NE OBLIVISCARIS - Exul

80%

Ale hraje jim to pořád pěkně. Co také čekat od kapely, která vydala takový debut. Možná až příliš silný debut, protože stále nejsou schopni uniknout jeho gravitaci. Snaží se ji pouze vyrovnávat a udržet slibnou dráhu – v kruhu. Důsledkem je stagnace. Odvážnější přístup by neškodil, třeba by se před nimi rázem otevřel trochu jiný vesmír. Tak nějak se totiž pozná progresivní kapela, že si nehraje, ale že stále nebo alespoň čas od času hledá. Dotyční se ovšem chovají, jako kdyby na svém prvním albu už vše našli. Chyba lávky. Má první výtka je tudíž zásadní. NE OBLIVISCARIS si příliš dlouho a příliš komfortně libují ve svém prudce poslouchatelném, výrazně melodickém, artově laděném black/death stylu. Desky sice vycházejí, ale příslib něčeho opravdu velkého se zatím nenaplnil. Jedinou zásadnější změnu na novince „Exul“ představuje nárůst dynamiky soundu. Má zde oscilovat kolem DR 9, což je chvályhodné. Vynikající bubeník Dan Presland tak dostal na rozloučenou pěkný dárek.

Na druhou stranu, momentálně nevím o nikom, kdo by v metalu nabízel něco podobného. Ano, žánrově jde o čistý, adekvátně nápaditý a tvrdý metal, což na mě platí. „Je to ryba“, jak spokojeně říká Jakub Vágner v jednom ze svých rybích reality-TV. Žádný propadák se nekoná. Švédská metalová odrůda, reprezentovaná především ARCH ENEMY, OPETH a DISSECTION, pohnojená špetkou metalcoru a zasazená do starého artrockového substrátu (to je ten progres, víme?:-)), prosperuje v australských podmínkách náramně, aniž by cokoli místního ohrožovala.:-) Pánové tedy mohou zůstat v klidu, zvlášť když formální stránka jejich produkce nabízí i na čtvrté řadovce vskutku hodně. Mám na mysli zejména noblesní práci s vyvolanou atmosférou a motivy. Znovu tu máme rozsáhlé plochy s fantastickou rytmikou, výbornými sóly, kvalitními riffy, obstojnými houslemi a dvěma hlasy ve stylu krasoň a zvíře. Zůstávají i typické (kobercové) dvoukopákové palby, zhusta kropící opethovské harmonie. Bohužel, pro čistý hlas Tima Charlese, bylo tentokrát připraveno poměrně málo krásných partů, kterými by instrumentálně zatěžkaný celek odlehčoval a posouval více za světlem. Zpěvného hlasu není málo, avšak nabízí méně povznášejícího a pozitivního, více se naříká; v závěrečném a v pravém smyslu progresivním outru – „Anhedonia“ dokonce velmi poutavě.

Novinka tedy působí docela temně. Posluchač je zatažen do neveselých sfér mnoha tónů, stává se svědkem prožívaného smutku a utrpení. Měl by být dojat, ale moc není. Brání tomu neoprogový akademismus, čistouskvoucí produkce (Mark Lewis), odzbrojující hravá instrumentace a absence štědré porce výrazných melodií, které by takový přístup kompenzovaly. Během opakovaných poslechů jsem se nemohl zbavit dojmu z určitého dolepování vokálů k preciznímu instrumentálnímu podkladu, který je funkční sám o sobě, přičemž jeden zpěvák do něj sem tam něco jímavého zazpívá a druhý pod ním zbytečně řve. Zdá se, že Timovy nejlepší chvíle přicházejí v okamžicích, kdy jeho hlas plní stejnou funkci jako jeho housle. Jednoduše řečeno, v okamžicích, kdy se z upoceného a dezorientovaného nosiče emocí, stává prvek náladotvorný. V podobných chvílích získává celek na uvěřitelnosti.

Jakýsi pocitový puls přesto cítím. Z rozhovoru s Timem totiž vyplynulo, že během příprav prošel poměrně těžkým obdobím, a to i s ohledem na covidovou pauzu. Omezení snášel velmi těžko. „Exul“ bylo přitom zkomponováno již v roce 2020. Záhy nahrál Dan bicí, ale pak přišlo zdržení. Určitý odstup měl pomoci právě při dodělávání vokálů, což zní ve vztahu k výše uvedenému poněkud paradoxně. Nechce se mi příliš spekulovat, nicméně určitá vokální bezmoc, kterou dotyčný předvádí zejména v „Suspyre“, by mohla nasvědčovat spíš přesezení materiálu, případně závazku dodělat desku, která už pro tvůrce není aktuální. Na harshi Xena se naproti tomu nešetřilo. Jistě, jde o zakládajícího člena kapely. Přesto by mu slušela už o něco promyšlenější, možná skromnější role, jakkoli předvádí stále mimořádný výkon, který korunuje syrovou polohou ve výtečné „Graal“. Ostatně, zde se vytáhnou všichni, včetně nového basáka Martina Garattoniho.

Další poznámky už budou jen pochvalné. Esence tvůrčího bezpečí kondenzovaná do dvanáctiminutové kompozice „Equus“ přináší hned na úvod celou řadu výrazných momentů. Jde vlastně o vrcholný kousek ve stylu, který NE OBLIVISCARIS definuje. I jemu se však musí posluchač náležitě věnovat, jinak hrozí předčasný nezájem. Zpočátku jsem ho považoval za docela prvoplánovou, a navíc jalovou směsku obvyklých efektních ingrediencí, případně za čtvrtý výluh, rozhodně za nic výjimečného. Jenže ono metalové muzicírování má nápad a přes veškerou tvrdost (vážnost) i lehkost. Rozsáhlá plocha je využita k práci s motivy, kterou nelze zhustit! Kouzlo by se vytratilo. Od výborného úvodního riffu přes postupné gradace, spoustu, spoustu hraní a závěrečného vypuštění lze vnímat rostoucí stavbu, která po odeznění posledních tónů zazáří v celé své kráse. Instrumentální složka je co do provedení drtivá a atraktivně prokomponovaná. Na každém postu se totiž činí mistr svého řemesla s takřka neomezenými možnostmi a s absolutní koncentrací na provedení toho nejvyššího žánrového standardu. Posledně uvedené platí pro celou hrací dobu.

Navozená atmosféra přitom dobře vystihuje zvolené jednotící téma. Exil, jako vynucený útěk od všeho, co člověka formuje, a pocity s tím spojené. Nejde o dogma, každý si do hudby může promítnout své vlastní rozpoložení a neveselé prožívání. Všichni víme, že jedné věci utéci nelze. O cestě k zvnitřnění tohoto vědomí pojednává dvoudílná „Misericorde“. Od popření přes šílenství, zoufalství až po konečné přijetí a úlevu, o tom všem podle Xena daná suita vypráví. S takovými momenty, jako je kytarové sólo, které ve druhé části vytasil Benjamin Baret, se pak vše stává rázem uvěřitelnější. No nic pánové, protentokrát jste mě ještě ukecali, přesněji řečeno uhráli. Takové bago s jedním metalovým nadšencem/pitomečkem uprostřed. Nakonec asi vytáhnu i tu prkenici.:-)

12.06.2023	Diskuse (1)	Pekárek hackl@volny.cz