MUSE - Black Holes and Revelations

90%

Po třetím albu, plném velkých a monumentální skladeb, vážných témat a neradostné atmosféry odrážející dobu vzniku, se MUSE o tři roky později rozhodli udělat jeden krok zpět, a zároveň i dva stranou. Vydali se na nebezpečnou cestu. Pokusili se vzít své typické písně do popovějších hájemství, odlehčit je a upravit tak, aby si na ně mohli fanoušci snad i zatrsat. Budiž jim ke cti, že balancování nad propastí se zatuchlým bahnem patetické, přesládlé a bezobsažné pop music ustáli na jedničku. Protentokrát. Zašli skutečně asi nejdál kam mohli, ale nezapomněli přitom kdo a čím jsou a nezradili svoje hodnoty. Vytvořili pozoruhodné dílo, které baví a přitom se vůbec nemusíme stydět, že nás baví.

Na producentské pozici se nic nezměnilo, opět povolali Riche Costeyho. Přípravy proběhli v uvolněné atmosféře, bez vnějších tlaků a bez přehnaných ambicí. Nikomu už nemuseli nic dokazovat, naopak už mohli určovat trendy. Matt se při skládání nechal inspirovat u kapel jako DEPECHE MODE a SLY AND THE FAMILY STONE. Jak na zvuku nahrávky, tak na stylu zpěvu je to slyšet. Kromě oblíbených sci-fi a vesmírných témat, konspiračních teorií a politické korupce se dostalo i na prachobyčejné love songy. Hlavní část materiálu byla zaznamenaná v New Yorku, ve studiích Avatar a Electric Lady.

Album samotné je zatím zřejmě nejpřístupnějším dílem v diskografii MUSE. Skladby, vycházející z prog a alternativně rockových základů, jsou odlehčené do více „normálních“ písničkových struktur a prosvětlené popově znějícími melodiemi a aranžemi. I zvuk samotný je uhlazenější, nekonfliktní a skousnutelný pro širší publikum. Pořád tam však najdeme pasáže, kdy kytary pořádně zaberou a připomenou nám, že se přes všechno to pozlátko nadále jedná o poctivou rockovou muziku. Nejevidentnější je příklon k popu zřejmě u klávesových nástrojů. Psychedelické klavírní motivy, inspirované klasickou hudbou, tak výrazné zejména na druhém a třetím albu, temné a drásavé, jsou nahrazené jednoduššími, jemnějšími a zejména pozitivně působícími linkami, posouvajícími písně směrem ke „šťastnější“ atmosféře. Mattovi se povedlo složit neskutečné melodie. Fungují na první dobrou, někdy si možná až sami řeknete, že to zní téměř levně. Ale pak si je pouštíte znova a znova, a i přes všechny pochybnosti, přes nedefinovatelný pocit někde hluboko v hlavě, že by jste od toho měli dát ruce pryč, se k nim vracíte a musíte si nakonec přiznat, že jsou perfektní. Já sám jsem si tím prošel. Udělat něco podobného jiná kapela, budu to album považovat v jejich diskografii za nejslabší a nekompromisně ho odignoruji. „Black Holes and Relevations“ si mě ale dokonale omotalo, jednoduše proto, že je chytře napsaná, výborně nahrané a ve své podstatě i zábavné.

Slušný start v podobě „Take a Bow“ je plný osmdesátkových synťáků evokujících soundtrack k nějakému vesmírnému bijáku. Se zapojením kytar a pořádných bicí skladba nabere mohutnější rozměr, a i když se rozhodně nedá nazvat hitem, baví mě. Hitem, a to ne ledajakým, se ale rozhodně nazvat dá (nebo spíš přímo musí) hned následující „Starlight“. Song balancující na hraně popové kýčovitosti je v podstatě geniální. Je v něm více pastí na posluchačovu pozornost než v hustém minovém poli. Basová linka, jednoduchá ale nekompromisní, klavírní motiv plný naděje a optimismu, téměř taneční rytmus bicích, skvělá vokální melodie. Ale to je zatím pořád jen ta měkčí, přívětivá část. Když je oběť už pěkně hluboko v minovém poli, začnou tam nečekaně vybuchovat překvapivě tvrdé alternativně rockové mezihry, s ostrými kytarami a dravou rytmikou. Dynamické změny propůjčují skladbě neodolatelnou chytlavost. „Supermassive Black Hole“ je plná protikladů, a sám nevím, jestli jí mám zbožňovat, nebo nenávidět. Špinavé, téměř noisové kytary, efektem skreslená basa, a k tomu zpěv alá PRINCE.

