MUSE - Showbiz
V roce 1999 byl internet ještě v plenkách. YouTube byl tak maximálně
ve snech svých pozdějších zakladatelů. Streamování hudby? Sci-fi. Takže
kde se člověk mohl dozvědět o novinkách na hudební scéně? Rádio –
velice omezeně. Hudební časopisy – jasně, ale psané slovo nikdy
nevystihne realitu dokonale. Zůstávali kamarádi a satelitní hudební
televize. MTV2, německá Viva, možná už v té době i VH1. A právě tam se v
průběhu roku 1999 začaly objevovat výborné klipy mě do té doby neznámé
kapely MUSE, jejíž muzika byla přesně dle mého gusta. V období prvních
tří alb se z nich stává jedna z mých nejoblíbenějších kapel, což při
hlubším zamyšlení bude trochu paradoxní. Tak či onak, jejich pozice
globálních megahvězd je absolutně zasloužená, i když posledních několik
alb už poslouchám spíše jen ze staré známosti.
Začátkem
devadesátých let se budoucí členové MUSE v teenagerském věku začínali
motat kolem muziky a působit v různých lokálních kapelách v domovském
Devonu. Dominic Howard, bubeník, headhuntoval v té době bezprizorního
kytaristu Matta Bellamyho do své kapely. Následně pak přesvědčili ještě
Chrisa Wolstenholma, aby se k nim též připojil. Akorát že on byl taky
bubeníkem. Ale souhlasil s přesunem k basové kytaře a začal brát lekce,
aby jí co nejrychleji ovládl. Takto vzniká v roce 1994 kapela ROCKET
BABY DOLL, stavějící na gotické image, spoustě make-upu, vyfoukaných
účesech a agresivním alternativním rocku. Od ní byl už jen krůček k
civilněji pojatým MUSE. Přes malé kluby, hraní coverů a získávání
hudebních zkušeností se postupně propracovávali k vlastní tvorbě. V
říjnu 1995 je na jednom z koncertů viděl Dennis Smith, majitel Sawmills
Studios, kterého zaujala vážnost a vyspělost kapely. Později jim
nabídnul možnost využít jeho studio zdarma pro nahrání eponymního EP s
producentem Paulem Reevem. Vychází v roce 1998 v omezeném nákladu 999
kusů u jeho vlastního nezávislého vydavatelství Dangerous (plus dalších
251 kusů bylo určeno pro promo účely). Tři zdejší písně se pak znova
nahrály i pro debutové album, čtvrtá „Coma“ se použila jako B-side. Je
to zajímavá sonda do pořád se ještě formujícího výrazu kapely. Zvuk je
samozřejmě patřičně syrový, ale samotné skladby jsou už velice vyzrálé a
blízko své finální podobě. Při novém nahrávání se už jen lehce učesali,
u „Overdue“ se zrychlilo tempo, jinak se v podstatě použily tak jak
jsou na tomto EP. Ačkoliv kapela začíná mít slušnou fanouškovskou
základnu, pozitivně o nich referují i média jako třeba NME, velká
vydavatelství zatím váhají. Zdá se jim, že se jedná o další kopii
RADIOHEAD, která zřejmě nebude mít dlouhou životnost. Srovnávání se
slavnými kolegy se bude objevovat často a je to částečně i pochopitelné.
Musím se přiznat, že zejména v období druhého alba jsem je taky
považoval za zachránce britského alternativního rocku, potom co
RADIOHEAD propadli svému elektronicky experimentálnímu období. Podobný
zvuk, podobný typ zpěvu, podobná nálada ke srovnávání svádějí, ale když
se ponoříme pod povrch, uvidíme, že se jedná o úplně rozdílné kapely.
Každopádně
MUSE dále tvoří a v lednu 1999 vydávají druhé EP „Muscle Museum“ v
úplně stejném modelu jako to první. Produkce Paul Reeve, 999 kopií,
tentokrát 6 písní, z nichž se opět většina objeví na debutu, zbytek pak
doplní kolekci B-sides. Už dál nešlo přehlížet, že se rodí nová
zajímavá kapela, a jejich management získává smlouvy, nejdřív s
Maverickem v Americe, pak separátně s dalšími vydavateli pro jednotlivé
evropské trhy. V dubnu a květnu teda konečně míří do studia s cílem
nahrát debut. Bylo z čeho vybírat. Matt do té doby už napsal přes 50
písniček. Stín RADIOHEAD se však bude kolem MUSE v začátcích neustále
objevovat. Tak schválně, kde a s kým RADIOHEAD nahrávali „The Bends“ a
kde a s kým MUSE nahrávají „Showbiz“? RAK Studios Londýn, John Leckie.
