NAPALM DEATH - Utilitarian

80%

O britské legendě NAPALM DEATH, která již před čtvrtstoletím položila základy grindcore, byly již napsány hromady pojednání, takže mám za to, že příznivcům extrémních žánrů zde vůbec není nutné v detailech opakovat vývojovou linii kapely, ale rovnou můžeme přejít na věc a připomenout si poslední řadovku těchto birminghamských agitátorů. Ta vyšla již před rokem a představila čtveřici ve výtečné formě, naplněnou odhodláním zachovat si svůj neopakovatelný drive, energii, ale i přidat několik nových prvků. Deska „Utilitarian“ je vlastně typickým albem pozdních NAPALM DEATH, kde se prvotřídně vysekaný moderní sound pojí s typicky masakrálním projevem kapely a sociálně kritickými texty, které jsou předávány Barneyem s patřičným zaujetím. Již předchozí dvě alba „Smear Campaign“ a „Time Waits For No Slave“ reprezentovala kapelu způsobem, který by jim většina služebně mladších kolegů mohla pouze závidět. Samozřejmě, že i NAPALM DEATH prošli za celou svou kariéru určitými vývojovými etapami, jejich současnost však hovoří ve prospěch pečlivého vybrušování ověřených postupů, zpřehlednění a pročištění skladeb, jejich zmelodičtění (jakkoliv se to zdá být neuvěřitelné) a zvýraznění punkového náboje na úkor toho metalového.

Znakem pozdní tvorby kapely je skutečnost, že zde dostává vedle Barneyho tradičně průrazného až hromotluckého vokálu hodně prostoru i pověstný štěkot kytaristy Mitche Harrise, který v kombinaci s neotesaným řevem frontmana vyznění souboru ještě vygradovává. Větší zapojení Harrise do vokálů se mi velmi zamlouvá, protože skladbám dodává na té správné eruptivnosti. Kytarista tedy již nějaký pátek zvyšuje svůj podíl na celkovém projevu kapely a je to velmi dobře. Ostatně, Harrisovi riffy jsou zde v kombinaci s Emburyho jadrnou basou ostřejší než čepel pořádně zajeté cirkulárky a v nadachmaných a patřičně brutálních skladbách doslova úřadují. Vše jako již tradičně pohání kanonáda Dannyho Herrery, bubeníka který je sice služebně nejmladším členem NAPALM DEATH, ale v jejich řadách strávil již dvaadvacet let, což také svědčí mnohé o hudební i názorové semknutosti souboru.

Vše zahájí ponurý úvod „Circumspect“, kde klávesové podkresy umocňují atmosféru plnou očekávání začátku nějaké bouře. S „Errors In The Signals“ jsme konečně vrženi do neúprosné grindcoreové smrště, Barney vyřvává se zaujetím cosi o kolapsu společnosti a je u toho zdárně doplňován rozběsněným a imaginární ohradu atakujícím čoklem Mitchem. Není tedy žádný důvod se spokojeně neusmívat. V „Everyday Pox“ upoutají chaotické jazzové spletence a kvílivé zvuky saxofonu hostujícího Johna Zorna a následující „Quarantined“ a „Protection Racket“ platí za zcela zdrcující riffovačky v nejlepší tradici posledních alb. Ve „The Wolf I Feed“ se NAPALM DEATH vytasí s refrénem jak od futuristických vizionářů FEAR FACTORY a velmi jim to sluší. Nehledě na skutečnost, že se skladba vykazuje zajímavým houpavým tempem, které bych jinak čekal spíše od punkových kapel. Pokud bych měl vybrat nějakou ústřední hitovku, zvolil bych si patrně „Collision Course“, jenž se vykazuje silnou stěžejní Barneyho linkou, přímočarou stavbou jedoucí start - cíl a mohutným riffingem.  Ostatně, celé album ohromuje mladickým nasazením, drivem a moderním přístupem, a tak je nutné dodat, že právě NAPALM DEATH jsou kapelou, která si mezi služebně staršími zachovává zaujetí, jako by se jednalo o nějakou mladou neotřelou a patřičně nažhavenou kapelku. Skvělá, svěží a velmi živelná deska.

08.04.2013	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz