NASTY RATZ - Second Chance?

80%

Na jednu stranu se musím pobaveně usmívat, když čtu jak ve svých promo materiálech prakticky úplně neznámá česká kapela propaguje vlastní úspěchy a cestu vedoucí k prosazení se v zahraničí, na stranu druhou rád přiznávám, že NASTY RATZ jsou od minulého týdne, kdy jsem jejich nové album poprvé slyšel, snad jedinou tuzemskou glam-metalovou kapelou, jejíž poslech mne baví. Čtveřice se sice drží zaběhlých šablon stylu, který slavil největší úspěchy hodně dávno a hodně daleko, tedy zejména v USA osmdesátých let, ale to vůbec nevadí, neboť kluci hrají to, co mají rádi a na nic si nehrají. Respektive kvalita skladeb přebíjí všechny ty pitomosti okolo, počínaje anglickými pseudonymy, konče u té „vyprasené“, třicet let staré image. Rozhodně nejde o nějakou objevnou a úchvatnou sadu, která by se měla umístit v hudebních rekapitulacích roku 2019, na to jsou tihle čtyři Pražané zasekaní v konzervativním náhledu na rock. Nicméně je třeba druhým dechem dodat, že deska „Second Chance?“ je zhotovena velice umě, v potřebné zvukové i dramaturgické kvalitě a vlastní nejednu výtečně poslouchatelnou píseň s hitovými ambicemi. Kapela si za svým stylem pevně stojí, což je znát z každé minuty nového díla. Osobně bych na jeho podobně (snad kromě pořadí skladeb) nic neměnil.

Hned úvodní dvě skladby „The Waste“ a „Against The World“ jsou říznými rock´n ´rollovými vypalovačkami svižnějšího charakteru, které hudbu NASTY RATZ velmi přesně charakterizují a demonstrují jejich náhled na věc. Pravým opakem je pozvolná „The Last Kiss“, v případě které se jedná spíše o skladbu baladičtějšího charakteru, ta se sice z akustické úvodní fáze přesune k vypjatějším momentům, ale song se nedokáže zbavit unavenosti. Jde snad o jediný kousek, se kterým mám tak trochu problém. Na to, že píseň trvá skoro pět minut, vlastně docela nudí a nepomůže jí ani pozdější zrychlení či klokotavé kytarové sólo, které bojuje o posluchačovu pozornost s ječákem obstojně zpívajícího frontmana. Z mého pohledu jde o nejslabší moment alba. To s časomírou spíše přibírá na kvalitě.

„Let´s Drive“ je naopak divočejší riffovice připomínají mne rukopis Traciiho Gunse z řad památných divočáků L.A.GUNS, prostě syrovější výplach, který se postupem doby rovněž vzedme k zpěvnějšímu refrénu. Nechápu, proč skladba jako „Poetic Justice“ je umístěna až na samotný závěr, z mého pohledu se jedná o nejzdařilejší hymnu na desce, která má vyloženě nabíjecí charakter, upaluje stále vpřed, podporována energickými riffy kytar (říkám tomu motivy z kategorie: Breaking The Law) a zajímavou melodikou. Prostě tohle není song, na který bych chtěl čekat přes půlhodinu, naopak jde o dokonalou věc na párty. Když „Pop S*it“ obohatí hlas hostující zpěvačky a vstupy dechových nástrojů, je mě jasné, že se kapela nesnaží o semknutost své tvorby, ale naopak je svolná k obohacování písní zajímavými prvky. Skladba sice patří k průměrnějším, ale už kvůli ochotě riskovat u mne NASTY RATZ získávají tímto street-rockovým songem po vzoru Michaela Monroea z HANOI ROCKS nějaké ty plusové body.

Další lahůdka má jméno „Price Of Love“ a zavádí nás do epicentra osmdesátých let, protože má hitové ambice dobových milníků, jakými tehdy byly nejslavnější desky od RATT, DOKKEN nebo QUIET RIOT. Zde si uvědomuji, jak moc tahle kapela své hudbě věří a žije vším, co se dělo tenkrát u jejich vzorů. Na těch NASTY RATZ staví z úcty, ne z plagiátorství. I to je znát. Přestože se kluci stále tak nějak vrací do minulosti, své nápady umí zpracovat s nadhledem. Vzhledem k nepřekvapivému a časem prověřenému žánru je radost zjistit, že to celé nepůsobí zaprděně. Deska právě díky určité typové různorodosti všech skladeb získává na zajímavosti.

Zpěvnost i dalších skladeb jako „Right Now“ nebo „Street Kids“ mne podněcuje k názoru, že kapela se opravdu odpovědně snažila o sestavení chytlavé sady. Ať už jsou pro NASTY RATZ vzorem spíše kapely starší generace jako MÖTLEY CRÜE, WARRANT, FIREHOUSE nebo dávají přednost těm mladším po vzoru CRAZY LIXX či HARDCORE SUPERSTAR, za dílem je znát soustředěnost na neodfláknutý výsledek a pečlivost. Velmi dobře se mi jeví i vyvážená produkce a příjemně poslouchatelná zvuková stránka. Desku reprezentuje co by singlík dostatečně propracovaný vál „Watch Your Back“, který mne utvrdil v názoru, že NASTY RATZ nejsou prvoplánovou záležitostí a je třeba si na ně dávat pozor a postupně je nepřestat sledovat, protože kvalitní songwriting zkrátka mají a navíc jsou i dobrými hudebníky. Pro mne snad první glam-metalové album od české kapely, které baví. Zasloužených 80%.

16.12.2019	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz