NÁJEZDNÍCI Z ATLANTIDY - Vize hodná šílence

Obloha se kaboní pod tíhou šedých, vodou nasáklých mračen. Nebeský dech nabere děsivou sílu a začne statným stromům srážet majestátní koruny. Hladina oceánu se rozestoupí a z hlubin se na povrch vynoří legendami opředený kontinent. Jeho krása se naplno odhalí až tehdy, když se čelisti obrovské stříbrné kupole zcela rozevřou. Ten pohled je jedinečný. Atlantida se na nekonečné vodní ploše vyjímá jako zelený smaragd uprostřed tyrkysových šatů. Bludný Holanďan uprostřed modrého království. Cosi tu však schází, něco podstatného. No ovšem! Bez svých původních obyvatel nezíská Atlantida nikdy svůj původní lesk a nebude kompletní. A kde že tedy udatní Atlanťané vlastně jsou? Doma. Lakují si nehty, barví číra a soukají své zadnice do kožených kalhot.

Nevím jak vy, ale já dostal po delší době chuť na kousek ryzího umění ze vzdálené slunné Itálie. Konkrétně na nějaký pořádný filmový trash, a kdo jiný, než Rugero Deodato, kontroverzní režisér vyhlášených taliánských prasáren, by mému záměru mohl lépe vyhovět? Maestro Deodato už asi navždy zůstane v dějinách kinematografie zapsán jako muž, který natočil skandální „Cannibal Holocaust“ (1980). Film, na němž postavil svou slávu, a paradoxně i film, který mu solidně rozjetou kariéru zadupal do země. Jako náctileté zvídavé pako jsem rád pátral po všech raritách a zakázaném filmovém zboží. Vidět „Kanibaly“ tedy byla jasná volba. A výsledek? Pěkná romantická hudba a jedna odporně nasnímaná želví zabijačka. Nic víc, nic míň. Ostatně, pokud vás fenomén kanibalských filmů zajímá nějak zevrubněji, tak zapátrejte pořádně v pandemoniu, jsem si jistý, že vaše zvědavost bude dostatečně uspokojena. Teď ale obraťme list.

Rugero Deodato to po zveřejnění svého gurmánského veledíla neměl zrovna snadné. Soudní tahanice, peněžitá pokuta za zabitá zvířata a cejch ošklivého káčátka italského filmu. Přesto se nevzdával, neboť, a proč si to nepřiznat, točit uměl solidně a láska k filmu se ho stále zuby nehty držela. Nicméně po drtivém výprasku se nám kluk jeden italská na čas stáhnul do ústraní, kde si smutně lízal rány a svůj další kousek divácké obci předhodil až po dlouhých třech letech. Těžko říct, co všechno v mezidobí dělal, ale patrně prošel tvůrčí transformací a zjistil, že je i schopným režisérem akčních filmů. Pod záštitou totálně ujetého scénáře sešlápnul plyn až k podlaze, sprejem si obarvil háro na brčálově zelenou a surově zprznil celuloid svou postapokalyptickou vizí budoucnosti. Světlo světa spatřili „Nájezdníci z Atlantidy“ (1983). Nebudeme ztrácet čas a skočíme do toho rovnýma nohama.

Nacházíme se poblíž Miami Beach roku 1994, alespoň to tvrdí film, ale stačí otočit volume doprava a hned nám je jasné, že na povel to tu mají nefalšované osmdesátky. Během úvodní titulkové sekvence sledujeme letecké záběry písečných pláží i přilehlých hotelů a na pozadí těchto panoramat rozjíždějí hudební bratři De Angelisové svou synťákovou párty. Pohodová basa, drnkačka na kytaru, automatické bicí a vysoce položené vokály. Jo, to byly časy! Lišák Deodato se nesměle skrývá pod pseudonymem Roger Franklin, ale na mne si nepřijde, vtipálek jeden. Po úvodní synthpopové pecce jsou nám představeni dva hlavní hrdinové. Blonďák Mike a jeho černý parťák Washington. Naši chlapci mají zajímavý byznys, neboť se živí unášením důležitých osob a hned nám to efektně předvedou v praxi. V rychlé akci se infiltrují do honosné vily, uspí a následně unesou nějakého starého dědka a samozřejmě při tom oddělají každého, kdo jim zkříží cestu. Výslednou bilancí jsou čtyři mrtví členové ochranky a jeden děda v pytli. Zboží poté předají záhadnému muži v černé limuzíně, inkasují balík peněz a dopřejí si zasloužený odpočinek v podobě plavby po moři na pronajatém člunu. Nebojte, scénář už se k jejich záhadnému zaměstnavateli více vracet nebude, takže můžeme popojet dál.