U „Map Of The Problematique“ neváhám ani na chvíli, miluju jí. Strukturou odkazuje k elektronické muzice, úplně si jí umím představit na některém z pozdějších alb THE CHEMICAL BROTHERS, ale primárně je pořád postavená na živých nástrojích. Zejména Dominic se svými bicími předvádí neskutečnou jízdu. Skladba je dravá a s výbornou temnou atmosférou. Krátká a křehká „Soldier´s Poem“ je průměrnou pomalejší skladbou bez výraznějších záchytných bodů. To naopak „Invincible“ je typická košatá skladba s pomalým startem, postupně nabírající sílu a rozvíjející základní motiv do různých zajímavých podob. Výborný je zejména přechod do závěrečné progovější části s parádní Chrisovou basou. Song se pak změní v pořádně burácivý stadionový rock. Zřejmě nejostřejší skladbou je „Assassin“ s téměř alternativně metalovým zvukem nosného riffu. 

„Exo-Politics“ se po relativně tuctovém začátku promění ve velice slušný alternativní rockovou jízdu s mohutným refrénem, zajímavým sólem a skvělými přechody Dominicových bicích. A ve slušném tempu pokračuje i „City Of Delusion“ vystavěná kolem krásné basové linky. Orchestrace s nádechem orientálního hudebního světa osvěžuje skladbu a vytváří zajímavý kontrast vůči ostrým kytarám. V závěru si překvapivě přisadí i trubka a je to tak divné, že je to až dobré. Dramatická „Hoodoo“ se blíží velkolepému art rocku, kdy zejména v burácivé sekci se parádně rozjedou bicí a Matt přitom buší do klavíru jako virtuos v rauši. Závěrečná „Knights Of Cydonia“ je jakýmsi sci-fi westernem, přesně jako v klipu. Taneční rytmus, vesmírné zvuky, do toho dechová sekce. Kočička s pejskem vařili… ale nakonec je to vlastně celkem poživatelné, v některých částech vysloveně chutné. Zejména kytarové motivy spolu s dravými bicími dodávají písni slušný drive.

Vždy se mi líbil cover alba, ale nikdy jsem nepátral, co vlastně znamená. A přitom má docela hluboký význam. O návrh dizajnu se postaral jistý Storm Thorgerson, spoluzakladatel umělecké grafické skupiny Hipgnosis. Není to žádná lehká váha, ve svém katalogu se pyšní třeba covery jako „Dark Side Of The Moon“, nebo „Presence“. Biblický motiv „Jezdců Apokalypsy“, reprezentujících „Mor, Válku, Hladomor a Smrt“ byl přenesen do moderní doby a identifikoval novodobé hříchy. Tyto jsou pak zobrazené vizuálně v podobě oblečení postav. „Paranoia“ má oblek posetý očima, jakoby ho někdo neustále sledoval. „Nesnášenlivost“ je pokrytý různými náboženskými symboly. „Narcizmus“ je posetý zrcadly a poslední, „Chamtivost“ má oblek celý ze zlata. Sci-fi symbolika se projevuje v oranžovém nádechu celé koláže, jakoby se scénka odehrávala na Marsu. Na obloze je skutečně i vzdáleně vidět Zemi. A čtyři malé koníčky ve formě hraček odkazují k výše zmíněným jezdcům.

MUSE se tentokrát udrželi a album má rozumný rozsah 11 skladeb na ploše 45 minut. Jemný ústup z více prog rockových pozic lze vnímat i v kontextu Mattova zpěvu. Méně falzetů a více čistějšího zpěvu, i když v pro něj stále typické vláčné formě, rozhodně nahrává větší přístupnosti skladeb. Proti předchůdci je za mě určitě lepší i dramaturgie a posloupnost skladeb, zaručující přirozenější průběh alba. Někdy zmiňované „queenovatění“ na tomhle albu zatím pozoruji minimálně, a spíš ho tam musím hledat, než že by mi to evidentně bouchalo do uší. A protože QUEEN fakt moc nemusím, na pozdější tvorbě ho skutečně identifikuji velice rychle a zřetelně. Album vychází začátkem července 2006 a znamená další posun pro MUSE. Z „velké“ kapely se stávají globálními hvězdami. Sbírají pozitivní kritiky i různá ocenění. Headlinují Reading, následovaný světovým turné a pak triumfálně dvakrát vyprodají rekonstruované Wembley. Jenom připomínám, že tohle je jen čtvrtý řadový album a kapela je na hudební mapě v podstatě jen sedmým rokem. 4,5 milionu prodaných kopií ale mluví za vše.

22.03.2025	Diskuse (1)	Tomáš