MR.BIG - Praha, Roxy, 7. srpna 2024

SLAYER, AEROSMITH, JOURNEY, STYX, FLEETWOOD MAC, UFO, THE WHO – pár klasických kapel, které jsem naživo nikdy neviděl a už asi ani nikdy neuvidím. Některé skončily se zájezdy nebo to zabalily úplně, jiné jsou sice stále aktivní, ale k nám do Česka či do střední Evropy nejezdí. Zpráva o posledním turné MR. BIG tak pro mě bylo připomenutím, že pokud nechci tuhle množinu rozšířit, měl bych si na začátku srpna vyhradit čas, takže jsem nakonec obětoval i utkání Ligy mistrů na Slavii, kam jsem dostal volňásky.

MR. BIG udělali první zápis do mého hudebního deníčku – stejně jako asi pro většinu našich čtenářů – v devadesátých letech, kdy byla chvíli balada „To Be With You“ skutečně všude. Následovaly další vcelku úspěšné singly „Just Take My Heart“ a „Wild World“ (cover Cat Stevens), ale zájem mas postupně opadl a na tu opravdu velkou kapelou ve stylu rockovějších BON JOVI se nikdy nevypracovali. Next (Mr.) Big Thing se prostě nestali. Hezké pusinky sice měli, ale skladatelsky to tak silné nebylo. Na druhou stranu byli tihle Američané podle mě celkově o dost poctivější než záplavy vyumělkovaných hair-metalistů, kteří se snažili zaujmout davy podobnou image. Pravdou je, že se poměrně brzy tohoto vyšampónovaného looku zbavili a už na druhém a nejslavnějším albu „Lean Into It“ (1991) postupně zaujali přirozenější a méně plastikovou devadesátkovou vizuální polohou. Zůstali hezky učesaní, vymydlení a pěkně oblečení, ale mělo to dobrý bluesrockový spodek i soulový feeling vokalisty Erica Martina. I technická bravura u nich byla nejen záminkou k předvádění, ale dost často sloužila samotným písním. Dobrým příkladem je „Green-Tinted Sixties Mind“ z druhého alba s počáteční kytarovou vyhrávkou, která je nejen virtuózní, ale zároveň neuvěřitelně chytlavá, stejně jako zbytek písně, která se nepochopitelně nikdy všeobecně známou hitovkou nestala.

Právě tohle nejslavnější LP „Lean Into It“ hrají na rozlučkovém turné celé, což bylo pro mě dalším lákadlem navštívit v závěru parného srpnového dne pražské Roxy. Desku jsem si pod dojmem zmíněné všudypřítomné balady tehdy na počátku devadesátek koupil v legendárním obchodu Popron na Jungmannově náměstí za tehdy standardní kazetovou cenu 120 Kč (nebo to bylo ve slevě za 90 Kč? – už si nejsem jistý 😊). Myslím, že testem času prošla a obsahuje pár skvělých, několik dost dobrých a zbytek fajn věcí, což se potvrdilo i teď naživo v Roxy.

Kapela je navíc v dobré formě, což u takhle dobrých muzikantů není samozřejmě překvapením. Vlastně se z nich postupem času stal svého druhu all-star band, když každý z členů byl paralelně účasten několika dalších projektů. V Praze jsme se sice nedočkali Nicka D´Virgilia, který má povinnosti se svou druhou skupinou BIG BIG TRAIN, ale spolehlivě za něj zaskočil Brazilec Edu Cominato. Jediný, kdo nepůsobil úplně ve své kůži, byl frontman Eric Martin, jehož hlas zněl polámaně a do výšek se jít ani moc nepokoušel. Kdo ví, jestli to je dlouhodobé opotřebování, nebo nějaký konkrétní problém, ale na pár koncertů turné si MR. BIG zavolali i výpomoc v podobě Michele Luppiho z WHITESNAKE. To sice nebyl případ Prahy, ale i tak bylo znát, že Ericovy hlasivky nejsou v optimální formě. Kvituju, že se tím nenechával rozhodit a jako frontman dokázal koncert i tak dobře táhnout. Pomohlo i to, že ostatní členové kapely zvládali své vokální party na jedničku a my nebyli ochuzeni o pro skupinu tak typické harmonie.

Půlhodinku věnovanou českobudějovickým předskokanům SATISFUCKTION jsem nestihl a do Roxy vběhl jen pár desítek sekund předtím, než na nás hlavní hvězdy vyplázli „Addicted To That Rush“ z první desky, což je otvírák jaksepatří. Zvuk se sice na začátku (a pak i opakovaně během koncertu) chvíli hledal, ale rozdováděné Roxy to nevadilo. Víc mě setnulo, že se z klubu tradičně stala intenzivní sauna. Ale to je prostě fakt, se kterým se toho nedá v téhle budově moc dělat. Zejména na Martinovi bylo každopádně vidět, že ho to vedro taky zmáhá. Teplotní únava ale přicházela na kapelu i na nás naštěstí postupně…

Přestože jde o rozlučkové turné, tak jsme se opravdového průřezu kariérou kapely nedočkali. Páteří koncertu bylo zmíněné „Lean Into It“, které bylo okořeněno pár skladbami z ostatních tří desek počáteční éry skupiny. Nejmladší příspěvek tak měl razítko roku 1996. Kromě toho bylo na menu večera také dost coververzí („Wild World“, „30 Days in the Hole“, „Shy Boy“, „Baba O´Riley“, „Good Lovin´“). Mně tenhle setlist jako fanouškovi druhé desky nevadil, spíš naopak. Mrzelo mě ale, že ze sebe na tomto finálním turné české publikum nedokázalo vymačkat dostatek šťávy, a kapele tak za její pětatřicetiletou službu rocku poděkovat. Nebylo to jen vedrem, že šla atmosféra ve druhé půlce koncertu celkově dolů a pokusy nechat publikum zpívat až na výjimky dopadly spíš chabě. Rozumím, že od našinců nelze očekávat, že budou znát i u hitovek celý text, ale opakující se slogan ...Teenage Wasteland... v superslavné „Baba O´Riley“ by snad mohl zařvat každý, zvlášť když ví, že to kapele udělá radost. Čím naopak neudělala kapela radost, byla obligátní sóla. Obecně chápu, že si chtějí muzikanti během setu trochu vydechnout, ale mě to prostě vůbec neba. Zatímco u kytaristy Paula Gilberta to bylo ještě celkem v pohodě, protože hrál části různých skladeb a rytmické figury, které jen opentloval vyhrávkami, v případě basisty Billyho Sheehana to bylo opravdu jen těžko snesitelné. Nicneříkající hmatníková onáánie… Zajímalo by mě, jestli tohle bezcílné vršení tónů bez jakéhokoliv řádu někoho v publiku baví? Když už sólo mít musí, proč třeba nezahraje nějaké základy skladeb, na kterých právě pracuje? To by mohlo být naopak zajímavé…

Ale aby to neznělo přespříliš negativně. Celkově to byl dobrý koncert a MR. BIG v Praze dokázali, že jim to naživo pořád dobře šlape a že to nebalí, protože musí, ale protože už řekli všechno, co potřebovali. Jestli nekončí na vrcholu svých sil, tak je to pořád někde na hřebenovce poblíž.

12.08.2024	Diskuse (4)	Gazďa