Mike a Washington si tahání ryb v Karibiku příliš neužijí, protože pár set metrů od nich se schyluje ke katastrofě. Tým vědců a námořníků se pokouší z hlubokého dna vyzvednout havarovanou ruskou ponorku. Ocelová konzerva se dá úspěšně do pohybu a začne pomalu stoupat k hladině, ale nukleární hlavice skryté uvnitř vypustí radiaci, díky čemuž se z hlubin Tichého oceánu vynoří bájná Atlantida, stylově uzavřená v obrovské průhledné kupoli. Následná přílivová vlna smete plošinu s vědci a zaplaví vzdálená pobřežní letoviska. Jenže to není vše. Potomci Atlanťanů žijí od nepaměti mezi námi a chtějí své ztracené civilizaci vrátit sílu a lesk. Ptáte se jak? Navlečou se do latexu a kůže, tváře si pomalují válečnými barvami, vztyčí do pozoru svá růžová číra a na pekelných strojích započnou na lidstvu páchat svou krvavou apokalypsu! Já vím, je to totálně blbé, ale ve své debilitě zároveň naprosto úžasné!

Mike, Washington i jejich člun rozbouřené vlnobití jako zázrakem ustojí. Velmi záhy narazí na několik přeživších námořníků včetně pohledné sexy vědkyně a zachrání je. Celá skupina dorazí na pobřeží, prochází se postapokalyptickými kulisami zdevastované Ameriky a čelí útokům divokých pankáčů. Úplně nejlepšími momenty jsou úseky, kdy se náš úderný tým zabarikáduje v nějakém tom zpustošeném objektu a skrze okna sleduje příjezd krvelačných Atlanťanů. Vypadá to asi následovně: zvučný kopák začne udávat pravidelný tepající rytmus, přičemž se horda na svých mašinách pomalu sune kupředu. Kamera ve statických záběrech snímá pomalované tváře divochů a každý takový detail je doprovázen šíleným klávesovým motivem. Asi jako kdyby ožralý varhaník začal hlavou náhodně mlátit do klaviatury před sebou. Z různých částí motorek a aut ční obrovské bodce, břity a kovové pyramidy. V čele kolony jede bílý kabriolet s hlavním zlounem. Ten je samozřejmě celý oděn do těsného koženého kompletu, na hlavě má nasazenou skleněnou masku v podobě lidské lebky a v ruce svírá velkou koženou důtku, kterou se labužnicky plácá do dlaně. Prostě paráda!

Další průběh děje má krásně monotónní ráz. Hrdinové se vždy přesunou, obsadí nějaký objekt, odrazí útok a opět se vydají o dům dál. Akce střídá akci, nepřátelé pod štěkajícími hlavněmi padají v houfech jako mouchy zasažené Biolitem a náš statečný tým se postupně probojuje až na půdu bájného kontinentu, kde dojde k finálnímu zúčtování. Film je dokonale tupý, ale tím nejlepším možným způsobem. Armáda nájezdníků nemá proti zhruba sedmičlenné skupince pochopitelně žádnou šanci a člověk má pocit, že divoši střílí slepými náboji. Postavy dělají dementní rozhodnutí a mají teleportační schopnosti. Kupříkladu vědkyně je unesena a přidá se na stranu obyvatel Atlantidy. Naposledy ji vidíme v jakési obřadní síni, která se vlivem zemětřesení začne rozpadat. Každého napadne, že to má holka za sebou, ale kdepak! Kouzla italské produkce neznají mezí a během dvou minut už bruneta sedí v helikoptéře, má jiný účes, úsměv od ucha k uchu a roztouženě se sápe po blonďákovi Mikovi. Scénář je děravý jako ementál a s odpověďmi si hlavu neláme. Kde přišla prastará civilizace k tak vyspělé technologii, jak dokázali kontinent zavřít do obrovské skleněné kupole a jak je vůbec možné, že tam rostou zelené stromy? Nemá smysl se trápit, hlavní je v tomto případě nenáročná zábava.

Opravdu. U několika scén se člověk i zasměje, což asi nebyl záměr tvůrců, ale to vlastně vůbec nevadí. Dobrá je třeba část, ve které záporák se skleněnou maskou seskočí ze zdi a dá si finální taneček s hlavním hrdinou. Nejenže u toho koženáč ryčí jako venkovský kocour, jemuž selka přivře ocas do dveří, ale navíc při bitce blonďáka šlehá po zádech koženým bičíkem. Postavy během jednotlivých přestřelek vypouštějí z úst filozoficky květnatá moudra jako: „A máš to, ty svině!“, „Pěkná rána, kámo!“, „Jen pojďte!“, „To je ono, bejby!“. Vyloženě zvláštní je prostřední část filmu. Zhruba tam naše skupina zachrání rodinu přeživších. Otce, ženu a jejich dceru. Přátelé, trvá to asi patnáct minut, než celá rodinka skončí pod drnem. Dcera se zblízka seznámí s plamenometem, ječící manželka spolkne šíp vypálený z luku a chudák tatík koupí kulku rovnou na komoru. Nemůžu si pomoci, ale ten scénář musel vznikat takříkajíc za pochodu. Tvůrcům v půli natáčení asi došlo, že naši klaďasové patrně málo umírají, a tak na papír přidali úplně zbytečné trio postav, sloužící pouze jako zásoba čerstvého masa do mlýnku.

K dobru musím přičíst skutečnost, že se ve filmu neustále něco děje a střízlivá stopáž nedává nudě šanci. Člověk se skutečně ani nenaděje a už na něj vykukují závěrečné titulky. Rugero Deodato je spolehlivý fachman a řemeslná stránka snímku vlastně není vůbec špatná. Jasně, triky vypadaly srandovně asi už tehdy, ale třeba akční scény mají solidní fazónu a hlavně jsou velice přehledně natočené. Sem tam se objeví i zajímavý nápad, přičemž film okatě, avšak zcela neškodně vykrádá tehdejší kinohity. To víte, „Šílený Max: Bojovník silnic“ (1981) ještě mocně rezonoval filmovým podhoubím a Deodato si potřeboval také přisadit. Závěrečná dobrodružná třetina s tajemným artefaktem zase nenápadně pokukuje po jistém Indianu Jonesovi. Má ale smysl takovému filmu, jakým jsou „Nájezdníci z Atlantidy“, něco doopravdy vyčítat? Asi ne, obzvláště, když jsem se navzdory všemu královsky bavil.

Útlocitnější povahy se nemusejí ničeho obávat. Rugero Deodato se celkem drží při zemi a pro nějaké vyložené nechuťárny tu není místo. Nepříjemná je maximálně krátká scéna s plamenometem, ale jinak se s krví a létajícími končetinami šetří. Duo hlavních hrdinů hraje docela slušně a působí silně neokoukaným dojmem. Patrně je to tím, že už jsem herce Christophera Connelyho a Tonyho Kinga nikde jinde neviděl, nebo o tom alespoň nevím. Jak tedy s filmem naložit? Brát ho jednoduše takový, jaký je. Jde o zakutálenou filmovou raritu, bizarní a roztomile naivní blbost. Tak špatné, až je to dobré. „Nájezdníci z Atlantidy“ jsou ve své podstatě neškodnou, i když trochu slaboduchou zábavou, lemovanou neutuchajícím přívalem akce se špetkou staré dobré brakoidní poetiky. Navíc tohle dílko obsahuje cenný bonus v podobě parádního synthpopového podmazu. Filmu dávám šedesát procent, ovšem těch nejlépe míněných šedesát procent.

A na závěr osobní perlička. Snímek kdysi dávno vysílala naše milovaná TV Nova pod názvem „Útok z Atlantidy“. Co si pamatuji, tak byl dobový dabing stejně úsměvný jako film samotný. V televizním programu se psalo o dobrodružném a napínavém fantasy ze staré školy. Můj děda tehdy nelenil a v domnění, že vnukovi udělá radost, film nahrál na kazetu. Radost mi udělal. Vzpomínám, jak jsem se nadšeně usmíval během scény, v níž je motorkáři za pomoci ocelového lanka nataženého přes cestu amputována hlava. Děda se moc nesmál. Naposledy jsem film viděl asi ve čtrnácti letech a opakovaná projekce se uskutečnila před týdnem, tedy téměř po dvaceti letech. Škoda, že se mi nepodařilo sehnat dabovanou verzi, ale i tak to byla vskutku příjemná nostalgická jízda. Máte také chuť? Pokud je vám jasné, do čeho jdete, a víte, co očekávat, tak směle do toho. Jde zaručeně o jeden z těch nejlepších špatných filmů, co znám, a to občas na zahnání nudy bohatě stačí.

Hodnocení: 60 %

12.11.2021	Diskuse (11)	J.Rose DeathVale@seznam.cz