Možná v tom hraje roli i fakt, že se na album dostaly spíše
„konzervativnější“ skladby, a uzdu své kreativě začne kapela uvolňovat
až později. Na druhou stranu, není to pro začínající kapelu forma
uznání, když tě srovnávají s těmi nejlepšími? Jak jsem zmiňoval výše, do
určité míry to chápu, ale pozice, v které se obě kapely k sobě
přiblížily, byly dosažené z úplně jiných směrů, a viděl bych to spíš
jako trademark doby, ten zvuk, tu stylizaci alternativního rocku, než
bohapusté napodobňování a kopírování. Na to je Matt moc dobrý a
talentovaný skladatel, který má svůj specifický rukopis. A že se nechal
inspirovat „OK Computer“? A kdo ne? Ale jak uvidíme u dalších alb, tyhle
paralely velice rychle ustoupí do pozadí tím, jak se obě kapely vydají
úplně jinými vývojovými směry.
„Showbiz“ vychází v září 1999.
Začnu možná trochu netradičně videoklipy. Jestli jste je zatím neviděli,
tak vám doporučuji se podívat na „Uno“, „Muscle Museum“ a „Sunburn“.
Jejich estetika, syté pastelové barvy tak typické pro konec devadesátek,
a zejména jednoduchý, ale vizuálně propracovaný koncept, ve spojení s
výraznou pointou, vynikajícím způsobem doplňují muziku. A už i z těchto
pár singlů jde bezpečně identifikovat charakteristické prvky tvorby
MUSE. Dramatické kompozice, nepřímá melodická struktura, výrazné basové
linky, dynamika střídání klidných a hlučných ploch a zejména specifický
zpěv Matta, plný falzetů a symfonicky nabubřelých pasáží. Album je plné
zajímavých nápadů, a ačkoliv mám drobné výhrady ke zvuku, beru to jako
součást identity debutu. Určitá neučesanost, syrovost a mladická
nedokonalost tomu všemu dodávají autentičnost. Z pohledu dramaturgického se
ale jedná o vysoce propracovaný a strukturovaný materiál, který snese
nejpřísnější kvalitativní měřítka. Alternativní rock je zde redefinován z
pozic progresivního art-rocku, kde popová melodika není cílem, někdy
jen důsledkem. Vliv punku nebo grunge, tak významný pro začátky
RADIOHEAD, zde téměř neexistuje. Kapela se nebojí být tvrdá, ale zároveň
i něžná. Nebojí se být komplikovaná, ale zároveň i jednoduchá a
přímočará. Agresivní, ale zároveň emotivní.
Jestli bych měl definovat dokonalý otvírák, „Sunburn“ by byl rozhodně jedním z kandidátů. Ačkoliv mám tento album naposlouchán jako máloco jiného, pořád mám při něm husí kůži. V hlavní roli je možná trochu překvapivě na začátku klavír. To, že Matt je nejen skvělý kytarista, ale umí to víc než dobře i s klávesovými nástroji, nám bude často dokazovat i na další albech. Zpět k „Sunburn“. Proč tu skladbu miluju? Gradace. Postupné budování, krok za krokem, kde se hladovému posluchači trpělivě, beze spěchu, odkrývají další a další vrstvy, rafinovaně se vtahuje do děje, a aniž by sám tušil, je na konci lapen do sítí, které se nenápadně kolem něj vystavěli. Hypnotický klavírní riff je tím prvním, co nás chytne. Pak se připojí bicí, zlehka, rytmicky. Křehký zpěv je další vábničkou. Tušíme podvědomě, že se něco velkého blíží, možná se toho i začínáme bát, ale tomu vábení nejde odolat. Když nenápadně vklouzne hluboká basa a Mattův zpěv se mění v protáhlou melodii, kruh kolem nás se uzavírá, jen to ještě pořád netušíme. A pak ta past sklapne! Zvuková stěna nás přibije k zemi, je to všude kolem nás. Po prvním ataku nám sice podivně jemné sólo ještě jakoby dávalo špetku naděje, ale marná sláva. Porcování lapené oběti už začalo. Basová linka je výrazně agresivnější, kytara osciluje mezi noiseovým skřípěním a space rockovou monumentálností, bicí do nás střílejí nekompromisně jednu ránu za druhou. Na pozadí, v té hlukové skrumáži probublávají i podivné zvuky, které vůbec nedokážu identifikovat. Je to přes kytarový efekt, nebo elektronika, nebo modulované klávesy? „Muscle Museum“ mění atmosféru. Opět výrazná basová linka s postmoderním skreslením, jednoduchá, ale smrtelně efektivní. Podivný kytarový riff posouvá skladbu k rockové verzi soundtracku mafiánských filmů. Zároveň naznačuje, že inspiraci pro svojí tvorbu si Matt bude skutečně brát z nepřeberného množství hudebních stylů, která často s rockovou muzikou nemají nic společného. Melodie ve stylu ukolébavky opět trpělivě buduje specifickou atmosféru, aby se pak skladba otevřela přes typickou vsuvku ve stylu RADIOHEAD, postavenou na agresivních kytarových vpádech. Dramatický refrén je zpěváckou exhibicí. Matt zde proplouvá od agresivních, téměř řvaných pasáží, až k mírumilovným, jemným falzetem podaným doběhům. Závěrečné masivní bouření by emotivně doplnilo finální mafiánskou přestřelku, kde na konci zůstává jen spousta mrtvých, potoky krve a pomalu stoupající dým z rozžhavených hlavní samopalů a pistolí.
„Fillip“ je relativně přímočará vypalovačka, která staví na kontrastu celkem agresivního nosného riffu a popově jemné sloky. Zajímavá je mezihra, která nejdřív výrazně ubere z rozjetého tempa a přepne do post rockové nálady s rozplizlým nejasným melodickým motivem, aby se postupně nastartovala jako starý, dlouhé roky odstavený náklaďák, a vrátila se k původní struktuře. První balada, tak typická pro tvorbu MUSE, přichází s „Falling Down“. Přirovnání k Jeffovi Buckleymu se skutečně těžko lze ubránit, ale to nic neubírá z kvalit songu. Výborná melodie, klavírní motiv na kterém kapela postupně buduje rockovou katedrálu, oddalovaná gradace. „Cave“ se vrací k základnímu mustru s výraznou basovou linkou, kolem které se kroutí různé kytarové motivy jako slizcí hadi.
Experimentálnější „Showbiz“ zaujme
komplexnější strukturou, ale taky svou tvrdostí a potemnělou atmosférou.
Víc prostoru konečně dostává i Dominic. Naznačuje obrovský technický
potenciál, který naplno představí na dalších albech. Další balada,
tentokrát skutečně křehká a procítěná „Unintended“ ukazuje emotivnější
stránku kapely. A hned za ní je skrytý diamant. Nese název „Uno“ a
považuji ho za jednu z nejlepších písních kapely obecně. Noiseový
začátek, skřípějící kytary a pak hned mohutný hard rockový riff basy
skvěle rozehraje tuhle schizofrenní partii. Dynamické střídání klidné
sloky a až freneticky vygradovaného refrénu tady dosahuje dokonalosti.
Do toho spousta vyhrávek, cingrlátek, vsuvek, které dotvářejí
psychotickou atmosféru. Relativně tuctová „Sober“ se pohybuje někde na
pomezí tvrdšího britpopu a alternativní rocku. Naléhavá „Escape“ si opět
šikovně pohrává s dynamikou, je dopovaná výborným zvukem plným drivu a
devadesátkového feelingu. Přímočará „Overdue“ si na nic nehraje a
nakoupí nás perfektním refrénem. V něm můžeme trochu víc v mixu
postřehnout i Chrisovy vokální harmonie, které jsou možná trochu
nedoceněné. V mixu nejen zde, ale i na ostatních albech, jsou docela
schované a mají skutečně jen krýt záda Mattovi. Ale když se podíváte na
jejich živé koncerty, pochopíte, jak důležité pro jednotlivé
skladby jsou. Závěrečná „Hate This & I´ll Love You“ je opět šikovně
vystavěná mnohovrstvá skladba, plná dramatických zvratů, odboček, změn
tempa i nálad a sonických, někdy až vesmírných zvuků.
Reakce kritiků byly smíšené. Srovnávání s RADIOHEAD, nebo Jeffem Buckley se nevyhnuly, ale našli se i tací, kteří ocenili komplexitu, větší vyhraněnost a odvážnost materiálu. Statistiky mluví o zhruba 1,2 milionu prodaných kopiích celosvětově. Budoucnost rychle ukázala, že MUSE rozhodně neplánovali hrát druhou ligu a mířili sebejistě do té nejvyšší.
| 01.03.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
