MSG - Immortal

60%

V jednom z rozhovorů, které poskytl Michael Schenker v roce 2019, dotyčný uvedl: „Metal jsem si zamiloval, když jsem uslyšel LED ZEPPELIN a BLACK SABBATH; stal se pak mým malířským plátnem. Nehraji ovšem to samé, co hráli oni. Dávám dohromady svou vlastní malbu. Nejde o jazz ani pop, ale o metal.“ Skoro by se dalo říci, že management Nuclear Blast naučil německou kytarovou legendu pěkně zpívat, jinak řečeno držet firemní linii. Jenže hra tohoto nestora (hard)rockové kytary jedinečný metal skutečně obnáší, jakkoli jsou v ní stále cítit bluesrockové kořeny a vzory. Ona dělící linie mezi tvrdým blues rockem a starým metalem každopádně není zas tak jasná a při pohledu do minulosti se navíc rozostřuje. Spokojím se tudíž s konstatováním, že Michael svou hrou ve SCORPIONS a UFO inspiroval řadu významných metalových kytaristů. Na Wikipedii se nachází jejich přehled, který imponuje, přestože má ke kompletnímu výčtu daleko.

Schenkera a jeho projekty jsem kvůli příklonu ke tvrdším škatulkám přestal sledovat někdy po „Arachnophobiac“ z roku 2003. O něco dříve mi učarovalo album „The Unforgiven“, na kterém je vše nejlepší z Michaelova stylu ořezáno na kost a které mohu – pochopitelně vedle klasických alb zkraje let osmdesátých – s klidným svědomím doporučit každému, kdo má rád vytříbenou kytarovou hudbu, plnou nezaměnitelných riffů a sól. Za zmínku stojí příjemně zastřený hlas Kellyho Keelinga a luxusní rytmika ve složení Shane Gaalaas bicí a John Onder baskytara. Sušší produkcí se nenechte odradit. Právě díky ní si lze vychutnat každý pohyb prstů po hmatníku, typické ohýbání strun a vibrato, zkrátka onu jedinečnost, kvůli jejímuž zachování si Michael údajně již před x lety nařídil poslechovou zdrženlivost. V případě tohoto alba doporučuji tedy pro dokonalý zážitek otočit volume doprava, zmáčknout tlačítko repeat, začít s nějakou méně namáhavou manuální aktivitou a postupně přejít k relaxačnímu štípání dřeva apod. Efekt se dostaví.:-)

Pokud se vrátím k úvodní citaci, nemohu a nebudu ji brát na lehkou váhu. Zdá se totiž skoro nemožné nehrát svébytný, až ikonický metal a zároveň inspirovat tolik metalových hráčů. Problém tkví jinde, první poslech nového alba, natočeného znovu pro Nuclear Blast a pro změnu pod resuscitovanou hlavičkou MICHAEL SCHENKER GROUP (MSG), ve mě vyvolal dojem jako by Schenker svůj unikátní hard rock/metal kontaminoval zaměnitelnou eurometalovou mutací, vyvinutou převážně v německých laboratořích. Prosákla a znehodnotila politika vydavatele onu inspirující jedinečnost? Odsoudila ji snad do role tolerovaného „zbytkáče“? Nevím, aktuálního i letitého srovnávacího materiálu mám prostudováno poměrně málo. Při hodnocení novinky „Immortal“ se tak příměrům ke klasice či dílkům typu „The Unforgiven“ nakonec vyhnu. Neříkám přímo „radši“, ale chci být fér. Přeci jen, uplynula řada let a změnilo se mnohé. Svou perspektivu jsem však výše nastínit musel.

Takže, co nabízí Schenker 2021 model Nuclear Blast cílovému metalistovi, tj. čtyřicátníkovi nebo padesátníkovi odkojenému zpravidla HELLOWEEN či ACCEPT, a co nabízí tento kytarový velmistr téměř padesát let po svém velkém debutu se SCORPIONS letitým příznivcům svého stylu? Vědomou volbu, nebo firemní nákazu, která prošla filtrem dobrovolné karantény? Řekněme kompromis. Co do kytarové podstaty méně syrovosti i opravdové tvrdosti, dále tu máme pěkné melodie, dost metalové omáčky, něco klávesové pompy a také řadu velkých jmen. Schenkerova poslechová střídmost prostě neznamená izolaci; určitě ví, co se kolem něj děje. Svého času ve stylu MSG zohlednil uhlazenější osmdesátkové znění, dnes tedy dokáže reflektovat i euro (power) metal, případně sound prosperujících Frontiers. Ano, on i vydavatel chce (nové) fanoušky, na svůj styl přesto nerezignoval, alespoň ne úplně. Třeba hned úvodní palba „Drilled to Kill“, byť staví na silácké exhibici Ralpha Scheeperse a Dereka Sheriniana, je zároveň vyživována ultrapřesným a konzervativně podaným hard/speed riffem s milimetrovou rytmikou, šitou jejich výkonům na míru. Velezkušené duo Brian Tichy, Barry Sparks předvádí, jak hrají speed metalovou rutinu absolutní profíci a univerzálové. Totální nepůvodnost vokální linky ve stylu HELLOWEEN zatím neuráží, v případě Ronniem Romerem odzpívané „Knight of the Dead“ už ano.

O kytarových sólech se nemá smysl bavit, nad svůj pozdní standard Schenker nicméně nejde. Kdo chce slyšet vrcholné instrumentální dílo, ať se vrátí na přelom tisíciletí, konkrétně do časů metalové guitar hero jízdy „Adventures of the Imagination“. Problém jinak velmi dobré MSG-skladby „Don´t Die on Me Now“, navazující na ostrý rozjezd, pak spočívá v hostujícím Joe Lynn Turnerovi, který se v podobně vypjatých písních už dost trápí. Produkční chyba tak solidní kompoziční výkon bohužel potápí. Za Romera jsem tudíž nakonec spíš vděčný. V rockové Superstar apod. by svého času asi vyhrál, jeho pravý hlas však stále neznám. Baladu „After the Rain“ si pro sebe ponechal koproducent a respektovaný hard (heart) melodik Michael Voss. Neurazí, nenadchne, řemeslně velmi slušná práce. Podstatné je, že se mu po producentské stránce podařilo ukočírovat desku, jejíž party vznikaly snad všude kromě oběžné dráhy; i když imaginární červenou nit se mu upříst nepovedlo. Přichází další rychlá věc. „Devils Daughter“ zaujme kombinací rokenrolu s tím, co předvedli JUDAS PRIEST na „Painkiller“. Scheepers musel být opět jasnou volbou. Vynikající kytarové sólo by se dalo poslouchat dalších pár minut. Kdo sleduje tvrdší scénu, bez problému uhádne, komu bylo svěřeno velení během vloupání do mauzolea s nápisem R.J.Dio, podmáznutého dramatickým soundtrackem s názvem „Sail the Darkness“. Odměnu za špinavou práci si Ronnie vybral v americko-solingenském čísle „Come on Over“. Co třeba srovnání s vrcholným Hagarem? Raději ne. Jako vzpruha po tuctové „The Queen af Thorns and Roses“ funguje naštěstí spolehlivě.

Závěrečná oslava padesátiletého výročí plodné hudební kariery se odehrála na půdorysu znovu nahrané pecky „In Search of the Peace of Mind” z debutu SCORPIONS. Aha, najednou funguje naprosto vše. Srovnání!? Já nic, jemnostpane Krakonoši, to sám principál. Problém novinky MSG prostě nespočívá – přes určité neduhy – ve stránce formální, ale hlavně obsahové. Michael dodal průměrný, dílem nepůvodní materiál, ze kterého produkce nic zásadního vyrazit nemohla, a nepodařilo se to ani hostům. Vím, že bych mohl přisypat o deset procent víc. Jenže časy, kdy jsem dával přednost formě před obsahem, jsou přes veškerý respekt, který ke hře Michaela stále cítím, pryč. Ať přisypou fanoušci.

25.02.2021	Diskuse (9)	Pekárek hackl@volny.cz