německo nejdůležitějším odbytištěm hudby MOTÖRHEAD, došlo na realizaci koncertního záznamu právě tam, konkrétně v Hamburku. Celkově byla nahrávka hodnocena o dost příznivěji než předešlý živák „No Sleep At All“.

„We Are Motörhead“  (2000)

O tomto zářezu na Lemmyho pažbě lze jen říci, že představuje určitý návrat ke kořenům – k nespoutané rychlosti prvních alb a taktéž jejich syrovosti. Předělávka „God Save The Queen“ zde může působit tak trochu nepatřičně, možná ohraně, možná zbytečně, možná vykalkulovaně, ovšem určitě tak nějak světleji než jak nakonec působí celek. Šlo samozřejmě pouze o singl, který měl album přiblížit co nejvíce lidem. Zbytek materiálu si naštěstí drží charakter, a tak mi vždycky přišel jakoby si bral hodně z doby počátků kapely. Po vcelku nezáživném studiovém předchůdci je tak „We Are Motörhead“ prvním z řady velmi vyrovnaných alb, jaká charakterizovala stabilizovaný projev legendy v neklidných dobách proměn a nejistot. Neměnný rekapitulační standard zní, myslím, jako správné slovo, tedy alespoň pro záruky jaké vždy MOTÖRHEAD svou hudbou představovaly. Počínaje tímto albem předložil Lemmy každé dva roky dílo, které sice neobsahovalo nějaký vyložený skladbový trhák, zároveň však působilo vyrovnaně, semknutě a vlastně bez líných, nezáživných či jinak průserových míst. Počínaje tímto albem se stali MOTÖRHEAD dokonale stabilní a neměnnou institucí, která s přesností švýcarských hodinek dokazovala, že je na ní naprostý spoleh. Tak by to mělo být vždy, když člověk dělá něco, co opravdu miluje a Lemmy už dávno nemusí nikomu dokazovat, co pro něho znamená rock n´roll. Takže klidně si hudrujte něco o absenci překvapení, o neměnné formě vyjádření a celkovém výrazu kapely, ale o tomhle přeci MOTÖRHEAD vždy byli, nebo snad ne? První z dlouhé řady poctivých sedmiček.

(7/10)

Hammered (2002)

Ještě možná o kousíček zdařilejší než předchozí jízda a nakonec spolu s „Kiss Of Death“ nejlepší album MOTÖRHEAD první desetiletky jednadvacátého století. Je zde k nalezení všechno, co si jen jejich letitý fanoušek mohl přát, tedy skvělý zvuk, povedené skladby v typickém stylu, sípající Lemmy, znamenitá kytarová hra Phila Campbella a tohle všechno jištěno švédskou blonďatou mašinou od bicích. Po devíti letech konečně vítám i klasicky a sebejistě uspořádaný obal, s přehledem drtící všechny ty pitomoučké a nevkusné omalovánky několika předchůdců. Z materiálu upoutá už třeba charisma úvodní „Walk A Crooked Mile“, která zrovna nepatří k nejrychlejším písním, nahrávce však vládne hned následující „Down The Line“ s památným táhlým kytarovým partem. Tento song patří do dnes k jistotám koncertních setů. S „Brave New World“ se ještě přidá na rychlosti a deska se tak řítí na posluchače v obvyklém tempu. „Mine All Mine“ tančí v boogie stylu „Going To Brazil“, „Shut Your Mouth“ upoutá pohodovou atmosférou a decentní aranží z hammondů a třeba takové „Dr.Love“ a „No Remorse“ platí za vypalovačky složené v nejlepší rock´n´rollové tradici hudby MOTÖRHEAD, byť každá reprezentuje opačný pól jejich tvorby (ve smyslu světlo/tma). Vše uzavřela největší temnota „Serial Killer“, takže jsme ve výsledku (prostřednictvím německých Steamhammer) dostali další povedenou desku od páně Kilmistera a jeho MOTÖRHEAD, zvláště vzhledem k skutečnosti, že šlo o šestnáctý materiál od podobně dlouhodobě aktivní kapely. Zkrátka pohoda a forma neustávala.

(7/10)

Inferno (2004)

Trojice nadále s dvouletou pravidelností servíruje další porci svého metalově drsňáckého rock ´n´rollu. Myslím, že se na světě nenachází jediný posluchač znalý tvorby této kapely, který by si vsadil na neočekávaný úhyb z jejich stylu, takže další deska v dobré tradici jejich pozdnějších alb. MOTÖRHEAD bariéry nebortí, nikoho o ničem nepřesvědčují, neznají větší míru vývoje než nezbytně nutnou, ale přesto nikdy nezklamou. Deska, kterou jsem docenil až tak trochu zpětně, startuje zuřivým otvírákem „Terminal Show“ a Lemmy v ní dává všem pochybovačům jasně na srozuměnou, že v devětapadesáti se do důchodu ještě nechodí. Ve skladbě hostuje i Steve Vai, který zde vystřihl báječné sólo. Následující „Killers“ s riffem evokujícím NWOBHM není tak přímočará, zato je však zřejmě jednou z nejhitovějších skladeb, pokud se tedy vůbec takto dá některá ze věc od MOTÖRHEAD označit. Totéž můžeme tvrdit i o čtvrté „Suicide“, hrané v středním tempu. Všimněte si v ní toho parádního riffu, ze kterého vyzařuje pradávná podstata dění na Britských ostrovech. Skladbu obohacuje několik košatých sól Phila Campbella. Mezi oběma songy se nachází temný zatěžkaný vál „In The Name Of Tragedy“, kde Lemmyho sípák dosahuje zvířecího zabarvení. Mým osobním favoritem je sedmá skladba „In The Black“, která reprezentuje spíše tvrdší tvář kapely. Osvěžení se však vyskytuje i v samotném závěru, kde ve „Whorehouse Blues“ přehrává Lemmy znamenité dřevní akustické blues. Vzhledem k Lemmyho náklonnosti k starým bluesovým formacím šedesátých let se divím, že jej kapela realizovala až na této desce.

(7/10)

10.09.2015	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz