NAPALM DEATH, EYEHATEGOD, MISERY INDEX, ROTTEN SOUND, BAT - Praha, Roxy, 12.února 2020

Takhle by to mělo být vždy. Rovnou z rachoty pěkně na půl pátou přímo do akce, bez zbytečných prostojů. Pěkně vypnout v Kolbence stroj, popojet čtyři stanice tramvají a nakráčet do vroucího pitu. Žádné nesmyslné čekání na devátou. Za tento organizační pokrok, zvedám směrem k Obscure jednoznačně palec nahoru! V Roxy to v úterý totiž rachotilo už od pěti večer a evidentně to nebyl moc problém, protože již od začátku bylo na parketu plno. Fanoušci grindu jsou holt vzorní.

Původně jsem měl plán, že neznámou předkapelu BAT jen omrknu a zhruba po dvou skladbách skočím na dvě rychlá pivka vedle do Lokálu. Překvapivě jsem ale zůstal na celý set a náramně se bavil. Svižný crossover/thrash trojice mydlila s entusiasmem a poctivým nasazením a vůbec nic v ten moment nenasvědčovalo, že ten večer chce někdo rozjíždět kampaň za zničení hudby. Tohle byla krásně vyvedená, šlapající jízda, kterou jistil zpívající basák zvučným chraplákem. Zvuk se sice lehce tříštil, to jsem ale zkušeně korigoval mými super hi-fi špunty do uší (na tuto akci jsem si dával zvlášť pozor, abych je nezapomněl :-) a po zatlumení už jsem si mohl radostně podupávat do rytmu. Hudebně to ze strany BAT nebylo nic objevného, možná to byla i trochu sranda, každopádně ale muzika měla drive a skoro až motörheaďácký tah na branku. Ta půlhodinka za včasný příchod určitě stála.

ROTTEN SOUND jsem následně vyhlížel již s očekáváním. Už při zvukovce jsem kontroloval, jestli Finové naštelují svůj charakteristicky plný a sytý zvuk. A nakonec jo, povedlo se. Sice na začátku setu se trochu hledali, ale zhruba po deseti minutách to byla již smršť dle očekávání. Tahle parta je čisté grindcore a působí vskutku šíleným dojmem. Mnohem méně líbivá nebo chcete-li těžko přístupná řežba, kdy kapela většinu času jede kulomet provázený afektovaným řevem. Občas sice zazní pomalá groovy riffovačka, celkově je však metalu nebo punku v jejich zvuku málo. Pokud nejste s tvorbou RS obeznámeni, můžete být snadno šokováni. Publikum ale ten večer vědělo, na co jde, a byť kapela až na mladého basáka působila docela staticky, odměňovalo ji vřelým potleskem. V průběhu setu údernost stále gradovala a finále bylo mocné. Pamatuji skladbu „Doomed“, která mě naprosto odrovnala. Set ROTTEN SOUND byl skutečným zážitkem pro fajnšmekry.

Následně šli na řadu MISERY INDEX, se kterými jsem dosud neměl tu čest, takže jsem byl upřímně zvědavý. Čtveřice muzikantů již při nástupu působila soustředěně a bylo na nich znát, že berou svoje konání vážně. Jediní měli ten večer dvě kytary (a také dva zpěvy) a hudebně, byť byli také částečně grind, působili mnohem sofistikovaněji. Skladby měli proti oběma předkapelám (a vlastně i po-kapelám) vymakanější a propracovanější. Hráli rychle, tvrdě, ale přitom i technicky a dokázali do death-grind masáže nacpat kvantum kvalitních momentů. Dle mého po hudební stránce jasní králové večera. Jejich set měl též vzestupnou tendenci a poslední dva kusy (tuším „Hammering The Nails“ a „Traitors“) byly naprosto strhující deathmetalový náser, jaký dlouho nepamatuji.

EYEHATEGOD potom byli trochu jinde. Rozumím, že ačkoli se nejedná o grindcore, tak dramaturgicky do programu, díky svému nihilistickému přístupu, také patřili, mě však jejich pomalé, neurotické psycho sludge týrání nebavilo. Prostě tomu chyběl drive i nápady a dojem mi dost kazil také mimózní zpěvák, který si hned zkraje rozbil nos mikrofonem. Zkoušel jsem jít Jimmy Bowerovi (mj. DOWN) a jeho kumpánům naproti, ale nepodařilo se. Po druhé věci jsem kapituloval a odkvačil do vedlejší hospody na dvě Plzně. Stihl jsem poté ještě konec a musím konstatovat, že ani po dvou pivech se dojem nezlepšil. Podle mě jedna z těch rádoby „legend“, kde pověst trochu předbíhá realitu.

Otcové grindcore NAPALM DEATH nastoupili na prkna ve 20:45, přesně, a hned si všímám, že znovu chybí Mitch Harris a že technik, který během pauzy šteloval kytarový aparát, vlastně není technik, ale nový (zaskakující) kytarista. Britská legenda ale i bez Mitche odstartovala naplno. Barney vlítnul na pódium jako šílený a kapela začala poctivě grindovou sypačkou. Zvuk byl však na začátku špatný. Zhruba po třetí skladbě se nakonec zjistilo, že nehraje pořádně kytara, resp. hraje z aparátu na pódiu, ale neleze ven z hlavního PA. Takže docela trapas. Naštěstí to zvukař rychle opravil a dál už pak byl zvuk v pořádku. Barney výpadek okomentoval pár jadrnými kletbami a jelo se dál. Je jasné, že u NAPALM DEATH se na nějaké hráčské virtuozity nehraje a Britové jsou v první řadě prostě zběsilost, nářez, extrém, avšak v současnosti se mi zdá, že to platí skoro více než dříve. Jestli v minulosti zvukem i projevem koketovali s death metalem, tak aktuálně se posouvají spíše směrem -> crust. Prostě maximální prasopal, kdy prim hraje především Barneyho řev a klepačky. Basa ani kytara ten večer každopádně moc nevyčnívaly. Na druhou stranu je ale třeba uznat, že v daných mantinelech byli NAPALM DEATH překvapivě variabilní a přehrávané skladby rozhodně nebyly jedna jako druhá. Chvíli se jelo v punk rytmu, jindy to bylo na death metal notu, samozřejmě hodně grindcore, crust a zajímavá byla i post-punková novinka „Logic Ravaged By Brute Force“ a překvapením byl cover SONIC YOUTH na závěr. Samozřejmě nechyběly kultovní vály jako „Suffer The Children“, „Scum“ a „Nazzi Punks Fuck Off“ stejně jako moje oblíbená, často hraná „Mass Apeal Madness“ či legendární dvojvteřinové songy.

ND sice neujížděli na dokonalých hráčských výkonech, ale to neznamená, že jejich koncert byl špatný. To vůbec. Show měla neskutečný náboj a politické či motivační proslovy frontmana ji ještě posouvaly výše. Je třeba jen pochopit, že jejich performance nestojí na tradičních metalových hodnotách a pointa spočívá, spíše než v hudbě, v onom buřičství a zapáleném postoji. Kapela hrála přes hodinu a vůbec nenudila. Energie prýštila a ani chvíli jsem neměl pocit nepatřičnosti. Navíc vidět živě na pár metrů pařit na pódiu legendárního Shanea Emburyho je prostě zážitek.

NAPALM DEATH jsou prostě cool parta, přesto mě ale překvapuje, jak za nimi po těch mnoha letech fanoušci pořád jdou. Je to až s podivem, ale Roxy bylo úplně natřískané, a to lidmi všech věkových kategorií. Mladí i staří, dámy i pánové, kluci i holky, prostě všichni. Je vidět, že poselství NAPALM DEATH je i po třiceti letech stále aktuální a stále přitahuje nové a nové fanoušky. Při tom co hrají, je to fakt hustý.

18.02.2020	Diskuse (2)	Sicky