MUSE - The Resistance

50%

Po čtyřech fantastických albech bylo velkou otázkou, kam se ještě MUSE můžou posunout dál? Když se vrátíme na začátek příběhu a opět zmíníme RADIOHEAD, tak ti se po obrovském úspěchu stáhli do sebe a začali dělat intimnější muziku, víc experimentovat a úplně ignorovali mainstreamové trendy. Tohle u MUSE nehrozilo. Ve své DNA mají totiž zakódovanou neustálou potřebu být větší a větší. Prý i vesmír má své hranice, takže to, že MUSE narazili na ty své ani ve finále není tak velké překvapení.

Sebevědomí kapele po úspěšné jízdě posledních 10 let rozhodně nechybělo. Na co šáhli to se povedlo. Vybudovali si pozici, které mohla konkurovat málokterá jiná rocková kapela té doby. Mělo to ale i své stinné stránky. Chrisova záliba v alkoholu, která se s ním táhla už od dob předchozí desky, vyústila v nutnou odvykačku. Vyhrabal se ale z toho, a kapela tří kamarádů z dětství mohla fungovat dál. Možná i proto si věřili, že další album zvládnou nahrát sami, bez cizí podpory. Produkci si proto obstarali sami, zejména Matt se činil. Kromě toho samozřejmě zůstal i hlavním skladatelem. Většina textů se točí kolem politiky, což je vždy tenké lano, z kterého se dá velice lehce spadnout do patetických kázání. Tak se v tom raději nebudeme pitvat, a budeme se tvářit, že tomu nerozumíme. Co je ale horší, je Mattova snaha stvořit něco jako výpravnou rockovou operu. A já rockové opery nerad. Vyumělkovanost z materiálu čouhá z každého rohu. Forma absolutně vítězí nad obsahem. Pořád sice umí složit i fantastické písně, propracované, se zajímavou strukturou, ale tyto zůstávají v menšině a jsou převálcované spoustou nevýrazných, jen tak nějak průběžně plynoucích songů, kde se není čeho chytit. A nezachrání je ani orchestrace, ani předstíraná dramatičnost, ani bombastické aranže.

V čem nahrávka vyniká je rozhodně zvuk. Nahrávalo se v Itálii, ve studiu Bellini u jezera Como. Pánové se opět do sytosti vyblbli. Povedlo se jim zachytit skvělý zvuk bicích, klasicky slušnou basu a v některých písních i velice ostré, řezavé kytary. Kromě toho je tam samozřejmě spousta pianových partů, orchestrace i elektronika. Album i dnes, po více než 15 letech od vydání zní moderně a rozhodně po zvukové stránce velice kvalitně. „Queenovatění“ už začíná být slyšitelné, ale zatím mají tuhle svojí úchylku relativně pod kontrolou.

Začneme pozitivně. První tři skladby jsou jasné desítky. Každá jiná, ale každá velice silná, plná nápadů. Do uší nám vysílají pozitivní signály plné naděje, že i tento album se dál ponese na vítězné vlně. Rockovější „Uprising“ v pochodovém rytmu s jasně definovanou a sevřenou melodikou je přímým pokračováním songů z předešlého alba. Každý z nástrojů dostává dost prostoru tu na sólo, tam na zajímavý přechod, do toho ještě přidali i slušné synťáky, je to skutečně vymazlené. „Resistance“ je hloubavější, s osmdesátkově klavírním popovým motivem na začátku, s parádní mezisekcí postavenou na ostrém sekavém kytarovém riffu, fantastickou basou, a postupným přechodem do velkého stadionového refrénu, kde pak už dominují masivní bicí. Je mi jasné, že tohle není čistokrevný prog-rock, ale některé prvky si z něj přebírá a kombinuje je s popovým přístupem do příjemně stravitelné formy, která si ale zároveň zachovává svojí uměleckou hodnotu. No a pak nastoupí temná, téměř taneční „Undisclosed Desires“. Nechápu jak to dělají, ale MUSE je jedna z mála kytarovek, u kterých se mi líbí většina jejich písní bez kytar. Trochu trip-hopu, trochu synth popu, trochu drum´n´base, nemá to nic společné s jejich typickou tvorbou, ale je to výborné. Pak se ale slušně rozjetá mašina začne zasekávat. „United States of Eurasia“ už dle názvu nevěstí nic dobrého. Tady je asi nejvíc slyšet inspirace QUEEN. Klavírní začátek, bombastický nástup kytar, vyprávění velkého příběhu ve velkém stylu. Na mě je to moc přebujelé, ale líbí se mi citlivě zakomponovaný arabský motiv v mezihrách a výborné jsou i basové linky. 

O moc lepší není ani „Guiding Light“. Opět to hraje na velikost, ale nemá na to ani melodií, ani hudební dramaturgií. Zlepšení přináší „Unnatural Selection“, která po jemném úvodu přechází do pořádně nabušené riffovačky, která by se neztratila ani na druhém albu. Takhle se to pánové dělá, výborně! No dobře, možná trochu zbytečně natáhli mezihru, song by nemusel mít téměř sedm minut. V souvislosti s Mattovým zpěvem na albu je možné si všimnout lehký ústup z husta užívaného falzetu. Častěji zpívá čistě, nebo naopak zabíhá do operního výraziva vyšších registrů. Za slušnou bych označil i „MK Ultra“, která baví svou přímočarostí a energičností. Je tam hodně synťáků, ale jsou kompenzované i dostatkem kytar, takže je to pořád dobrý rockec. A tady bych klidně album ukončil, a hodnocení by bylo o třídu lepší. Ale bohužel na nás nejdřív vybalí „I Belong To You“, podivně popovou skladbu, která se do jejich repertoáru absolutně nehodí, a je vysloveně otravná. Závěrečná třídílná sága „Exogenesis: Symphoni part I-III“ je už jen zbytečný exhibicionizmus, který bych já nezařadil ani jako b-side. Není tam melodie, nejsou tam téměř kytary, není tam nic zajímavého. Nudný soundtrack nudného filmu. Bez těchto 15 minut by album mělo alespoň rozumnou délku kolem 40 minut, které se už dají snadno přežít.

Pro mě je to první album MUSE, které mě nebaví jako celek. I na předešlých čtyřech řadovkách se občas našel song, který řekněme nedosahoval kvalit zbytku, ale byly to spíše výjimky. Tady to mám opačně. Baví mě několik skvělých songů a ten zbytek mě úplně míjí. Než jsem se pustil do přípravy článku, tak jsem po tomto albu nesáhl dlouhá léta. K prvním čtyřem se průběžně vracím pořád. Co ale já můžu vědět, lid rozhodl jinak. S více než 5 miliony prodanými nosiči je to nejúspěšnější zářez v jejich diskografii. A i když má album obecně pořád vysoké hodnocení, kritických hlasů se ozývá víc než u předchůdců. Byl to takový zdvižený varovný prst, který měl kapele naznačit, že se zřejmě nevydali úplně správnou cestou. Že to bohužel ignorovali, dokazují každým dalším albem.

29.03.2025	Diskuse (0)	Tomáš