MY DYING BRIDE - The Light At The End Of The World

90%

„Opravdu to nevnímám jako úplný návrat, jednoduše proto, že jsem své kořeny nikdy neopustil. Kapela se jako celek posunula, ale uvnitř jsem chtěl být vždy tam, kde jsem teď, a podniknout právě to, co bylo zaznamenáno na The Light... Jediné, co jsem udělal, je, že jsem znovu zažehl oheň, potenciál, který byl dosud přehlížen. The Light... není nic ve srovnání s tím, co se chystáme udělat. A ano, jsem s celou věcí spokojený."

Zhruba tak se v dobovém rozhovoru vyjádřil Andrew Craighan, kytarista a jedna ze dvou hlavních osobností doom metalových nestorů MY DYING BRIDE. Odpovídal přitom na otázku týkající se alba „The Light at the End of the World“. Dodávám, že zmíněné album vyšlo v říjnu roku 1999, tedy pouhý rok po experimentálně laděné řadovce „34.788%... Complete“, která v diskografii britských doom klasiků představuje skutečné memento. Zajímavě se v této souvislosti jeví odpověď druhého pilíře kapely, zpěváka Aarona Stainthorpa. Dotyčný reagoval pro změnu na otázku ohledně budoucí tvorby po vydání „Procent“ a zda je nějaká šance, že by v průběhu pěti let vyšlo opravdu smutné doomové album:

„Nevím, to je opravdu těžké říct, nic takového neplánujeme. Rád bych udělal až přehnaně smutné album, ale je to těžké. Všichni stále milujeme heavy kytarový zvuk a někdy je prostě fajn zrychlit tempo, aby výsledek zněl trochu jako „Master of Puppets“, milujeme všechny tyhle věci. Zbytek kapely znám velmi dobře, říkají, že je velmi těžké hrát heavy kytaru velmi pomalu, protože thrashové postupy prostě lákají. Ale chtěl bych udělat opravdu nadupané album, možná v upírském stylu... Chci říct, že CRADLE OF FILTH už teď podobné věci dělají. Kdybychom něco takového udělali my, každý by tudíž řekl, že jen CRADLE kopírujeme, takže teď už nemáme šanci. Ale myslím, že se můžeme stát ještě více experimentálními, mohli bychom být jednou z těch šílených kapel, které prostě zmizí ve své vlastní experimentální prdeli.:-) Protože ke všemu přistupujeme tak sebestředně, tak sobecky, nic neposloucháme a děláme si všechno sami, mohli bychom nakonec napsat tak bizarní věci, že se budou líbit jen nám.:-) Ale nedá se říct, co nám budoucnost přinese. Na závěr rozhovoru pak dodal: „Nebojte se nového alba. Vím, že kvůli názvu alba a artworku si spousta fanoušků může myslet, že jsme se proměnili v nějaké techno sračky, ale ne; stále jde o MY DYING BRIDE.“

Jakkoli se kontroverze kolem „Procent“ jeví po čtvrtstoletí spíše úsměvně, protože Craighan a spol. zde stále ctí své kořeny a jen rozvíjejí svůj jedinečný styl, nemalá část z fanoušků se zalekla a zřejmě znervózněli i lidé z Peaceville. Chvála ze strany progově orientovaných recenzentů a posluchačů jako téměř vždy nestačila. Dosud stále rostoucí kapela najednou čelila enormnímu tlaku, a tudíž situaci, na kterou nebyla zvyklá. Dokládá to i pozdější vyjádření Andrewa, popisující chvíle, kdy měla „Umírající nevěsta“ skutečně na kahánku. Kdy tedy hrozil konec?

„Nejhorší chvíle přišly, když odešel Calvin (pozn. kytarista a zakládající člen Calvin Robertshaw, který odešel právě po zmíněných „Procentech“). Sedli jsme si, já, Aaron a Adrian a přemýšleli nad tím, co budeme dělat dál. Pokračovat a snažit se MY DYING BRIDE de facto znovu postavit na nohy, nebo nechat „Nevěstu“ umřít? Rozhodli jsme se pokračovat. Vždy jsme byli MY DYING BRIDE a vždy budeme MY DYING BRIDE. Když se ohlédnu zpět, šlo o to nejlepší, co jsme mohli udělat, protože poté jsme podle mého názoru nahráli dvě z našich nejlepších a nejtemněji znějících desek, ‚The Light at the End of the World‘ a nyní ‚The Dreadfull Hours‘. Bylo to nesmírně těžké období. Od té doby jsem se o tom špatném hodně naučil. Ano, já, Aaron, Ade, Shawn a Hamish – my všichni jsme teď součástí MY DYING BRIDE a cítíme také větší odpovědnost vůči fanouškům, kteří jsou s námi od začátku. Kdybychom tehdy skončili, nezklamali bychom jen sami sebe, ale zklamali bychom lidi po celém světě, které jsme nikdy nepotkali. Nechceme to udělat. Nyní budeme pokračovat co nejdéle. Opravdu máme znovu elán a vášeň jít dál. Vlastně se jedná o nový začátek. Zatím se nám podařilo dát kapelu znovu dohromady, vydat dvě dobré desky. Třeba se posuneme k ještě silnějším a větším věcem.“

Ať už byla motivace pro prudké otočení kormidlem jakákoliv, příklon MY DYING BRIDE k tradičnějším formám, typickým pro jejich začátky, vyústil v nahrání doom metalového skvostu, ke kterému se navíc podezřele často vracím. Jak už jsem zmínil, stalo se tak pouhý rok po vydání experimentálněji pojaté desky, která představovala vrchol vývojové křivky charakteristické pro každou ambiciózní, talentovanou a pracovitou (nejen) metalovou partu hudebníků; mající slušnou porci štěstí, dodávám. Onen vrchol přitom nemusí nutně znamenat kvalitativní mez. V případě „Procent“ šlo zejména o očekávatelný vývojový krok v rámci dosavadní evoluce; nikoli o revoluci. Naproti tomu následný příklon ke kořenům lze považovat za celkem radikální. Přesto by bylo chybou spatřovat v „The Light...“ pouhou kontra(r)evoluci či důsledek čistě „reakční“, podmíněný komerčním propadem a s tím souvisejícím tlakem vydavatele, popřípadě nenaplněnou ambicí. Jak už zmínil Andrew, kapela se tehdy musela vypořádat hlavně s faktem, že odešel kytarista Calvin Robertshaw, možná tak trochu vizionář, každopádně jeden se zakládajících členů a tvůrců zvuku.

Zdánlivě sveřepý návrat do starých časů, ke konzervativním hodnotám, byl tudíž novým odrazovým můstkem, novým začátkem sice stejné, ale už „jiné“ kapely. Střet s realitou, šok z odmítnutí a hrozby totálního krachu pak vedl ke katarzi a definitivnímu ustrnutí ve formě, která možná v budoucnu definitivně vyšumí, ale už nikdy Andrewovi s Aaronem nepřinese podobnou bolest a frustraci. Pokud někdy přijdou další experimenty, budou stylové a budou se odehrávat na pozadí jasně definované řadové tvorby, což později splňuje (rovněž rozporuplně přijatá) „Evinta“. Takřka pravidelné vydávání smutných a striktně metalových alb se od nynějška stane zákonem, který přivítá i vydavatel. Naposledy cituji Andrewa: „Peaceville nám dovolili být MY DYING BRIDE a vydávat opravdu smutné nahrávky; čas od času a jen proto, že chceme. Máme v tom jejich podporu, což je perfektní.“

Ať už se budeme stavět k restartu MY DYING BRIDE jakkoliv, důležité je, že ho dotyční neodflákli. Skoro se nechce věřit, že za jeho produkcí stál v podstatě stejný tým jako v případě progresivních „Procent“. Podíl na mixu má i Calvin, nicméně vše nekompromisně dirigoval Andrew. Jeho vizi precizně provedl dvorní studiový inženýr Mags. Připomínám, že jmenovaný svou prací pečetil už kvality průlomového opusu „Turn Loose the Swans“. Poetický, smutný a libozvučný název „návratové“ desky tedy doplňuje nejen vynikající artwork od Aarona, ale i syrový, na kost ohlodaný zvuk kytar, ve kterém si vychutnáte každý pohyb prstů a trsátka po strunách. Dostatečně heavy a zároveň barevný sound dotvářejí nápadité, dynamické bicí Shauna Taylor-Steelse a zpovzdálí brumlající, stoprocentně účelná baskytara Adriana Jacksona. Jediné změkčení přichází, jak jinak, ze strany kláves hostujícího Jonnyho Maudlinga (ex-BAL-SAGOTH). Jmenovaný byl skvělou volbou. Jeho harmonické stíny jsou více či méně zřetelné, vždy však plasticky doplňují famózní kytary, kompletně nahrané Craighanem. Hra jednoho z nejlepších black/sympho klávesistů nemohla celkový sound neposunout. Pouť z temnoty do temnoty temnotou, prodchnutou zmírající září světla z konce světa. Aaron se tedy nakonec dočkal svého blacku, ale i thrashe, avšak nepředbíhejme.

Produkci bych se nebál označit za nadčasovou. Kytary mají kolem sebe moře prostoru. Stejně tak bicí, poslouchat se dá dynamika každého z úderů a že jich není málo. Je až neuvěřitelné, kolik přechodů a různých fines Shaun zahrál do devítky skladeb, přitom se každé z ní dokázal přizpůsobit a svou hrou podtrhnout její jedinečnost. Nic z toho ovšem neubližuje Aaronově vokálně-textové exhibici. Jeho melodický doom/post punk/goth zpěv nezpěv přináší i tentokrát body navíc. Kdo by tomu osobitému lkaní s medovými verši plnými smutku odolal, že?:-) Naproti tomu, Aaronův growl či spíše growlík a jiné řevy už dnes působí přeci jen trochu úsměvně. Syrové provedení nezatížené přílišnými efekty ovšem sedí, a když se v úvodní suitě „She Is the Dark“ po všem tom romantizujícím zmaru, odehrávajícím se nad ledovým riffem, ozve první ostrý skřek, nálada se rázem efektně promění. Samotná skladba představuje jedno z vrcholných čísel MY DYING BRIDE. Vše je krásně prodchnuté britskou školou heavy, thrash, black, death, doom metalu. Vládnou zde tedy kytary a Andrew neponechává nikoho na pochybách o tom, kdo celému ansámblu od nynějška vládne. Mocnou škálu riffů zdobící kompletní nahrávku umocňuje zdánlivě ležérní forma jejich přehrávání. Nepatrné nuance každého „hrábnutí do strun“ vynikají i v hutných unisonech. Pocit, že na albu hrají dva kytaristé je neodbytný. Chtěl bych být u toho, když tenkrát s Magsem vše pekl.

Detailní rozbor jednotlivých skladeb pokládám za zbytečný. Východiska a perspektivy, z jakých je lze vnímat, jsem myslím jakž takž nastínil. Důležité si je znovu připomenout, že MY DYING BRIDE zní na „The Light...“ majestátně, zároveň však dost tvrdě a syrově, tedy přes veškeré „návratové“ prvky opět jinak! Housle se nekonají. Více jak sedmdesátiminutový opus se dá rozdělit na tři části. Úvodní zabírá zhruba polovinu desky a má jasný cíl, vrátit kapelu do hry, sdělit všem věrným, že resuscitace kolabující „Nevěsty“ byla úspěšná. V podstatě nemá chybu a je završena fantastickou titulkou. Druhá, trochu slabší, ale stále víc než solidní, startuje doom/black/thrashovou „The Fever Sea“. Závěrečná část pak směřuje k drtivému finále. Zatímco úvod „Christliar“ představuje jen hodně klasické MDB číslo, od čtvrté minuty se vše změní v jednu velkou barokizující tsunami přetékající emocemi. Všichni jako by se do všeho ještě více opřeli. Craighan ve své kytarové (dvoj)roli nepřestává diktovat, a navíc stále přikládá. Na úplném konci mu s kytarovou fugou naposled (až do roku 2014) vypomůže Robertshaw. Výsledek se za vydatné pomoci Aarona s Maudlingem dotýká hvězd. Nástup „Sear Me III“ působí prostě nadpozemsky. Uvedený dojem vydrží po celou hrací dobu, až do posledního úderu zvonu. Pravda, krása tohoto „žalmu“ rozkvetla v rámci diskografie sice již potřetí, ale tentokrát osudově.

MY DYING BRIDE v roce 1999 natočili album, které potřebovali nejen oni, ale i já. „Procenta“ jsem si dokázal užít jako proger, „The Light...“ pak jako kovaný metalista. V době, kdy klasický metal pomalu vystupoval z období temna, „maják z konce světa“ mocně zazářil. Jeho světlo mě provází do dnešních dnů a pořád mi připomíná, že i v dynamickém světě moderní hudby existují díla, o které se lze opřít, přestože nepřináší progresivní postupy, natož nové paradigma. Stačí se uvolnit, hodit vše za hlavu a poslouchat to, co vám dělá dobře. Krásnou hudbu. S temnotou a smutkem „The Light...“ přichází slzy plné světla a štěstí.

30.10.2023	Diskuse (9)	Pekárek hackl@volny.cz