NE OBLIVISCARIS, WALKWAYS, FREEDOM OF FEAR - Praha, Rock Café, 19.října 2024

V Austrálii vyrostla docela zajímává prog-metalová scéna a dobrou zprávou je, že se tamní bandy při svých cestách nevyhýbají našim končinám. Letos na jaře nás poctili CALIGULA´S HORSE a KING GIZZARD AND THE LIZARD WIZARD tu byli letos, loni i předloni. Do pražského přístavu v lednu minulého roku přirazili i KARNIVOOL a mířili sem i VOYAGER, kteří ale bohužel kvůli zdraví zpěváka už dvakrát evropské turné zrušili. (Bohužel pouze) festivalové vystoupení tu absolvovali BE´LAKOR, což jsou minimálně o půlku parníku z těch všech moji největší oblíbenci. Posledními z bohaté nadílky australopitéků jsou NE OBLIVISCARIS, kteří se zastavili v našem hlavním městě nejdřív loni v červnu a teď letos v říjnu.

NE OBLIVISCARIS mají divné jméno („Nezapomeňte“) a jsou i divnou kapelou. Zpívají sice anglicky, ale jejich písně mají názvy ideálně rovnou latinské („Equus“, „Anhedonia“ aj.), nebo alespoň složité a těžko pochopitelné („And Plague Flowers the Kaleidoscope“, „Devour Me, Colossus“). Mísí se to v nich nejrůznějšími odkazy na filozofii, historii i literaturu a střídají se tu fantaskní vizuální vize Gustava Dorého s Goyovým šílenstvím. Hudebně se tu prolíná deathmetalový základ s progresivní instrumentací, kde se sólových partů ujímají střídavě basa, kytara a housle. Písně mají raději, ehm… delší. „Tak máme za sebou 23 minut koncertu a první skladbu,“ zahlaholil v Praze s úsměvem Tim Charles, který v kapele už od roku 2004 obstarává housle a také čistý vokál. Profesionální štíhlý sympaťák je vizuálním alter egem dalšího frontmana, tourujícího growlera Jamese Dortona, který je opravdovým obřím golemem a jeho chrčák působí jako úder hromu. Jeden křehký a usměvavý elf, druhý temný barbar. Jeden z kontrastů, které má kapela tak ráda…

I hudba je to intelektuálská, kde se střídají tempa, tóniny i nálady… u ničeho nelze setrvat, je třeba jít dál a dál… Přeci jen – když máte na píseň dvacet minut, tak si nevystačíte s formátem sloka-refrén-sloka. Celé to ale kupodivu funguje nejen na deskách, ale i naživo a já se po příchodu do Rock Café rychle přesvědčil, že kapela má u nás v jistých kruzích zřejmě až kultovní fandom. V publiku se to hemžilo eponymními tričky a fronta u merche nebyla zdvořilostní, ale dlouhá a setrvalá. Nezapomeňte… jsme tady.

Ještě, než se ale rozezněly tóny šestilístku z Melbourne, dostali jsme dva předkrmy. Nejprve souputníci z Adelaide s (také) divným názvem FREEDOM OF FEAR. Muzikantsky velmi dobře vybavená kapela hrající progresivní melodický death ve stylu PERSEFONE říznutých SEVEN SPIRES, na které upomene i štěkot/growl frontwomanky Jade Monserrat. Drsný spodek zajištěný výborným bicmistrem, hutné riffy a nahoře kudrlinky kytarového mága Matta Walterse, který bez mrknutí sjížděl ta nejsložitější arpeggia. Forma byla naštěstí podřízena obsahu. Nejde o nic úplně originálního, ale skladby kapely, která má za sebou už dvě plnohodnotná LP a jedno ípíčko, jsou docela výrazné a zapamatovatelné. Sympatické vystoupení.

Rozpačitě naopak působil druhý support. Izraelští WALKWAYS mají web plný velkohubých prohlášení, které vyvolávají dojem, že máme tu čest s něčím na úrovni dalšího příchodu proroka Eliáše. Své produkci říkají alternativní metal, ale mě to spíš připomíná hybnější metalcore. Písně nemají špatné a dokážou složit výraznou melodickou linku, ale v Rock Café to ten den nějak nefungovalo. Možná byli kluci unaveni z turné, možná prostě jen neměli svůj den, ale vystoupení působilo utahaně. Energii se sice snažil rozdávat usměvavý basista-medvídek, ale zpěvák to naopak celkem flákal a působil unaveně a vyčerpaně. Žánrově se také tahle přímočará jednoduchá hudba moc nehodila ani k jedné z dalších vystupujících kapel.

NE OBLIVISCARIS musejí mít všechno speciální. Některé kapely na turné přehrají celou desku. To ale nestačí. Australané musí přehrát dvě. Nejen poslední „Exul“ (2023), ale také deset let starou (a lepší) „Citadel“, která jim pomohla k mezinárodní proslulosti a po které se tehdy také poprvé podívali do Česka. Citadela přišla na řadu první a jako silnější materiál se ukázala i naživo. Jde fakticky o tři sáhodlouhé skladby, které meandrují mezi drsností a něhou, epičností a křehkou lyrikou. Závěrečná patnáctiminutovka „Devour Me, Colossus“ je asi mojí vůbec nejoblíbenější skladbou kapely, a i v Rock Café se podle mého názoru jednalo o vrchol večera. Z nejnovější desky vynikly hlavně singlovka „Equus“ o požárech v australské buši s výrazným houslovým motivem, a hybná desetiminutovka „Suspyre“. Fandovské publikum si to užívalo a vepředu se vytvořil i menší mosh-pit. Zvuk byl v Rock Café opět velmi slušný a všechny nástroje byly dobře slyšet. Po hodině a půl na mě bylo ale té hlasité brutality u pódia už trochu moc, a tak jsem se přesunul dozadu k baru, dal si pivo a závěr koncertu už sledoval z bezpečnější vzdálenosti… Ani po dvou deskách nebyl konec. „Před začátkem tohohle turné jsme přemýšleli, jestli budou chtít po dvou hodinách a dvou deskách lidé ještě vůbec přídavek,“ přemítal elf Charles. Odpověď byla jednoznačná, a tak se pražským klubem nakonec rozezněla nejslavnější skladba kapely „And Plague Flowers the Kaleidoscope“ a publikum se opět posunulo na vyšší rychlostní stupeň.

Celkově větší rychta a víc našlapané a míň intelektuálské, než jsem čekal. Povedený večer. 

29.10.2024	Diskuse (0)	Gazďa