MY DYING BRIDE - The Ghost Of Orion

70%

Na úvod trochu personalistiky. Jinak bych přeci nemohl dospět k definitivnímu závěru, že mi kytarista Hamish Glencross v MY DYING BRIDE stále chybí. Jakže to dotyčný říkal v jednom z rozhovorů před vydáním víc než zdařilé desky „A Map of All Our Failures“? „Andy [Craighan] a já jsme měli velmi silnou vizi, věděli jsme, co chceme dělat. Hudbu jsme začali skládat již před dvěma lety. V našich domácích studiích se vše nahrálo již ve velmi pokročilém demo formátu. Prvotní nápady jsme rozvíjeli stále více, skladby přibývaly, až se z nich daly vybírat ty nejlepší“. Panečku, to byly časy, dvě výrazné individuality britské doom scény, dva skladatelé, dvě cesty, jeden cíl.

Sázka na navrátilce Calvina Robertshowa bohužel nevyšla. Dotyčný odešel „po anglicku“ a můžeme leda spekulovat, z jakých důvodů se tak stalo; hledal bych někde v intervalu mezi přečtením první výplatní pásky a definitivním zjištěním, že ho účast na podobném projektu vlastně nebaví. Nepotěšil též vynikající bubeník Shaun Taylor-Steels, kterého do své nové kapely GODTHRYMM zlanařil právě Hamish. Kytarista Andrew Craighan je každopádně borec, jemuž kompoziční um a profesionalita nedovolí, aby „Umírající nevěsta“ klesla na druholigovou úroveň. Tentokrát však neměl ani konzultanta, protože druhý zakládající člen, zpěvák Aaron Stainthorpe, procházel díky onkologické léčbě své dcery a oproti emocím stylizovaným na deskách a koncertech reálným peklem neutuchajícího zoufalství, bezmoci a naděje. Naštěstí vše dobře dopadlo. Nuclear Blast tak k novému přírůstku do své stáje získali ještě jeden, resp. rovnou dva autentické lidské příběhy pro tiskovou zprávu. Všechno má svůj rub a líc. Z oné tiskové zprávy je prostě zřejmé, že Andrew neprožíval při tvorbě novinky pouhé deja vu odkazující na komplikace provázející přípravu předchozího alba „Feel the Misery“. Přibyla také veškerá odpovědnost a možná i obavy, že Aaron již nebude mít chuť lkát v řadách kapely, protože bolest a žal mu už navždy sevřou hrdlo. Ano, měl spoustu času, mohl pilovat, jenže současně byl pod enormním tlakem a ve stresu z toho, že se dlouho nic neděje a dít už nemusí. Když se tedy nemohl podělit o odpovědnost, popřípadě přijímat zpětnou vazbu ve sféře kompozice, vsadil na samotný proces nahrávání. Angažování silného producenta, majícího odstup, bylo tudíž logickým krokem.

Mark Mynett ještě není producentská hvězda, což se podle mého může brzy změnit, protože kapele v těžké situaci pomohl, a opravdovou pomoc potřebuje nejen na tradiční metalové scéně kdekdo. Vzešel z poněkud odlišného prostředí, proto mohl „nastavit nekompromisní zrcadlo“ a třeba dodat i nějaký ten nový impuls. Nestalo se. Ve skutečnosti šlo všem o něco jiného. Andrew potřeboval především podržet a dodat energii z nových („rodinný“ producent Mags osloven nebyl) zřídel. MY DYING BRIDE se i v souvislosti s přestupem k Nuclear Blast totiž nenacházeli v pozici, kdyby mohli jakkoli riskovat. A tak Mark, byť z trochu jiné perspektivy, především leštil a leštil. Craighanova doom metalová kytarovka dostala poměrně jemný, ale nádherný, metalicky zabarvený zvuk. Aarona vydriloval jako posledního pěšáka na buzerplacu, nosné nápady obestřel předivem vkusného aranžmá, nebo je nechal zdánlivě surově zazářit v monumentálním prostoru, který vytvořil s pomocí určujícího kytarového zvuku. Dodal také hodně přesného a šikovného bubeníka Jeffa Singera. Na Steelsovu nápaditost, dynamiku a „doomovost“ však radši zapomeňte.

Při poslechu „The Ghost of Orion“ tak slyším vytuněný doom metal beze stopy špíny. Občas se ozve znamenitý growl, občas housle, doplněné procítěnou a bohužel jako šafrán vzácnou hrou hostující violoncellistky Jo Quail. Neruší ani lehce sterilní zvuk bicích. Aaron pěkně zpívá a zdařilé vokální harmonie, vyladěné až do popových kvalit, konejší. Pryč jsou vzruchy, vzájemná chemie nepůsobí, všechny emoce se transformovaly v soustředění na strojově precizní výkon, jemuž kraluje mohutná a zdobná kytarová vozba, a na dosažení krásy příznačně ztvárněné na obálce od Elirana Kantora. Jednotlivým skladbám obvyklého pásma dominuje snaha o maximální naplnění pětiletého plánu, jehož leitmotivem je udržení pozic. Pokud se s uvedeným faktem smíříte, můžete si novinkové album britské doomové stálice dost užít. Tihle králové nazí rozhodně nejsou.

O kompozičních kvalitách Craighana jsem se už zmínil. Obdobné situaci kdysi dávno již čelil, a to se ctí. V ultraklasickém formátu dal tehdy vzniknout apokalyptickému dílu „The Light at the End of the World“. O dvacet let později a v opačném gardu si servítky také nebere. Obětoval doomovou temnotu a chlad světlu filigránských kytarových hrátek, do kterých společně s producentem umně zasadil vše ostatní jen proto, aby posluchači pocítili dotek umění a krásna v akademické podobě, tak skvěle zachycené v aktuální vlámsko – impresionistické malbě Elirana Kantora. Pocítili a uvěřili, event. stále věřili tomu, že MY DYING BRIDE navzdory všem obtížím přežili, jsou i nadále doomovou institucí, která když už rovnou neohromí, dokáže v bezbariérovém a atraktivním prostředí uspořádat podnětnou výstavu svých klasických a jedinečných obrazů. OK, nemám s tím problém, ale ani nejásám. Na podobnou výstavu však jednou za čas rád vyrazím a na památku si zde koupím vinyl s tou dokonalou, příjemně kýčovitou obálkou.:-)

02.04.2020	Diskuse (3)	Pekárek hackl@volny.cz