MR.BIG - Na výpravách za hudebním dobrodružstvím 2/2 (profil)

S příchodem Richieho Kotzena se MR.BIG nacházeli na počátku zcela nové kapitoly vlastní existence, neboť šlo o zcela jiný typ kytaristy, než jaký představoval jeho předchůdce Paul Gilbert. Ten byl na přelomu milénia už zcela pohlcený vlastní sólovou kariérou kytarového hrdiny. S Kotzenem, rovněž aktivním skladatelem a kytaristou s osobitým přístupem, se kapela poměrně rychle vyvázala z dynamičtějšího hardrockového pojetí a jala se svou tvorbou ubírat kamsi do oblasti rozmanitého a temperamentního rocku ovlivněného jazzem, soulem a blues. Už na první kotzenovské nahrávce „Get Over It“ z roku 2000 bylo znát, že kytaru třímá někdo, kdo upřednostňuje exotičtější zvuk a tak skladby trochu ubraly na hardrockové přímočarosti, která byla kdysi zdobená Gilbertovými jadrně metalovými sóly, ale naopak skrze Kotzenův nástroj promlouvalo více groovy pojetí, zacházející až takřka k najazzlému brebentění. I Martinův hlas se jaksi více pokládal do onoho černošštějšího feelingu skladeb. Neřekl bych, že zrovna tyhle proměny mne vyhovovaly, spíše to slyším naopak, ale doba hard rocku příliš nepřála a dalo se předpokládat, že kapela svůj zvuk trochu přizpůsobuje méně melodickému a více rytmizovanému pojetí. Deska vyšla znovu u Atlantic Records a o produkci se tehdy poprvé postaral Pat Regan. Hitovější stránku zde reprezentovaly skladby jako úvodní „Electrified“ nebo „Superfantastic“, naopak  více groovy a experimentálnější pojetí tvorby MR.BIG, které tehdy šlo do popředí, asi nejlépe vystihuje rtuťovitá „Dancin´With The Devils“.

Následovník „Actual Size“ z roku 2001 přeci jen působil o něco hymničtějším dojmem, i když Kotzenův rukopis byl velice snadno rozeznatelný od Gilbertova, a právě i díky skladbám jako „Suffocation“ bylo zjevné, že se band ubírá směrem, který není až tolik nakloněný onomu dřívějšímu Hard N´Heavy stylu z časů počátku kariéry MR.BIG. Špičková instrumentace však byla znovu jistotou a Eric Martin stále potvrzoval svůj neobyčejný hlasový potenciál. Deska se nakonec stala poslední řadovkou MR.BIG vydanou u Atlantic Records a rovněž poslední na celou dekádu dopředu, neboť se muzikanti rok po realizaci alba rozhodli dál nepokračovat. Za produkcí stál tenkrát Richie Zito, zkušený studiový technik, co v devadesátých letech stál za prací pro nejeden hardrockový band. Skladby jako úvodní dvojzápřah „Lost in America“ a „Wake Up“, svižná „One World Away“, poloakustická singlovka „Shine“ nebo nahypovaná „Crawl Over Me“ určitě slibovaly větší pozdvižení, než mohl nabídnout albový předchůdce, zatvrzele hledící do onoho dobrodružnějšího, ale také mainstreamu méně přístupného hudebního hájemství, nicméně nějaký výrazný úspěch se, tedy až na Japonské císařství, kde byla kapela pasována již dávno do role polobohů, opět nekonal. Stabilní fanouškovská základna MR.BIG za kapelou stála i v kotzenovských časech a tak je album zpětně přijímáno rovněž ve velmi pozitivních kontextech a jeho největší ozdobou se tak pro mnohé mohla stát závěrečná balada „Nothing Like It In the World“.

Osobně si myslím, že návrat Paula Gilberta do sestavy, a s ním související následný příklon k Hard´n´Heavy kořenům a přímočařejší podstatě rockových songů, čtveřici v roce 2010 opravdu prospěl. Možná málokdo čekal tak povedenou sbírku, jakou comebacková deska „What If“ opravdu od prvního momentu byla a tudíž ve své době dopomáhala k reaktivaci hardrockové hudby velice podstatným dílem. Už od prvních okamžiků skladby „Undertow“ muselo být většině fanoušků jasné, že je kapela zpět v původním složení se vší parádou. Bravurní refrény, vytříbená instrumentace a skladby, kde sóla pracovaly ve prospěch spádu všech písní, řítících se zde výhradně vpřed. MR.BIG dali vale všemožným soulovým a bluesovým eskapádám a materiál charakterizoval pořádný tah, což hned záhy potvrzovaly písně jako hymnická „American Beauty“, „Around The World“ plná kytarových šmodrchanců a zběsilých rytmů, ale rovněž i nepokojné boogie „Still Ain´t Enough For Me“. Hudebníci však nezapomínali ani na pomalé balady a tak se na desce objevily i dojemnější záležitosti patřičné hloubky a prožitku jako třeba „Stranger In My Life“.  Za jeden z vrcholů této kolekce pak považuji nepříliš rychlou, avšak nadupanou „Nobody Left to Blame“, která na mne, i díky spojení bleskové Gilbertovi kytary a srdnaté válečně znějící rytmiky, působí jaksi bojovněji, než jak bylo obvyklé u kapely romantičtějšího rázu. Deska nakonec vyšla u Frontiers Records, kde se kapela nachází do dnes. Produkce se však ujal velmi překvapivě Kevin Shirley, jehož portfolio zdobí nejedna legenda, včetně té největší - IRON MAIDEN. 

O tři roky později vrhají Frontiers Records na trh albového následovníka „The Stories We Could Tell“, který udržuje vysoko položenou laťku. Bohužel ohledně kapely se nedozvídáme pouze pozitivní zprávy, protože bubeníkovi Patu Torpeymu je diagnostikována Parkinsonova choroba, jejíž pozdější vývoj nikoho netěší, nicméně v roce 2014 čtveřice vyráží na celosvětové turné a představuje se i v Evropě. Pokud si desku rozebereme detailněji, pak můžeme s přehledem říci, že dokonale naplňuje rockovou podstatu MR.BIG  a všem hymnám nechybí potřebný odpich a melodičnost, která je znovu znásobená skvělými instrumentálními výkony. Už úvodní „Gotta Love The Ride“ byla parádní zemitou hardrockovou jízdou stojící na důrazných bluesových riffech, kde se nacházelo vše, pro co jsem měl vždycky hudbu této kapely v oblibě. Zvuk byl opět plný, natlakovaný, žádné akustické sténání, jen pořádné zaujetí pro hard rock, který od časů LED ZEPPELIN do současnosti prošel mnoha etapami. Díky nadupanosti,  podpořené rovněž také skvělou baskytarou Billyho Sheehana, se zde sice nabízelo srovnání s rovněž po přelomu milénia úspěšně reinkarnovanými WHITESNAKE, ale projev Erica Martina byl přeci jen o dost jiný než ten Coverdaleův, takže se zde spokojím s tvrzením, že společná pro obě formace byla hlavně kvalita a nadupanost. Již výše zmíněný úvodní song měl patřičnou vrstevnatost a zdobila jej všudypřítomná Gilbertova kytara, která dováděla nad pestrou rytmikou. Eric Martin i v padesáti pěl jako o život a byl znovu ozdobou zvuku MR.BIG. Poněkud rozdováděnější formu měla rovněž druhá skladba „I Forget To Breathe“. Třetí a o něco úhledněji pojatá „Fragile“ platila za hitovkou s rádiovými ambicemi. Pokud by se tedy v roce 2014 v rádiích hrálo pořád to, co kdysi dávno. Ne muzak ve stylu nějakých R´n´B sexy-soutěžících. „Satisfied“ platila za znamenité jižanské boogie. Následovala vynikající „The Man Who Has Everything“, která představovala jednu ze tří zde přítomných balad. Zatímco druhá pomalá píseň mne příliš nezaujala („EastWest“), tak třetí („Just Let Your Heart Decide“) byla naopak vyloženě lahůdková a potvrdila velmi stabilní skladatelskou formu MR.BIG v pozdní fázi jejich kariéry. Živelné rozpoložení kapela dokumentovala tvrdšími songy, které poháněl výrazný groove „The Monster In Me“, „What If We Were New“ nebo „The Light Of Day“. Album zkrátka fungovalo ve všech svých rovinách a zkušený kvartet se v ničem nezpronevěřil dobré pověsti, zkrátka další klasické hardrockové album, na jaké jsme byli od nich zvyklí už na počátku devadesátých let.

Zatím poslední nahrávka „Defying Gravity“ z roku 2017 působila od počátku jako kolekce dřevnějšího ražení, na které je slyšet mnohem více komornějších, na blues a country orientovaných skladeb, než tomu bylo v případě dvou předchůdců. Poměrně zvláštní nahrávku produkoval starý známý Kevin Elson. Od úvodní, sekanými riffíky poháněné „Open Your Eyes“ bylo ve všech směrech jasné, čí desce se posluchač věnuje. Onen perfekcionalismus byl slyšet z každého momentu, neboť až prog-rockově hravá a neklidná kytara Paula Gilberta zdobila nejedno zdejší místo, a tak bylo úplně jedno, zda-li se tak děje přímo mezi větami ve slokách a nebo až po druhém refrénu, kde obvykle kytarová sóla bývají. „Defying Gravity“ bylo určitě méně rozmáchlé album než těch několik předchozích desek nahraných po návratu Gilberta do kapely. Skladby působily tak trochu tlumeně a posluchač se do nich rovněž dostával o něco pomaleji. Tvorbu alba vlastně silně poznamenalo onemocnění bubeníka Pata Torpeyho (ten bohužel v roce 2018 zemřel). Bubeník nakonec svou poslední nahrávku přežil pouze o rok, i díky rychle se horšímu zdravotnímu stavu ji však nenabubnoval zcela sám, ale ve studiu, i na bezprostředně poté konaných koncertech, mu vypomáhal Matt Starr.

Pozoruhodnou položkou byla zde právě titulní skladba „Defying Gravity“, ke které byl krátce před vydáním vypuštěn videoklip. Song postavený na psychoticky roztančené Gilbertově kytaře a jiskrné zpěvové lince Erica Martina, která končí ve výsostně chytlavém refrénu, měla obrovské kouzlo a schopnost dostat se snadno posluchači do povědomí. Hutnější vál v houpavém boogie stylu měl jméno „Everybody´s Loves a Little Trouble“. S „Damn I´m In Love Again“ se deska přesunula do akustičtější roviny a skladba v Nashville country stylu odhalila druhou, mírnější stránku souboru, nicméně měla mimo to také vysoké hitové ambice, což myslím pouze v dobrém. Drásavost přišla prostřednictvím „Mean To Me“, které dominoval zajímavý kytarový riff a určitá spěšnost, na podkladě které odhalil Gilbert své choutky kytarového hrdiny nešetřícího bleskovými tóny a hrátkami se svým nástrojem. Následovaly další dvě mírnější písně, první „Nothing Bad (About Feeling Good)“ upoutala nádherným zvukem španělky, zatímco „Forever And Back“ měla jistý kolovrátkový charakter, nicméně v refrénu se k Martinovi přidaly mohutnějící podpůrné sbory. Za výraznou položku platila „1992“, která zašla ve své instrumentální rovině až do oblastí prog-rocku, nicméně v jejím táhlém textu kapela vzpomínala na své někdejší působení na špičce světových hitparád a to se svým singlem „To Be With You“. Album zakončilo ležérní dospělácké finále „Be Kind“ ve valčíkovém rytmu. Vlivy country a blues a ještě ke všemu jistý špinavější ráz zde ve výsledku připomněly eklektické choutky kolegů od EXTREME a song tak náležel rovněž k vrcholům této další pozoruhodné desky. 

Příběh MR.BIG však pravděpodobně ještě neskončil a kapela se nyní připravuje na své údajně zcela poslední, desáté řadové album, neboť jak tvrdil Eric Martin - zajímavého materiálu mají pořád dost. I tak už za sebou nechali slušnou várku prvotřídní hardrockové hudby, nemyslíte?

06.04.2019	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz