NAČEVA - Jdem temným dnem

80%

Dost nestandardní situace. Patřím totiž mezi posluchače, které nejprve osloví samotné rytmizované tóny a kvalita jejich provedení, zatímco tady nejdřív zapracovala atmosféra. Vše začalo krátkou zprávou z Bandcampu. Hm, Polí5, hm, Načeva, a má po čtyřech letech novou řadovku. Dobře dala si práci, tak ho zkusím, protože dotyčná „občas hraje s Pavlíčkem“ a album „Nebe je rudý“, které se mi nedávno dostalo do rukou, zní i po letech skvěle. Východisko jako noha, že?:-) Letmý poslech prvních skladeb ovšem ihned zaháčkoval. Večer už jsem rovnou zakoupil digitál a s novinkou „Jdem temným dnem“ jsem vyrazil ven, na procházku do tmy. Žádné stíny neobživly, žádné metafyzično mi na rameno nezaklepalo, jen noha nohu míjela a najednou byl celému tomu ponoření konec. Pravda u „Kdybych“ jsem se trochu zadýchal a nemohl dál. Podobné srdeční inventury už snáším hůře, a fakt, že bydlím ve městě, kde sídlí IKEM, mě moc neuklidňuje. Snad ji nebudu muset pokaždé vynechat. Tohle bylo osobní.

Následovalo mnoho poslechů, dokonce i návštěva křtu v Akropoli. S odstupem se nebojím prohlásit, že Načeva letos natočila počin, jenž se určitě zařadí mezi kandidáty na desku roku. V dalších řádcích uvedu pár postřehů, na základě kterých jsem ke zmíněnému závěru dospěl. Především je třeba zdůraznit, že přes Moničin velký tvůrčí vklad, osobitý přístup a nezaměnitelný vokální projev představuje novinka semknuté kolektivní dílo vynikajících hudebníků. Dotyční mají nepochybně na různé věci různý úhel pohledu a také se ten svůj nebojí prosazovat, nicméně zároveň dokáží zohledňovat a posouvat první plán. Z dynamiky a pestrosti celé skládanky se dá dokonce nabýt dojmu, že se jim jednotlivé skladby pod nesčetnými útoky kreativity průběžně měnily pod rukama. Nějak se jamovalo, pak začalo, nějak se nabalovalo a možná i úplně jinde poté skončilo. Celek však působí soudržně a také uzavřeně, jako by si všichni zúčastnění bez problémů osvojili něco na způsob sdíleného náhledu. Koukat se na stejné věci stejným pohledem, ale jinýma očima. Jakmile se písňový základ stabilizoval, dál se přidávaly vrstvy a vrstvičky, jimiž se podtrhávalo neveselé vyznění. Výsledkem je alternativně baladizující kolekce plná originální, nevtíravě melodizující a pocitově velmi silné hudby na pomezí temného art popu, jazzu a rocku.

Pokud píši o kolektivním výkonu, měl bych být konkrétnější. O doprovodné kapele nelze dost dobře hovořit. Spíš jde o kolektiv tvůrců vybraný s nevšedním citem a zahrnující též výtvarníka a vlastně i básníky, jejichž verše byly zhudebněny. Všechny segmenty nového díla přitom působí silně a synergicky. Asi je jasné, kdo měl poslední slovo, nesmí se však zapomenout ani na průběžnou selekci, práci se zvukem a přispívání do mocného proudu nápadů. Pomáhajících režisérů jako by bylo víc a jejich vize proti sobě nešly. Tedy možná že šly, ale studiové práce přežili všichni ve zdraví:-) a jejich společné opus magnum drží pěkně pohromadě, přestože žije, alespoň do jisté míry, životem každého z nich.

Co se týče soundu a jeho tvorby, na produkci se vedle Načevy podílel i Tomáš Vtípil, jehož hlukově-malebný otisk je na nahrávce jasně čitelný. Mixu a masteringu se pověnoval Amák, který vypomáhá na koncertech a zvučil i křest v Praze. Z ryze subjektivního hlediska mi studiový záznam připadá sice velmi dobře, ale zbytečně silně nahraný, což bylo až do extrému podtrženo právě na uvedeném koncertu. Záznam na cd něco takového ještě celkem snese, nicméně živě už leccos zaniklo, a jinak nádherná baskytara publikum dokonce potýrala. Patří k procházce temnotou vedle intimity a promyšleně dávkovaného ruchu i trocha brutality? A odráží se v ní částečně i současnost? Jestliže odpovíte na obě otázky kladně, na předchozích pár kritických řádků zapomeňte.

Podceňovat se nedá ani vklad klávesisty (většinou se ovšem bavíme o multiinstrumentalistech) Vojtěcha Procházky. Další zajímavá osobnost. Nemíním však psát o světě či působištích každého ze zúčastněných, stačí zapátrat na internetu. K majitelům temných barev lze též připočíst výraznou rytmickou sekci ve složení Michal Koval/Zdeněk Jurčík. Druhý jmenovaný hraje v rámci nemalého rytmického rozpětí velmi dynamicky a přesně tak, jak to každá skladba vyžaduje. O baskytaře jsem už psal, má řadu poloh, její hutný tón se nekompromisně táhne celou deskou a v každém momentu je naprosto stoprocentní. Kovalova hra dodává desce nejen mimořádný groove, ale často i další melodickou linku. Za všechny stačí zmínit „Pravidelnost není rytmem mé duše“. Bluesově laděná balada představuje jeden z vrcholů i díky němu.

Přestože album dokáže zaujmout hned, nejde o pohodový poslech. Pro nikoho, ani pro ty, kterým se hodně líbí. To, co zvládne rocker, nemusí zvládnout jazzman a tak dále v různých kombinacích. Vítězí strohá intimita. Temnota v podání Načevy a spol. postrádá romantizující náboj. Má ostny, je chvílemi nevlídná a poměrně chladná; ač sdílená, zůstává spíše nepřístupnou a na pohled zvenčí dost zneklidňující. Zpěv sice vábí, pořád se však pohybuje ve sférách skromných melodií a velmi přesvědčivé interpretace veršů, jež nelze vstřebat na první dobrou. Podklad, z něhož hlas čerpá, působí navíc deformovaně či narušeně, o což se pánové Nevtípil a Procházka starají takřka permanentně. Dotyční se přitom nebojí ničeho. Výmluvná je v tomto směru zejména titulní skladba, prodchnutá vražedným zvukem elektrické kytary, který živě opravdu krájel. Zkrátka, podobných desek vzniká jen málo. Výsledné hodnocení tedy mohlo být klidně o deset procent vyšší. Někdy holt iracionálně šetřím.

Blíží se Vánoce, na závěr si proto neodpustím decentní modifikaci několika úvodních veršů z koledy „Nesem vám noviny“.:-)

Přináším temnotu, poslouchejte

Ze stínů duše mé, pozor dejte

Slyšte ji pilně a dlouhodobě

Slyšte ji pilně a dlouhodobě

Nasdílejte

19.12.2024	Diskuse (5)	Pekárek hackl@volny.cz