MUSE - Origin Of Symmetry

100%

Je začátek léta 2001. Informace o druhém albu MUSE se začínají množit, ale já pořád neviděl a neslyšel žádný nový singl. Už začínám být nervózní. A pak se to stalo. Naštěstí jsem seděl, protože jinak by mě to zřejmě hodilo rovnou proti zdi. Mladá dívka se zlatavou kůži vypustí z ruky tři miniaturní zářivé kuličky a tím spustí děj. Děj, který se už brzo promění v drama, totální výplach mozku a zároveň až orgasmický hudební zážitek. Ale pěkně popořádku. Klavírní intro zní povědomě, typický rukopis MUSE je nepřeslechnutelný. Ale přesto je něco jinak. Stísněná nálada? Pak se přidává druhý klavírní motiv a mohutná hypnotická basa. Je to jak nějaký kolovrátek z děsivého hororu. Mattův zpěv je naopak jemný, procítěný, ale opět v něm cítím něco tajemného. Jako by nám to nechtěl prozradit hned na začátku, jako by nás od toho možná chtěl i ochránit. To něco tam ale roste, před tím neutečeme. Dominic jen občas lehce rozezvučí činely, ale drží se hezky zpátky. A pak se kolovrátek začne zpomalovat a můj tep začíná zrychlovat. Je to tady. Co to ale bude? Jakým směrem se vydají? Útok!!!! Tvrdý a špinavý kytarový riff se nám nejdřív představí samostatně, aby se v dalším kole přidala celá kapela. Nemám slov. Tohle je přece metal. Agresivní, tvrdý, nekompromisní. Když někoho při tomto songu napadnou RADIOHEAD, doporučuji mu návštěvu ušního. Nebo rovnou psychiatra. I ten název „New Born“ jako by symbolizoval nové zrození MUSE. Fantastický song, fantastický zvuk, fantastický ikonický klip. Opět se potvrzuje, že klipy kapela umí. Ale i samotný song je perfektně vystavěný, komplexně dramaturgicky propracovaný, produkčně dotažený. Už jen když si všimnete, kolik rozličných kytarových motivů Matt hraje v klidnějších pasážích. Kolik zajímavých hudebních témat v jednom songu rozvíjí. Někomu by to stačilo na celé EP, on je ale ve špičkové skladatelské formě, a může si dovolit takovéto „plýtvání“ nápady. Má jich totiž v zásobě tolik, že se snad na jedno album ani nevlezou. Na B-sides z tohoto období se možná ještě podíváme příště, protože kvůli nim by některé jiné kapely dokázali snad i vraždit.

V průběhu turné k debut „Showbiz“ samozřejmě MUSE nezaháleli, a kromě budování pověsti párty kapely v backstage taky usilovně skládali nový materiál. Předskakovali slavnějším kolegům jako například FOO FIGHTERS nebo RED HOT CHILLI PEPPERS a zároveň se dostali do kontaktu (zřejmě nechtěně) s různými psychotropními látkami. Ty navedly jejich budoucí tvorbu výrazně temnějším směrem. Hranice alternativního rocku, které už na debutu dodržovali spíše vágně, teď zbourali úplně. Nejvíce inspirace si berou ze starších rockových žánrů sedmdesátých let, od hard rocku, přes psychedelii, progresivní rock až po space rock. Riffy naopak hledají u amerických velikánů devadesátek jako RAGE AGAINST THE MACHINE nebo THE SMASHING PUMPKINS. A ty pak kombinují s dalším výrazným elementem – klasickou hudbou. Chopin, Berlioz, Rachmaninoff. S tím pak souvisí i eroze normální písničkové formy. Prostor dostávají (ještě více než na debutu) intra, přemostění, instrumentální pasáže, mezihry, dojezdy. 

