MR.BIG - Když pan Velký uměl žít 1/2 (profil)

Počínaje dnem svého založení začala tahle supergroup psát opravdu velký příběh, ačkoliv amerických kapel složených z výtečných muzikantů, majících za sebou mezi svým dvacátým a třicátým rokem života už opravdu hodně zkušeností, v historii této hudby již existovaly spousty a nic opravdu nebylo jisté ani v případě této čtveřice. Název si kapela zvolila podle své oblíbené skladby „Mr.Big“ od britských blues-rockerů z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kapely FREE. Tato píseň se ostatně v repertoáru čtveřice objevila na třetí desce „Bump Ahead“ z roku 1993. MR.BIG byli založeni na podzim roku 1988 v Los Angeles a podstatnou zásluhu na tom měl především baskytarista Billy Sheehan, který právě v té době opustil řady doprovodného bandu Davida Lee Rotha, kde působil s takovými esy, jakými už tehdy byli kytarista Steve Vai a bubeník Greg Bissonette. Právě Rothova druhá řadovka po odchodu od VAN HALEN, album „Skyscraper“ z roku 1988, příliš nezabodovala a Sheehan cítil, že se potřebuje postavit na vlastní nohy a zkusit jít svou vlastní cestou.

Byl to manažer Mike Varney od Shrapnel Records, který na Sheehanovo přání, rychle nalézt co nejvhodnější hudebníky pro zcela nový hardrockový band, doporučil baskytaristovi zpěváka Erica Martina, působícího v té době ve vlastní kapele nazvané jednoduše ERIC MARTIN BAND. Zpěvák, vykazující se vždy velmi exotickou barvou hlasu, se později stal poznávacím znamením zvuku MR.BIG, neboť silné vokální harmonie a prvky černošské hudby, konkrétně blues a soulu, vždy do skladeb této party patřily. Martin každopádně neotálel a na Sheehanovu nabídku okamžitě kývnul. K dvojici se brzy připojil ďábelský kytarista Paul Gilbert, tehdy teprve třiadvacetiletý šílenec, později proslulý rovněž hrou na kytaru pomocí vrtačky, kterou koncertně tak rád předváděl v průběhu nejslavnější etapy fungování MR.BIG v první polovině devadesátých let. Paul Gilbert byl už tehdy rovněž známým hudebníkem, neboť jeho metalová grupa RACER X patřila v Kalifornii ke známým značkám, jejichž kariéra se utěšeně rozvíjela. Poslední do řady byl bubeník Pat Torpey, toho provázela pověst jednoho z nejlepších bicmenů na rockové scéně jeho generace a své ostruhy v osmdesátých letech sbíral v doprovodných sestavách takových hudebníků jako IMPELLITTERI, Ted Nugent nebo Belinda Carlisle.

Kapely se brzy chopil Herbie Herbert, zkušený manažer zodpovědný určitým dílem i za nemalé úspěchy takových umělců jako SANTANA, JOURNEY nebo EUROPE. Smlouva s Atlantic Records na sebe tudíž nenechala dlouho čekat a MR.BIG velmi záhy mířili do studia. Od počátku své kariéry se tahle supergroup stala velmi oblíbenou zejména v Zemi vycházejícího slunce, která si neobyčejnost čtveřice zjevně uvědomovala mnohem dříve, než MR.BIG naplno celosvětově prorazili. Debutová deska s eponymním názvem „Mr.Big“ vyšla v červnu 1989 a kapela na ní ještě neodhalila všechny skladatelské trumfy. Šlo o špičkově ošetřený, po vokální i instrumentální stránce brilantně vystřižený hard rock konce osmdesátých let. Deska zpětně vyznívá spíše vyrovnaně, než aby budila rozruch nějakou vyčuhující hitovkou. Zkrátka řemeslně bravurně odvedená práce, ale bez výrazných vrcholů.

Povedly se dynamičtější vály postavené na bytelném hardrockovém groovu, Gilbertově nepokojné a všudypřítomné kytaře a exotických vokálních i rytmických ingrediencích - „Addicted To That Rush“ a „Wind Me Up“, stejně jako rozmáchlejší a více svolná píseň k nadýchané AOR melodice osmdesátých let - „Had Enough“. Prostřednictvím milostné skladby „Anything For You“ kapela ukazuje svou silnou stránku ohledně dojemnějších baladických kusů. Tenhle song stojí protikladem rozevlátým hair-metalovým songům jako „How Can You Do What You Do“, „Take a Walk“ nebo „Big Love“, kde se kapela předvádí jako ekvilibristická mašina s nadhledem a touhou po zábavě, ostatně stejně jako kdysi VAN HALEN. Celé album zakončuje bonus v podobě předělávky HUMBLE PIE „30 Days In The Hole“ v koncertním provedení. Debutové album řadím k těm lepším materiálům v diskografii MR.BIG, protože vychází přímo ze srdce americké scény osmdesátých let a má nejblíže k hair-metalovému fundamentu. Záhy čtveřice vyjíždí na první turné a sice v předprogramu kanadských velikánů RUSH, tehdy propagujících své velmi povedené album „Presto“. Jestli debut pouze naznačil možnosti instrumentálně nabušené kapely, tak druhé album potvrdilo u MR.BIG i výsostný potenciál skladatelský, stejně jako nemalou chuť po hitech.

Druhé album „Lean Into It“ vyšlo znovu u Atlantic Records v březnu roku 1991 a bylo opětovně produkováno Kevinem Elsonem, zkušeným studiovým fachmanem zodpovědným za řadu význačných děl z oblasti mainstreamového rocku osmdesátých let. Od prvního momentu bylo patrné, jak si po dvou letech všechno mnohem lépe sedlo a MR.BIG se prostřednictvím této desky nejenže nacházeli na svém skladatelském vrcholu a měli najednou v zásobě celou řadu jadrných vypalovaček a hitů, ale ještě ke všemu začali sklízet obrovské úspěchy po obou březích Atlantiku. Deska byla nakonec ověnčena několikanásobnou platinou a i v silném ročníku 1991 patřila mezi úplně nejdominantnější. V žebříčku Billboard 200 to sice dopadlo maximálně na patnáctou pozici, ale díky akustické baladě „To Be With You“, kterou Eric Martin složil a kamsi zašantročil už někdy ve svých školních letech, to nakonec vyšlo na bestseller. Stejně jako u kolegů EXTREME se totiž MR.BIG přihodilo, že největší díl úspěchu jim byl, a mimochodem dost nespravedlivě, přičítán kvůli jedné milostné akustické písni. Nicméně deska „Lean Into It“ určitě nabízela mnohonásobně více, než mohl vystihovat jeden rádiově zprofanovaný cajdáček.

Už úvodní vpád v podobě „Daddy, Brother, Lover, Little Boy (The Electric Drill Song)“ zapůsobil hodně nekompromisně až ohnivě. Gilbertova kytara, zde trápená do vysokých otáček rozjetou makitou, opanovala prostor stejně jako pro tento moment vzteklejší a úsečnější hlas Erica Martina, což ve výsledku znamenalo hodně silnej úvod desky, prostoupený navíc virtuozitou všech přítomných. Mě osobně však zde ještě více sednou šťavnaté hardrockové vály, posazené do středního tempa, které je umocněné znamenitou instrumentací (nejen bytelnými riffy) a výstavním pojetím refrénů. Tyto palby kapelu MR.BIG oddělovaly od konkurence – mám na mysli zejména skladby jako „Alive And Kickin´“, „Never Say Never“ nebo asi mou úplně nejoblíbenější hymnu „My Kinda Woman“. Kromě již výše zmíněné super-úspěšné „To Be With You“ však deska nabídne i další skvělé balady, tentokrát spíše snovějšího pojetí rocku. Jde o písně jako byly „Green-Tinted Sixties Mind“ od Paula Gilberta, ta mimochodem vypráví příběh o dívce natolik oblibující éru hippies a konce šedesátých let, až se dá v jejím případě mluvit o posedlosti, a nebo další grandiózní singlík v podobě hyper-zamilované balady „Just Take My Heart“, kde je autorem Eric Martin.

V případě „Lean Into It“ si zkrátka všechno dokonale sedlo a čtveřice tak velmi záhy sklízela celosvětové úspěchy. Za zmínku stál i obal tohoto alba, který zdobila památná fotografie z konce 19.století, na které je zachycena parní lokomotiva, jenž se právě zřítila z nádražní haly v pařížském nástupišti Montparnasse. Následující turné bylo hodně rychle vyprodané a z MR.BIG se brzy staly rockové hvězdy té nejvyšší ligy. Koncertní tažení pak asi nejlépe vystihuje hodinové živé album „Mr.Big Live“ (1992), kde je zachycen sanfranciský večer a kapela zde exceluje ve fantastické atmosféře zvýrazněné zaplněným sálem rockových fanatiků. Kde ty časy hladu po hardrockové muzice dnes jsou?

Třetí deska „Bump Ahead“ z roku 1993 do dnes platí za druhé nejúspěšnější album v diskografii MR.BIG, osobně si však myslím, že ve srovnání s pozdějším materiálem zas až tolik nevyčuhuje. Kapela byla tehdy, co se komerčních úspěchů a zájmu o ní týče, ve velkém laufu, a tak nebylo divu, že celosvětově zaboduje i o trochu slabší sada. Do třetice s producentem Kevinem Elsonem vzniklo další solidní hardrockové album, které znovu bylo schopné zanechat rockovou konkurenci kdesi vzadu, ale co do šťavnatosti a skladatelské perfekce se na „Lean Into It“ navázat nepodařilo. Desku nakonec proslavila především předělávka skladby „Wild World“ od Cat Stevens, dnes notoricky známá rádiová baladička. Tento song nebyl jedinou předělávkou na albu, protože jak už jsem výše zmínil, „Bump Ahead“ obsahuje i song „Mr.Big“ od FREE. Za mne se zde povedly zejména důraznější vály, takže rozhodně hned úvodní „Colorado Bulldog“ mající nadupanost dřevem z Rocky Mountains vrchovatě naloženého tahače, a nebo pak třeba následná „Price You Gotta Pay“, kterou zdobí nejen houpavý groove, riffovitý odpich a celkově špičková instrumentace, včetně využití foukací harmoniky, ale zejména hlas Erica Martina plný vášně a nasazení.

Trojka „Promise Her The Moon“ je naproti tomu zasněnou pomalejší skladbou. Ovšem ani zemitější vál jako „Mr.Gone“ nikam příliš nespěchá a do zvuku MR.BIG se zde náhle promítají, prostřednictvím právě těchto skladeb, temněji vyznívající zvukové trendy postupujících devadesátých let. Album z roku 1993 však za oběma svými předchůdci po skladatelské stránce zaostává a nic na tom nezmění ani poměrně solidní vypalovačka jako „The Whole World´s Gonna Know“, ani další srdceryvné cajdáčky jako se smyčcovým partem spojená „Nothing But Love“ nebo další hitovka „Ain´t Seen Love Like That“. Popularita kapely však právě tehdy kulminuje a už nikdy později se nedostane na podobnou metu, takže nejen Japonsko zažívá velké šílenství. Právě v této době vystupují MR.BIG poprvé i v Praze a jejich koncert se stává pro pamětníky nezapomenutelným zážitkem. Turné je fenomenální a na hudebníky čekají všude okolo hotelů, stadiónů a koncertních sálů zástupy fanynek. Pamatuji se tehdy na nějaký rozhovor, kde se stále velmi mladě vyhlížející Eric Martin usmívá nad tím, že všechna ta náctiletá děvčata zřejmě nevědí, že je mu již pětatřicet let a to i když tehdy opravdu vypadal na dvacet.

Na další desku si posléze fanoušci museli počkat celé tři roky, ale „Hey Man!“, přestože není žádným průserem, prakticky většinu příznivců spíše zklamalo. Za hit se zde dá označit nějaká skladba jen velmi stěží (nejvíce se mi líbí asi závěrečná „Little Mistake“) a vše je uzpůsobeno zemitému groovu a hutnějšímu vyznění poloviny devadesátých let. Mě osobně se právě nahuštěnější vály hodně líbily a sám bych neřekl, že tuhle desku mám nějak výrazně níž než tu předchozí - kvalitu u mě drží právě ty dynamičtější kusy jako „Trapped In Toyland“, „Take Cover“ a „Out Of the Underground“, což jsou moderní ukázky tehdejšího rocku z USA. Vše pohlcoval bluesovější ráz kompozic, poplatný dobovým trendům v rocku, o kterých celá řada novinářů ve své době nesmyslně a zjednodušeně mluvila jako o prvcích grunge. Nebylo divu, že album co do prodejnosti úplně propadlo (tedy s vyjímkou japonského trhu) a MR.BIG krátce na to dokonce oznámili rozchod, což se brzy ukázalo jako dočasné řešení, neboť tím skutečným důvodem přerušení činnosti byl spíše nezájem ze strany kytaristy Paula Gilberta, který se chtěl věnovat jiným projektům, ať už sólovým nebo později i RACER X. Každopádně Gilbert na čtrnáct let opustil kapelu a byl v mezidobí sólově velmi aktivní. „Hey Man!“ z jara 1996 mělo tedy dlouho zůstat labutí písní druhdy slavné a populární kapely, ale už dva roky na to MR.BIG oznamují návrat s tím, že na uvolněné místo kytaristy dosazují velice talentovaného a všestranného kytaristu Richie Kotzena, známého zejména ze svého dvouletého působení v řadách POISON, ale také díky vlastní sólové kariéře. Paula Gilberta tak vystřídal další kytarový hrdina, ale o tom si něco řekneme až příště...

30.03.2019	Diskuse (5)	Stray janpibal@seznam.cz