MUSE - Drones

70%

Když se více než před dekádou samozvaní odborníci na hudební vkus a různí další frikulíni pohoršeně pozastavovali nad tím, jak si může někdo dovolit přirovnávat význam nějakých MUSE k jejich modlám z RADIOHEAD, byla z jejich postojů cítit pouze arogance. Netušili však, jak velkou oblibu si tahle z nepůvodnosti mnohokrát obviňovaná britská trojice v blízké budoucnosti získá. Dnes MUSE patří bezesporu k nejsledovanějším kapelám světa, globálním fenoménům, jenž jsou schopny zaplnit největší velkoměstské arény. Ne že bych se zde chtěl MUSE nějak zastávat a pět na ně bezmezné ódy, ale vzhledem k tomu, co už asi patnáct let předvádí Thom Yorke, nemám dojem, že by hudba RADIOHEAD byla bez chybičky na kráse. Co do popularity MUSE neskutečně vyrostli, navzdory faktu že jejich poslední dvě řadovky „The Resistence“ a  „2nd Law“ působily oproti předchozí tvorbě jaksi bezobsažně, jakoby byly udělány pouze na bombastický efekt. Úspěch globálního významu jim tato alba přesto pouze upevnily.

Novinka se zdá být v určitém smyslu vysvobozením ze slepé uličky, do které se kapela právě svými předchozími dvěma alby dostala. Ukazuje totiž honiče muzikálního bombastu, věčného chlubílka a zároveň skvělého muzikanta Matta Bellamyho z o něco přívětivější skladatelské perspektivy. Ne že by MUSE upustili od svých napumpovaných hudebních manýr, jejich styl si znovu nespletete s žádnou jinou kapelou současnosti, jen u nich došlo k určitému zásadnímu posunu, snad k získání alespoň minimální sebereflexe, snad k dostavení se lepší skladatelské formy, možná došlo i k pohodovější studiové spolupráci s producentem, kterým zde není nikdo jiný než Robert John „Mutt“ Lange, člověk, který se může pochlubit hromadou zkušeností - třeba pro názornost svou výstavní prací na stěžejních albech kapely DEF LEPPARD z osmdesátých let, každopádně se všechno tohle do výsledku promítlo.

Nové skladby se díky vstupu zkušeného producenta (do té doby si MUSE produkovali alba sami) mnohem obratněji vypořádaly s momenty, které by jinak zaváněly prázdnotou, stejně tak mají songy větší tah na branku, který zde podtrhuje jejich hitovost a naopak upouští od zbytečného předvádění. Motto alba má co dělat se zužujícím se prostorem svobody, zvyšujícím se počtem kontrol, s nově postavenými bariérami, díky kterým se nadvlády nad člověkem ujímá nemilosrdný systém za pomoci nejrůznějších moderních technologií umožňujících šmírování a hromadění informací. Téma možná k věci. Zdejší skladby vlastně post-modernistickému tématu odpovídají i ve své zvukové rovině, podstatné však je, že konečně neotravují bezobsažným kouzlením po nějakém vesmírném vzduchoprázdnu a tak mne baví podstatně více, než cokoliv kapela za posledních osm let stvořila. A to vůbec nemusela jakkoliv měnit styl nebo se posouvat se svým hudebním jazykem jinam, jak už jsem řekl, MUSE zde poznáte okamžitě.

„Drones“ je jednoznačně moderní deskou narvanou přímočarými rtuťovitými songy, jakou tahle kapela už mnoho let potřebovala vydat a řekl bych i nejlepší věcí od časů alba „Black Holes And Revelations“. Znovu zde máme co do činění s frenetickým kvílením hlavního panáčka Bellamyho, který si, díky své schopnosti ovládat mnoho nástrojů, vzal pod palec většinu složeného materiálu. Skutečnost, že se tentokrát zaměřil na větší plynulost a bezproblémovou chytlavost skladeb, značí přítomnost právě zkušeného rádce zvenčí. Nekonečná preludia zde opravdu nečekejte, ale naopak celou řadu čtyřminutových skladeb v typickém stylu kapely, zvukově poplatnému roku 2015. V případě této kapely jde znovu o materiál v tradičním futuristickém naladění. MUSE jsou na cestě, takže by nemělo smysl očekávat nějaký návrat k ryze kytarovému vyznění, které bylo typické u jejich prvních alb, dostáváme znovu skladby, které vkusně kombinují kytarový zvuk s elektronikou a moderními zvuky, skladby pro které je podstatný výrazný groove a moderní nadupaný sound. 

Už první dvě vlaštovky vypuštěné s velkým předstihem znamenaly naději, vždyť tak dobré a v pozitivním slova smyslu chytlavé songy jako „Dead Inside“ nebo „Psycho“ už jsem od Britů neslyšel hodně dlouho, jenže u této dvojice to nakonec neskončilo. Schopnost zaujmout má rovněž „Mercy“, pozvolna gradující skladba s výraznou klavírní vyhrávkou a blouznivou melodií. Rovněž frenetická „Repears“ nebo následující pestrý kaleidoskop „The Handler“ se povedly. S blížícím se závěrem sice album začne trpět nezáživností, takže zaujme až jímavá balada „Aftermath“, která představí kapelu v komornějším vydání a připraví atmosféru pro post-modernistický epos „The Globalist“ plný neklidu, proměn a podivuhodných chórů. Ten sice trvá nějakých jedenáct minut a přechází z volnější nostalgické části v nervní kytarové záchvěvy, aby se postupně zase vyklidňoval až ke komornímu závěru, kde Bellamyho doprovází pouze klavír. Na rozdíl od monumentálního závěru alba „The Resistance“, má však tahle skladba, při všech těch jejích proměnách, co říci a dobře graduje. Titulní song „Drones“, který utváří pouze spletence Bellamyho zpěvových linek navrstvené na sebe bez instrumentální podpory, je sice tak trochu úletem, ale vůbec ne špatným, naopak při své tříminutové délce patří tento song ke svěženkám už tak vcelku zajímavého pop/rockového alba.

24.06.2015	Diskuse (28)	Stray janpibal@crazydiamond.cz