NAPALM DEATH - Throes Of Joy In The Jaws Of Defeatism

80%

Je pár dní po šokujícím průseru, který se týká úniku kyanidu do řeky Bečvy, následkem čehož uhynulo na třicetikilometrovém úseku tohoto moravského toku vše živé, mimo jiné desítky tun ryb. Ta zpráva zněla tak otřesně, až před ní bledlo i ono natlakované zpravodajské běsnění posledních měsíců, ono soupeření řady zájmových skupin postavené tak, aby umocňovalo uvnitř společnosti nekoordinované ataky hysterie. Politické čachry a bojůvky, narůstající kriminalita v průmyslových centrech, drogy, blížící se krize, do toho přichází šíření nového typu viru Covid19. Lecos se zvýrazňuje, něco jiného schová. Abstraktní mozaika rychlých zpráv jakoby nyní na moment  ve své intenzitě zpomalila. Věci, které se dají v médiích tendenčně ohýbat nemohou přeci konkurovat něčemu, co již v konečné hrůze proběhlo. Sám jsem zvědav na vyřešení téhle otřesnékauzy. Asi nejznámějším kritickým katalyzátorem pojmenovávání společenských neduhů jest ve své brutální a mocné intenzitě legenda zvaná NAPALM DEATH a to již přes třicet let, nyní, v hektických časech, vydává shodou okolností další, v pořadí již své šestnácté album.

S extrémní hudbou těchto Angličanů zápolím prakticky od své posluchačské kolébky. Snad o žádné kapele, u které se ani moc nepočítám mezi její příznivce, nemohu říct, že jsem byl za život svědkem hned šesti jejich koncertních vystoupení. Mimochodem, značně intenzivních vystoupení. O NAPALM DEATH však toto tvrdit mohu, čehož bych se nenadál už od jejich památného turné roku 1992 Campaign For Musical Destruction, kam jsem zavítal v rámci jejich prvního tuzemského zastavení. Tehdy zejména díky skvělým Floriďanům z OBITUARY, jenž jsem tehdy hltal a Brity naopak s úlekem z mysli vytlačoval. Za těch více než třicet let jsem titány grindcore nejvíce uznával až zhruba někdy před dekádou. Trojice alb „Smear Campaign“, „Time Waits For No Slave“ a „Utilitarian“ neměla prostě chybu. Šlo o intenzivní alba, která v sobě kloubila dusnou brutalitu grindcore s punkově hystriónskými výpady a špetkou rafinovaně maskované melodiky. Nebyly to hutné věci, nešlo o nadvládu death metalu v jejich zvuku, ale o vítězství řvavosti a intenzity.

Kapela svůj zvuk v průběhu let obměňovala, ale dost často šlo o songy postavené na olovnatých riffech, nelítostných rytmech a medvědím growlu zeleného aktivisty Barneyho, dost často dříve doprovázeného úchvatným vřeštěním kytaristy Mitche Harrise (jinak také mého nejoblíbenějšího člena). Netuším proč již kytarista zhruba osm let není součástí koncertních tažení NAPALM DEATH, ale právě jeho otisk z období před dekádou mne nejvíce uchvacoval, a to navzdory opěvovaným milníkům dávnějších dob, uznávaným albům z devadesátek jako „Harmony Corruption“, „Utopia Banished“ či „Fear Emptiness Despair“.

Novinka s předlouhým názvem „Throes Of Joy in the Jaws of Defeatism“ napovídá, že pohyby v rámci politicko-společenského dění a vývoje různých částí světa nejsou této kapele i nadále lhostejné. Onen hněv je pak zhmotněn coby očekávaný výbuch nahromaděné energie, přesně takové, na jakou jsme od této kapely stále zvyklí. Na paškál si NAPALM DEATH znovu berou velké průmyslové korporace, které jsou zodpovědné za ničení životního prostoru naší planety, stejně jako se ohrazují nad omezeností pohledu těch, kteří je řídí. Sociálně kritická témata hrají rovněž významnou roli v jejich hudbě a tak dochází i na vhled do ulic, poslední dobou zmítaných nejrůznějšími rasovými a třídními bojůvkami.