Skladby se košatí, rozvíjejí, mění dynamiku, nálady. Přitom si ale pořád udržují rozumnou délku, nesklouzávají k bezcílnému opakování jednotlivých elementů. Jako producenta tentokrát zvolili Davida Bottrilla, který v ten samý rok má prsty ještě v dalším veledíle - „Lateralus“ od TOOL. A právě kvůli práci s TOOL není Bottrill k dispozici naplno a nahrávání se komplikuje. Nakonec to skončí až návratem Johna Lockieho, který produkoval i první desku. Jestli tohle producentské duo mělo hlavní podíl na celkové tvrdosti desky, nejednou navštěvující metalové vody, nebo to byl přirozený skladatelský posun, nevím? Každopádně jestli kritici MUSE vyčítali nedostatek invence, nebo že se svým projevem až moc blíží ke zmiňovaným RADIOHEAD, diskuse můžeme považovat za uzavřené. Vylezli ze své ulity a dál už si jedou po své cestě. V nejasných textech se řeší komplikované, a zároveň komplexní témata, které si možná my pamětníci té doby budeme pamatovat. I po více než dvaceti letech je spousta z nich pořád aktuálních. Technologie a jejích působení na naše životy, ztráta individuality, stádovité ovládaní společnosti, cestování vesmírem s nejasnými nástrahami, které zatím nedokážeme definovat. Název alba „Origin of Symmetry“ se odvozeně vztahuje k vesmíru. Lidstvo řeší „původ života“, což je v podstatě chaos, ale právě „původ vesmíru“ by mohla být ta bájná symetrie, která by se zhmotňovala v definici Boha.

„Bliss“ je jasná hitovka. Klavírní intro inspirované klasickou muzikou je hypnotické samo o sobě, k tomu se ale připojí ještě perfektní kytarová melodika a vesmírné synťáky. Skvěle vystavěný je refrén, který začíná pomalejší pasáží, kde Dominic vynechá rytmičák a jen kopákem a činely buduje tenzi, aby nám pak v hlavní části naplno roztočili hlavu jako bychom padali do černé díry. „Space Dementia“ je další kousek postavený na klasickém klavírním intru. Tady ale není na co čekat, kapela se poměrně rychle připojí a v temném a těžkém rytmu se rozjede brutální sílou. Klavírní metal. Klidnější pasáž uprostřed songu nás nechá jen rychle nadechnout a už se ten parní válec dává znova do pohybu. Název skladby je odvozen od oficiálního termínu americké NASA pro „vesmírnou demenci“. Je to psychická nemoc, kterou zatím jen předpokládají že nastane po dlouhodobém pobytu nebo cestování ve vesmíru. A závěr skladby pak skutečně zní jako soundtrack sci-fi filmu o Velkém třesku. 

Noisové skřípění zahajující „Hyper Music“ je jen slabým odvarem masivního riffu, který na nás vzápětí kapela vybalí v plné parádě. A sotva doházím hlavou, už se song žene světelnou rychlostí v parádní alternativně rockové jízdě tažen geniální basou, která je směle provokovaná k souboji neposednými bicími. A zase riff, a zase jízda, a zase riff. Dokolečka dokola. Tři a půl minuty dokonalosti. „Plug in Baby“ byl prvním singlem, který mi jaksi unikl a objevil jsem ho až na albu. Song samotný je zřejmě nejpopovější záležitost kolekce a díky tomu zde působí možná až lehce nepatřičně. To ale nic nemění na faktu, že je geniální. Nosný riff, nebo spíš motiv, se pravidelně umisťuje na nejvyšších příčkách různých seznamů nejlepších riffů historie a na koncertech je dokonalou rozbuškou pro davové šílenství. Výborná je ale i rytmika, kde Chris i Dominic jedou skvěle a efektivně dobarvují skladbu do podoby jasně rozpoznatelné a výrazné hymny. Jednoduchá melodie tentokrát hraje na první signální soustavu a nedává nám žádnou šanci, aby se nám to nelíbilo. „Citizen Erased“ je dalším výletem do metalových vod. Už úvodní utlumený riff, podaný jen skřípející kytarou s bicími jasně deklaruje, že bouřka se blíží. A když Matt zapne pedál, Chris odpálí svou basu a Dominic naplno rozjede svoje bicí, máme tady další masivní riff s hutným zvukem, plný agrese a napětí. Skladba samotná se pak různě klikatí, melodické pasáže se proplétají s noisovými, tvrdé riffování se střídá s ambientními plochami. 

Závěr s klavírem a orchestrací je plný smíření, pokoje a nadpozemské krásy. „Micro Cuts“ je úlet jak vrata. Mozartovský klavír, opěrný zpěv, k tomu pak brutální kytary. Symfonický metal. Chybí akorát vnadná černovláska oděna v kůži. Ale to je jen první část songu. V druhé se to mění v parádní instrumentální jízdu ve stylu TOOL. Výživná je zejména část, kdy záverečný riff jede nejprve jen kytara, pak se přidá i basa, která jí kopíruje jako stín ze záhrobí. „Screenager“ je podivná tajemná skladba začínající akustickými kytarami a perkusemi s naznačeným refrénem, který ještě dříve než se stihne rozjet rychle sklouzne zpátky do původního motivu. Celkem zajímavá melodie jakoby se snažila kompenzovat ulítlou strukturu skladby samotné. Temná „Darkshines“ rozehrává dokonalou hru ticho vs hluk. Skvělá basová linka nás ukolébává v klidné pasáži, na pozadí s kytarou brnkající španělské motivy, aby nás vzápětí zatlačila do sedačky a nechala bicí a kytaru nemilosrdně bičovat naše uši až na hranici krutého noise rocku. „Feeling Good“, cover jazzové písničky od Niny Simone ze šedesátek, jsem původně moc nemusel. Pak jsem jí ale jednou viděl na nějakém živáku a pochopil, že chyba byla jako obvykle ve mně. Výborný song se MUSE povedlo posunout ještě dál, do kategorie geniální. Emoce se v něm vaří, Dominic hraje snad svoje životní party, ty přechody, ty rytmy, ta jemnost, ta agrese. Závěrečná „Megalomaniac“ si bere na paškál církev a její profitování z věřících. Její struktura má blízko ke gotickým chorálům, zvuk je prosycen majestátním organem, poselství je podané nabubřelým způsobem plným vážnosti, velikosti a instrumentální bohatosti.

Tohle jsou RADIOHEAD, které jsme chtěli v roce 2000 dostat, ale nedostali je. Kecám, tohle by RADIOHEAD nikdy nenahráli. Tohle jsou už jen MUSE. Jakékoliv srovnávání je už bezpředmětné. Zatímco první album mělo ne úplně zajímavý cover art, následovník se naplno trefil do mého vkusu. Jednoduchá, abstraktní kresba, výrazné barvy. Z celé jejich diskografie ho považuji za nejpovedenější (i když „Black Holes And Celebration“ je taky moc povedený). Jinak ale tady jim podobnost s RADIOHEAD přiznat musím. Obě kapely mají z mého pohledu cover arty spíš průměrné, a málokterý se mi vyloženě líbí. Ke dvacátému výročí vyšla remastrovaná verze alba. Tu jsem hodně poslouchal v rámci přípravy článku a za mě je to jednoznačně posun k lepšímu ve všem. Čistější a průbojnější mix, lepší vybalancování nástrojů, větší dravost. Ještě perlička na závěr. Maverick, jejich distributor v Americe, album odmítal vydat, protože se jim nelíbilo „nadměrné“ používání falzetů Mattem. Prý to americká rádia neskousnou. MUSE ale neustoupili, a album nakonec v Americe vyšlo až v roce 2005, po úspěchu třetí desky „Absolution“. Tak nevím, přes 2 miliony prodaných kopií dává za pravdu spíše partě z anglického Devonu.

08.03.2025	Diskuse (2)	Tomáš