MUSE - Absolution

80%

Třetí album MUSE jsem očekával jak svatý grál. V tomto období dosahovala rotace jejich prvních dvou desek v mém hudebním životě vysoce nadprůměrných hodnot. A další stimul pro mojí nervovou soustavu představovalo ohlášení koncertu ve Vídni, kam jsem, nehledě na brutální cenu lístku, jednoduše musel vyrazit. Koncert byl samozřejmě fantastický, a jako bonus měli předkapelu, která mi taky parádně sedla – CAVE IN.

Ještě před třetím albem vydávají MUSE neřadovou lahůdku. Dvojalbum „Hullaballo“ na prvním disku nabídne výběr b-sides ze „Showbiz“ a „Origin Of Symmetry“ a na druhém pak záznam koncertu z Paříže v rámci turné k druhému ze zmiňovaných alb. Je to sice primárně fajnšmekrovská fanouškovská záležitost, ale jasně dokazuje, že i b-side materiál kapely v tomto období byl mimořádně kvalitní. Často experimentálněji laděné skladby hýří nápady a nejednu z nich bych s klidným svědomím zařadil i na řadový album. „Shrinking Universe“, „Recess“ nebo „Nature 1“ předvádějí celou stylovou paletu, kterou MUSE dokázali s lehkostí proplouvat. Alternativní rock s přesahy do metalu, progresivní konstrukce vyšperkované artovými prvky, ale klidně až téměř folkem šmrncnutý britpop jako „Map Of Your Head“.

Zpět do roku 2003. Partička kolem zpěváka, kytaristu a hlavního skladatele Matta Bellamyho to tentokrát vzala z gruntu. První dvě alba vznikala průběžně v průběhu koncertních šňůr, a nahrávala se trochu spěšně. Pro třetí zářez se rozhodli vyčlenit dostatek času jak na skládání, tak na nahrávání. Ambice byly velké, forma výborná, hvězda kapely stoupala, očekávání fanoušků i kritiků nemalé. Jako producenta zvolili Američana jménem Rich Costey, s kterým sdíleli společnou vizi, jak by nový album měl znít. Měl to být monumentální, epický, dynamický rockový opus. Většina nahrávání proběhla v Irsku v Grouse Lodge, což je staré kamenné venkovské stavení přebudované na nahrávací studio. Koncepčně se „Absolution“ více blíží k debutu, takže se střídají rychlejší a pomalejší skladby, kterých je zde skutečně relativně mnoho. Nejsou to samozřejmě typické slaďáky, spíš v mírnějším tempu vyskládané komplexní a košaté songy, plné velkých dramatů a teatrálnosti. Zvuk je uhlazenější, nebo kvalitnější chcete-li, a zároveň bohatší. Při nahrávání se kapela naplno studiově „vyblbla“. Hraní si se zvuky, zkoušení různých nástrojů, různých způsobů nahrávání. Třeba na klavírní struny zkoušeli pokládat podivné kovové objekty jako hřebíky nebo kytarové struny a tím modifikovat zvuk. Bicí nahrávali přes různé mikrofony, v různých místnostech, dokonce to zkoušeli i na dvoře před studiem, nebo naopak hned vedle bazénu, s tím, že Dominic byl ve vodě. Syntetizátory, elektronické krabičky, efekty na kytary i basy, ale i zvukové softwary, s tím vším zabíjeli spousty času. 

Tématicky se v písničkách odráží obecná situace ve světě v roce 2003. Druhá irácká válka a kontroverze kolem ní, už dva roky probíhající válka proti teroru v Afghanistánu, politická nestabilita, obecný chaos ve světě, strach a nedůvěra ve společnosti. Proti druhému albu, které bylo dramatické brutálním způsobem, tvrdé, nekompromisní a stylově někdy až extrémní, je třetí album přece jen uhlazenější. Zvuk je vypulírovaný, ale zároveň „zjemněný“ do více „radio friendly“ podoby. Chris a Dominic, kteří už na „Origin of Symmetry“ dostali více prostoru, opět excelují. Jejich přínos je v některých písních vysloveně dominantní. Matt je stále samozřejmě hlavní skladatel, ale ti dva nikdy nebyli jen do počtu a obohacují písně spoustou zajímavých nápadů. Ještě více vyniknou i vokální harmonie, dodávající skladbám prostorovou hloubku a mohutnost. Klavír a klávesy obecně, které na předchůdci měli často psychedelickou funkci, se tady více přesouvají do role vypravěče epických hudebních motivů, dramatizují děj a přiživují vážnost atmosféry.

Poprvé se ale kapela sekla při výběru otvíráku. Song „Apocalypse Please“ je i v kontextu celého alba spíše z těch slabších a méně zajímavých, a jeho překombinovaná struktura, navíc bez výraznějšího tahu na branku, ho v mých očích úplně diskvalifikuje na pozici uvaděče. Každopádně ale rozvíjí „odkaz“ MUSE z posledního alba. Klavírní segment, výrazné bicí, elektronické klávesy, mohutná basa, dramatická atmosféra. Teatrální alternativní rock zkroucený artovými křečemi. „Time Is Running Out“ je naopak až překvapivě přímočarý moderní alternativní rock, s temnějšími pasážemi ve stylu THE SMASHING PUMPKINS z období „Adore“, vystavěný kolem výrazně modulované basové linky. Chytře je vymyšlené zejména přemostění před nástupem stadionového refrénu, kde to Dominic s pomocí bicích pořádně nakopne a pak už davy můžou šílet. Nikdy jsem se úplně nedokázal identifikovat s tracklistem, kde s téměř železnou pravidelností střídají klidnější a rychlejší písničku. Proto i teď následuje „Sing For Absolution“, kde najdeme vše od britpopu, přes alternativní rock až po téměř progresivní pasáže. Ale pozor, první vrchol nás vezme přímým útokem hned vzápětí. „Stockholm Syndrome“ na nás vystřelí svůj agresivní riff, vzápětí podpořený kulometnou palbou bicích a nakonec se přidá i těžké dělostřelectvo v podobě masivní basy. Song plný kontrastů je jak jízda po horské dráze. Zběsile dolů, pak se vyškrábeme nahoru, chvilková krásná idylka, překlopení a zase řežba. Výbornou práci odvádí zejména Dominic, který svými aktivními vstupy dodává songu neskutečnou šťávu. A závěrečné metalové běsnění? Krása střída nádheru. 

„Falling Away With You“ ale správně rozjeté tempo opět zasekne. Song to sice ve finále není špatný, ale ani nijak výjimečný. Bez výčitek bych ho obětoval na b-side. A teď nastává správný čas pro nejlepší, nejvýraznější, nejikoničtější, nejnadupanější příspěvek na albu, a jeden z NEJ songů od MUSE vůbec. „Hysteria“. Kdo ještě neviděl klip, bude se hlásit v ředitelně. Další dokonalé audiovizuální dílo, kde je hudba v perfektní symbióze s obrazem. A píseň samotná? Ikonická basová linka, ikonické bicí party, ikonické kytarové riffy a vyhrávky. Každý ze tří členů kapely jako by si tady jel úplně vlastní story, jejich jednotlivé pasáže snad vznikaly odděleně. Ale nějakým záhadným způsobem se to v písni krásně všechno propojí a výsledek pak zní neskutečně jednolitě a skálopevně. Až téměř taneční groove se potkává s agresivními rockovými pasážemi v harmonické koláži plné dynamických změn, odboček, překvapivých zvratů a promyšlených návratů k původnímu tématu. Ale pak zase tempo výrazně opadne s „Blackout“. Vláčná skladba podpořená orchestrací s nádechem italské nebo španělské lidové hudby je lehce zapomenutelná. Ale další perla už se vzápětí otevírá. „Butterflies And Hurricanes“ už v klidném úvodu naznačuje, že tohle žádné loudání ve finále nebude. Takhle se mi to líbí. Má to drive, má to dramatické vložky, citlivou orchestraci, klavírní cvrlikání, dynamické výšky i pády. A to vše pořád jen na ploše pěti minut. Za tohle dávám kapele jedno velké bezvýznamné plus, že nikdy nesklouzla ke zbytečnému natahování skladeb a udržela si racionální přístup. 

Výjimkou potvrzující pravidlo je následující, opět rychlá „The Small Print“. Přímočarý tvrdý rock s určitou dávkou syrovosti v sobě nese odkaz debutu „Showbiz“. Zajímavá je i „Endlessly“ stavící na swingujícím klávesovém motivu. Zvukově se jedná o nejvíc elektronikou „nakaženou“ skladbu alba, někdy mám až pocit že to ani není originální song, ale nějaký remix. A přesto se mi líbí. Lidi prý s věkem začínají blbnout… „Thoughts of a Dying Atheist“ opět předvádí poctivé rockové řemeslo s nádechem sedmdesátkové melodiky. Hloubavá „Ruled By Secrecy“ dává symbolickou tečku na závěr v tíživé atmosféře vystihující komplikovanou dobu roku 2003.

„Absolution“ bylo po vydání v září 2003 přijato velice pozitivně jak kritikou, tak zejména fanoušky. Dovolím si tvrdit, že tohle album z MUSE udělalo skutečně „velkou“ kapelu. Poprvé dosáhli na první pozici albového žebříčku doma v Anglii, se singlem „Time Is Running Out“ se poprvé probojovali do singlového TOP10 žebříčku, celkové prodeje se vyšplhaly přes 3,5 milionu kopií. Úspěch slavili i za mořem a dokázali tím teď už svému bývalému labelu Maverick, že jejich management si bonusy rozhodně nezaslouží. „Absolution“ je doteď velkou částí fanoušků považované za vrcholné dílo kapely. Mě vždy trochu vadil výše zmiňovaný dramaturgický koncept otrockého střídaní rychlých vs. klidnějších skladeb, ale ve své době jsem ho poslouchal intenzivně. Po dvaceti letech už na něm ale nacházím další chybičky, nebo možná jen mě už neoslovuje svojí monumentálností a upřímně už teď preferuji spíše čtvrtý album. Megalomanské tendence kapely se tady nepovedlo udržet úplně na uzdě, přitom by možná stačilo album zkrátit na 10-11 songů a hned by finální dojem byl střízlivější. Samozřejmě ho pořád považuji za velkolepé dílo, jen už nemám potřebu se k němu vracet tak často. Vy mu ale rozhodně dejte šanci.

15.03.2025	Diskuse (2)	Tomáš