Když slyším alba NAPALM DEATH napříč jejich bohatou historií, mám vždy pocit, jako by byl rozpoután konečný overkill stávajícího lidského řádu, ne jinak je tomu letos, i když nová deska působí v mnohém různoroději. Neřekl bych experimentálně či progresivně, ale rozhodně velmi různorodě. Nejde zkrátka o monolit brutality, tak jak jej známe z oněch památných koncertů. I ústřední křikloun Barney, na pódiu vždy působící jako mimosmyslový fanatik zasažený nekoordinovaným záchvatem epilepsie, zde poněkud více zpívá. Sice svým hlubokým a znělým hlasem, ale určitý náznak klenutosti je v několika skladbách k dohledání. 

Úvodní natlakovaná řacha „Fuck the Factoid“ má všechny parametry tolik typické levicové agitace. V duchu brutálních grindcore/punkových sekanic je vystavěná hned druhá věc – „Backlash Just Because“, jinak jeden ze zřejmých vrcholů alba. Svižný nášup plný vzdoru a agrese svým způsobem dokáže přinést i jisté zvrácené hitové ambice a to, aniž by ve svém nasazení polevoval. Po této stránce je asi nejposlouchatelnější jízdou alba nařvaný bigbít „Amoral“, který na mne svou melodikou, ne úplně velkou rychlostí, bytelnými riffy a přímočarou strukturou, vlastně  působí, jako by se tepličtí KABÁT snažili o grindcoreový tlak příznačný právě pro NAPALM DEATH (jako bych někde vzadu slyšel notoricky známý refrén ... když se u nás chlapi poperou ... nožem a nebo sekerou). Není to vtipné? Není? Hm, škoda.

S hlavou otevřenou a tak nějak napřed však tahle kapela nadále lomcuje kořeny nejvěrnějších, to když přichází se dvěma pomalými, táhlými a na atmosféru hrajícími chóry, které stojí na Barneyově brutal-barytonu, sytém a uhrančivém přednesu, a jakési abstraktní instrumentaci – ano, skladby jako dusná a silným riffem prostoupená „Invigorating Clutch“ nebo vyloženě atmosférická „A Bellyful Of Salt and Spleen“ jsou snad největším překvapením kolekce. Nezdráhám se tvrdit, že kdyby podobné věci na desce převládaly, potýkali by se NAPALM DEATH s deziluzí a kritikou od svých nejvěrnějších, mě však podobné experimenty vůbec nevadí, neboť jsou mnohokrát vyváženy typicky mrštnějším materiálem. Pecky jako „Contagion“, „Zero Gravitas Chamber“ nebo třeba „Fluxing Of the Muscle“ jsou zárukou skutečnosti, že Angličané své kořeny rozhodně nepopírají, neboť brutálních a rychlých grindcore výpadů je zde rovněž požehnaně. Tematicky se kapela svým zaujatým způsobem opírá do neduhů fungování současného světa, a to ať je středem pozornosti chamtivost mocných, rasové nepokoje nebo zdevastované životní prostředí, jejich výpovědi jdou vždy důkladně na dřeň. 

Z mého pohledu nahráli NAPALM DEATH sice různorodější materiál, ale svou obvyklou laťku kvality rozhodně nepodlezli. V prvním odstavci zmíněná alba mám sice stále nejvýše v celé diskografii, ale ani novinka nebude patřit k nějakým nedomrlým odštěpkům, na které by se mělo co nejdříve zapomenout. V podstatě dobrá práce od kapely, která se stále udržuje v tvůrčí kondici a zraje.

28.09.2020	Diskuse (15)	Stray janpibal@crazydiamond.cz