NAZARETH - Hair Of The Dog

100%

Album „Hair Of The Dog“ z dubna 1975, které se z celé předlouhé diskografie skotské legendy nejvíce vyjímá, zvláště pak když je slyšeno na hutnější hard rock a heavy metal orientovaným uchem, mělo ve své době všechny parametry velké události, jakkoliv NAZARETH z počátku opravdu neměli nic jistého a cestičku k němu si museli poctivě vydřít. Ostatně tahle deska zní fenomenálně ještě dnes, neboť vznikla díky odhodlání jedněch z nejneúnavnějších koncertních psů svojí epochy. Dokonce i jejich pozdější slavní krajané, domestikovaní Australané (skutečně však Skotové) AC/DC, by mohli být možná leckým chápáni jako pokračovatelé skvělé cesty, jakou měli právě NAZARETH rozehranou a kterou nedokázali na podobné kvalitativní úrovni roku 1975 již nikdy později podržet.

Pub-rocková formace, známá svým řízným boogie a hospodským rock´n´rollem, plnila v první polovině sedmdesátých let sály s čím dál větší samozřejmostí, mohl za to i fakt, že alba měla od roku 1973 výrazně stoupající kvalitativní tendenci. Věhlas NAZARETH, spolupracujících tou dobou s producentem Rogerem Gloverem (ex-baskytarista DEEP PURPLE) začal tedy stoupat až s vydáním třetí a znamenité řadovky „Razamanaz“ (1973), která po zásluze zabodovala a představila čtveřici v mnohem větší formě, než tomu bylo kdykoliv předtím. NAZARETH si tak brzy vytvořili početnou fanouškovskou základnu na Starém kontinentě, zejména pak v Německu, Beneluxu, Skandinávii (frontman HANOI ROCKS Michael Monroe dodnes NAZARETH uvádí mezi svými nejvýraznějšími inspiračními vzory, Axl Rose z GUNS N´ROSES stejně tak) a logicky také doma na Ostrovech, přičemž dalším stupínkem měly být Spojené státy, trh, který se už tehdy jevil mnohým jako rozhodující.

Vsuvka: Úspěch ve Státech se sice dostavil, ale úplně v jiné souvislosti, než by si možná představoval oddaný hardrockový fanoušek bažící po řízném hard rocku a bouření démonických alb britských legend let sedmdesátých. Skladba „Love Hurts“, dodnes známá všem (i hudbou jinak moc nezatížených) se totiž stala celosvětovým trhákem, co na tom, že kapela do poslední chvíle váhala s jejím zveřejněním a v onom úvodním evropském vydání alba „Hair Of the Dog“ se song nenacházel, jelikož byl nahrazen jinou mírnější věcičkou „Guilty“ a nakonec vyšel jen jako dodatečný singl. O něco později vydaná americká verze jej však už obsahovala, nicméně myslet si, že tahle výsostně patetická hymna všech zamilovaných je tím, co platí za ozdobu zmíněného alba, by bylo obrovskou chybou, ale o tom v recenzi.

Píše se rok 1974 a úspěch NAZARETH dosahuje prozatímního vrcholu, logo kapely tak zdobí většinu brašen a džísek evropských mániček a album „Razamanaz“ má pověst nežhavější rock´n ´rollové senzace. Práskavý hlas Dany McCaffertyho, obstojně robustní kytara Mannyho Charltona, pevná v boogie riffech a jiskrná v sólové práci, byly vždy nejspíš základními poznávacími znameními souboru. Zapomínat by se však nemělo ani na bytelnou rytmiku Pete Agnew/ Darrell Sweet. Songy jako „Razamanaz“, „Broken Down Angel“ a „Vigilante Man“ představují soubor v naprosto strhujícím provedení, nevýrazná minulost z počátku sedmdesátých let (první dvě řadovky) tak byla zapomenuta. Když byla forma po necelém roce opětovně potvrzena znamenitým albem „Loud N´Proud“ (vyšlo hned zkraje roku 1974 a obsahovalo skvělé skladby jako „Go Down Fighting“, „Not Fakin´It“, „Turn On The Receiver“ nebo dva výstavní covery „This Flight Tonight“ od Joni Mitchell a „Teenage Nervous Breakdown“ od LITTLE FEAT) a kapela vše přikrmovala natřískanými sály na dvojměsíční evropské šňůře, nemohlo to se skotskými bouřliváky vypadat lépe, i když následná (v tom roce již druhá, celkově pak pátá) řadovka „Rampant“ značila spíše sta(gnaci)bilizaci, než nějaký překotný vývoj. To zásadní však přišlo v roce 1975.

Kapela nejdříve přerušila spolupráci se svým dlouholetým producentem Rogerem Gloverem, ve snaze řídit si ve studiu věci po svém. Za zavřenými vraty malého studia Escape v Kentu a londýnských AIR studií a pod dirigentskou taktovkou vlastního kytaristy Mannyho Charltona vzniklo album, o kterém šly od počátku zvěsti, že bude patřit k velkým. Deska „Hair Of the Dog“ předpoklady splnila, šlo o nejhřmotnější a nejtvrdší jízdu, pod jakou se kdy tihle Skotové podepsali. Deska se skutečně liší od předchozích prací NAZARETH, protože ti se v roce 1975 (k mé radosti) vzhlédli v mohutnější riffové práci slovutných hard rockových kapel typu DEEP PURPLE nebo BLACK SABBATH a ve svém zvuku tak trochu potlačili onen písničkový, barový či street rockový prvek.  Pokud tak lze, ještě dnes, něco z jejich portfolia označit za pro metalového fanouška nutné k slyšení, pak určitě album „Hair Of the Dog“.

Hysterický McCaffertyho nájezd do titulní skladby ohromuje ještě dnes, skladba prostoupená určitým prvkem nervnosti stojí a padá na klopýtavém riffu, frontmanově frenetické siréně a zanícených beatech. Dost možná se píseň stala předzvěstí toho, co svět brzy dostal s tvorbou australských AC/DC, netuším, nicméně NAZARETH vždy tíhli k větší melodice než Australané a byli vždy trochu o něčem jiném. Silácky rozmáchlý pochod „Miss Misery“ budící dojem pospolité hrdosti v sobě spojil podnětné elementy takových velkých kapel, jakými už tehdy byly BLACK SABBATH a URIAH HEEP. Z prvních je to riffová práce Charltonovi kytary a její hutnost (skvělé je boogie sólíčko), z těch druhých pak dramatičnost projevu, každopádně McCafferty zde předvádí jeden ze svých vrcholných pěveckých momentů. „Beggar´s Day“ (cover od kapely GRIN) je zde zpracován doslova fantastickým způsobem, McCaffertyho hlas zní jako když práská bičem a celá kapela působí doslova velkolepě, šlo o hymnu na život a na smrt, ve které se propojily veškeré skvělé ingredience hudby NAZARETH do jedné pořádné vypalovačky.

Album obsahuje i další barové boogie „Whiskey Drinkin´Woman“, což je song korespondující s typickým streetrockovým projevem, dřívějších a vlastně i pozdějších NAZARETH, jde zkrátka o zjevně nejméně heavy song. Rozmáchleji se samozřejmě jeví „Changin´Times“, což je song mohutnějící pod tíhou repetetivních riffů. A McCafferty? Kdo miluje vokál pozdějšího frontmana AC/DC Briana Johnsona, ten by song neměl prováhat. Je to maso! Velkolepé finále pak zajistí démonická „Please Don´t Judas Me“ roztažená až takřka na sedm minut. Notoricky známý slaďák „Love Hurts“ na původní verzi v Evropě nevyšel a bylo mu vyhrazeno pouze místo na dodatečném singlu, zatímco v USA již nechyběl, skladba zajistila NAZARETH věčnou slávu a nesmrtelnost, nicméně jsem přesvědčen, že někteří její posluchači asi ještě dnes jen stěží vědí, že hudba téhle kapely byla (bohudík) většinou tak trochu o něčem jiném. Skotové již nikdy, ani komerčně, ani kvalitativně, nenavázali na úspěch této své zatěžkané desky, byť patřili celých dalších čtyřicet let k nejaktivnějším koncertním a vlastně i studiovým souborům hardrockové scény. Je jen smutnou pravdou, že NAZARETH dnes patří rovněž k souborům (stran faktu, že z oněch dlouholetých členů je u nich aktivní už jen basák Pete Agnew), které neví kdy skončit.

Tři doporučená a nejlepší alba NAZARETH, takže se stoupající tendencí:

Razamanaz  (1973)   80%

Loud N´Proud  (1974)   90%

Hair Of The Dog  (1975)   100%

17.02.2018	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz