NECROCOCK - Dobrou bipolární noc (rozhovor)

Kreativita Necrococka se zdá nevyčerpatelná. Decentní úkrok od konceptu dopadl na jedničku. S „bipolárním albem“ přichází pocitová bomba explodující při každém poslechu a se stále větší silou. Dobře vybrané téma, nádherné melodie a mravenčí studiová práce. Jednoduchý recept, zdá se. Komu však nebylo přáno, nemá šanci, resp. má šanci alespoň jako posluchač. Tak ji koukejte chytnout za pačesy, protože letos zatím eviduju pouze jedno další album, které bez okolků odhrnulo závěs mé hodnotící logiky. Poslední deska Anneke van Giersbergen, jakkoliv vykazuje podobnou kvalitu, myslím, zajišťuje i adekvátní bipolaritu.

V minulém rozhovoru jsi mluvil o pauze. Hop, a máme tu „Bipolární noci“.:-) Takže, jak to s tou pauzou dopadlo, že by Covid? A přichází nějaká pauza až nyní?

Pauza se nakonec nekonala. Začalo to minulý březen na Srí Lance, kde jsem začal dostávat poměrně silné nápady, o kterých jsem myslel, že je pak doma zhmotním a udělám si písničky jen tak pro sebe pro radost. Jenže pak po příletu z ráje do jistého pekla, kdy tady vypukla koronakrize, první lockdowny a atmosféra byla strašně divná a trýznivá, se začaly další hudební nápady jenom hrnout. Bylo to strašně zvláštní, zajímavé a vlastně naprosto jedinečně skvělé období. Podobnou atmosféru jsme tu před tím nikdy nezažili a pro mě začalo jedno z nejplodnějších tvůrčích období. Nápady se hrnou dál a žádná pauza nepřichází ani teď, kdy dělám na novém albu.

V jaké fázi přípravy nového alba sis uvědomil, že další album NECROCOCK nebude koncepční? Měl jsi tím pádem (automaticky) také víc tvůrčí svobody?

To rozhodně. No, jak začaly vznikat nový věci, uvědomoval jsem si jejich rozličnost, jak stylovou, tak náladovou. Taky jsem kvůli inovaci studia potřeboval vytáhnout z compu staré nedodělané skladby a ukončit je. Tehdy jsem si řekl, že kašlu na koncept a udělám přepestré album.

Jak dlouho sis s daným tématem pohrával? Zrálo, nebo v pravou chvíli přišlo a velmi elegantně pomohlo vyřešit leitmotiv nesourodé kolekce, ať už hotové, nebo teprve zamýšlené?

Nápad udělat album s názvem Bipolární noci přišel ještě o trochu dřív, než jsem se rozhodl pro nekoncepčnost. To album ale mělo mít příběh. V tu dobu jsem si po večerech psal s nějakou bipolární fanynkou, kterou odvezli do blázince a neustále ji kvůli místu přesouvali z pavilónu na pavilón a ona mi odtud posílala fotky a vyprávěla příběhy, které tam zažívala. Programově jsem se do ní na pár dní platonicky zamiloval s tím, že bych ji tam mohl chodit tajně navštěvovat a vznikl by z toho takový nějaký zvláštní ústavní milostný vztah, jehož příběh bych pak zhudebnil podobně, jako tomu bylo u „Křivoklátského martyria“. Jednou jsem ji popřál dobrou bipolární noc a název alba byl na světě. Nakonec se nějak odmlčela a k setkání nikdy nedošlo. Zkrátka se ztratila. Krátce na to jsem o tom alespoň udělal titulní písničku, coby duet s Frantou Štormem. Později se mi ten název líbil kvůli naprosté náladové bipolárnosti jednotlivých skladeb, a tak to do sebe všechno pěkně zapadlo a sjednotilo se.

Kolik jsi měl vlastně hotových skladeb ve chvíli, kdy už bylo jasné, že nové album bude právě a jen bipolární. Vyžádal si díky tomu již hotový materiál nějaké zásadní úpravy, nebo si bipolární křivka z bookletu sedla hned na první?

Já nevím, možná tak 5. Nic jsem kvůli ničemu neupravoval. Nechával jsem nápady připlouvat a zpracovával jsem je podle svých momentálních stavů a nálad.

Hned úvodní šlehu „Za starou saunou“ považuju za dokonalý song. Navzdory vší temnotě (nejen) z ní cítím čirou radost z tvorby, někdy až v hodinářském stylu. Zažíváš při komponování vůbec nějaké „porodní bolesti“?

Kdepak, je to ta nejradostnější fáze vývoje desky. Skládám, jen když na to mám opravdu náladu a zažívám při tom obrovské potěšení.

Předpokládám, že se vše odvíjí od nějakého melodického úryvku, na který pak vše nabaluješ? Jak se liší výsledek oproti první vizi a následně i směru nastíněnému prvními demáči? Jinak řečeno, nakolik je pro tebe kreativním požitkem i samotný proces nahrávání a kolik procent z díla vzniká až během nahrávání?

Jasně, všechno se to odvíjí od základního nápadu, ale to hlavní vzniká až během laborování se zvuky a tvorbě harmonií a všeho kolem. Já vlastně žádný demáč nevyrábím. Rovnou nahrávám a míchám, a když už jsem se vším spokojený, tak pozvu na takové to závěrečné domíchání, rozzáření skladeb a finalizaci Marcela. Možná tenhle ten můj mix by se dal nazvat demáčem, nevím, ale ta skladba je už hotová.

Co třeba dechy v titulce? Přes veškerý kontrast a odlehčení mi tam přišly zcela přirozené, dokonce natolik, že jsem je zaregistroval až po pár posleších. Kde se vzaly?

Jo? Tak to je skvělý. Bylo to možná vlastně poprvé, kdy jsem takovéto žestě použil. Sám jsem se jich trošinku i lekl, když jsem si rozdělanou věc druhý den pustil, ale zároveň mi tam přišly dokonalý.

Jak je to s budováním nálady, odvíjíš vše od ústřední melodie, nebo máš nějaký první plán, k němuž složíš melodii, nebo se k němu „proaranžuješ“?

Většinou je nálada jasná hned jak mě motiv napadne, ale často se kolikrát i změní a to jsou ty nejzajímavější chvíle. Zároveň se ale i kolikrát v duchu opájím nějakou snovou trýznivostí a zapnu studio s tím, že vytvořím nějakou smutnou, sladkobolnou skladbu, ale začne mě napadat text, který to celý úplně podrazí a vznikne z toho třeba nějaká celkem veselá perverzní prasárna.:-)

V „Cassiopeii“ se mi hodně líbí baskytarová linka, jde o sampl, nebo čtyři struny? Cvičíš ještě na kytaru a tak? Kolik strunných nástrojů jsi při nahrávání využil, 5-10?:-)

Ten groove je pěknej, vymyslel jsem ho a nahrál na klapky. Já na basu nemám prstíky a Sambár byl v karanténě. Na kytaru vůbec necvičím, nemám moc rád, když se mi struny zařezávaj do bříšek prstů, už jsem se na ni od malička nacvičil dost. Moc na ni neumím, ale zahraju si na ní to, co potřebuju a vymyslím. Na albu jsem použil 1 el. kytaru, 1 španělku a 1 ukulele.

Nejen „Vakace“ mi učarovaly právě krásnou kytarou. Podobných momentů už asi letos moc neuslyším. Znamenalo by pro tebe takto doom/kytarově pojaté album návrat k „Lesní hudbě“, tj. něco jako stagnaci? Uvažuješ vůbec v podobných pojmech jako progrese a stagnace?

Vůbec ne. Absolutně to nemám tak, že bych se chtěl programově pořád někam posouvat. Já mám všechno přes emoce a nálady a používám způsoby a nástroje, které považuju v danou chvíli za nejvhodnější k dosažení těchto nálad. Kytarový album určitě zas brzy udělám.

Je až neuvěřitelné, kam si všude vpašoval kytary. Nalézal jsem je postupně. Třeba evidentní španělku v synth „Únosu“ až docela nedávno. Jako bych ji s ohledem na téma radši vytěsnil.:-) Baví tě dělat z posluchače, ehm „objevitele“, nebo vrstvičkami aranžmá bráníš korozi? Je pro tebe alespoň někdy těžké udržet balanc mezi aranžmá a nosným motivem? Lepíš, obrušuješ, smirkuješ? Podotýkám, že žádnou křeč necítím….

Dělat z posluchače objevitele…jo, to je skvělý. Já to sám, coby posluchač taky miluju a přináší mi neskutečnou radost, když někde objevím něco podprahovýho. Opět v tom není žádnej záměr. Jak skladba vzniká, nabalujou se polyfonie, nové vrstvy, tak to kolikrát dostane úplně jinou náladu, než s jakou jsem původně na základní motiv šel a já začnu tu náladu jemnocitně dokreslovat drobnýma maličkostma. Mám ale pocit, že „Únos“ vznikl rovnou na španělku. Je to také jedna ze starších věcí, kterou jsem reinkarnoval a vznikla tuším ve stejném období jako třeba „Princezna“, nebo „Výlet do Växjö“. Je hodně stará.

Představuje pád z euforické „Jídelní hudby“ do sadistického bahna v „Únosu“ tvůj dosavadní pocitový rekord? Nemyslím si, že by se k něčemu takovému dokázal někdo jiný alespoň přiblížit. Dá se vůbec zajít ještě dál?

:-) Ten kontrast mi přišel dobrej. Po tý přeslazený dětský rozkošnosti to chtělo uzemnit něčím mrtvolně znepokojivým. Není dobré setrvávat moc dlouho v pozitivních, rozněžnělých náladách. To nesnáším.

Co ti kromě dalšího vynikajícího songu dala otcovská role? Nelituješ času, který jsi mohl věnovat hudbě?:-)

Nějaké nové emoce a uspokojení z předání svých genů, což byl hlavní záměr. Vůbec, naopak mám teď mnohem víc času. Alotria, která tomu všemu předcházela, jsou pryč a já teď mohu veškerou energii a čas věnovat hudbě.:-)

V některých momentech – např. v titulce, nebo již zmíněných „Vakacích“ – jsem si už vážně vzpomněl na KING DIAMOND. Byly doby, kdy jsi je poslouchal? Pokud ano, jak zpětně nahlížíš na jejich klasická alba?

Vyrůstal jsem na něm. Byl to možná on a „Abigail“, kromě pár dalších alb jiných kapel, proč jsem na konci osmdesátek propadnul metalu. Možná je to taky on, kdo způsobil mou lásku ke koncepčním, příběhovým albům. Určitě podpořil na prahu dospívání mou fascinaci temnotou a záhrobím. Pamatuju na svoji posedlost „Conspiracy“, kterou jsem neustále sjížděl z kazeťáku v blázinci v Sadský. Miluju taky „Them“ a starý MERCYFUL FATE, pak už to začalo být všechno na jedno brdo.

Mě halloween moc nezajímá, ale z nějaký takový nostalgie se vždycky ten večer namaluju buď jako KING DIAMOND, nebo jako já kdysi v MASTER‘S HAMMER a poslouchám celej večer jeho stará alba.:-)

Sleduješ vůbec ještě nějaký ten metal, třeba takové ty kombinace shoegaze a blacku, narážím tak trochu i na motivy v „Když se dívky bojí“?

Ani ne, spíš občas jako pozadí při nějaký práci. To mi tu jedou tiše třeba LUSTRE, VIOLET COLD, SYLVAINE… to mám rád jako podkres třeba při noční práci s fotkami, nebo při vypravování bipolárních balíčků.

Jinak, „Když se dívky bojí“ je moje prastará skladba, kterou jsem kdysi složil na španělku jenom s kouskem tý první sloky a léta jsem nevěděl, jak mám tu věc vůbec uchopit, jak dál s textem. Nezněla špatně na španělku ani zkreslená boostrama. Nakonec jsem udělal mix obou kytar, sednul si k tomu a strhnul se nekonečný proud rýmů. Musel jsem to utnout, jinak by byla věc dlouhá třeba hodinu.

V „Jackovi“ zas slyším ozvěnu protahovaného motivu z „Hey Jude“? Jak si stojí u Necrococka THE BEATLES?

Tak to by mě nenapadlo.:-) BEATLES zbožňuju, vyrostl jsem na nich a určitě toho ve mně mnoho zanechali. Měl jsem všechny jejich desky a byl jsem docela velkej beatlemaniak. Vždycky když letím do Asie, dám si do uší z palubního přehrávače Seržanta Peppera, nebo Magical Mystery Tour. Opíjím se u toho ginem, poklimbávám, představuju si sexy stevardky ze šedesátých let, oblečený do dobovejch kostýmků a je mi krásně.

Máš za sebou celou řadu výborných alb. Dostávají tě pod tlak, nebo slyšíš nedostatky? Ani jedno?

Dostávají mě do extáze. Kolikrát si před spaním dám do uší na polštáři nějakou svoji starší věc a pohltí mě to natolik, že pak třeba sjíždím až do rána všechna svá alba. Vytvořil jsem si hudbu která je pro mě tou nejkrásnější a nejemotivnější hudbou na světě.

Když na ně pohlédneš zpětně, které považuješ za své nejdůležitější a proč?

To je strašně těžký. Možná snad ta úplně nejranější, „+KLINIK+“ a „Lesní hudba“. Ne že by byla nejlepší, i když takhle se o nich vůbec uvažovat nedá. Jsou neporovnatelná, protože jsou všechna úplně jiná a jedinečná, ale tahle tak nějak začala, možná úžeji, definovat můj styl.

Netajíš se ambicemi stran komponování filmové hudby? Není to bohužel víc „o tenisu“ s těmi pravými lidmi?

Jasně že je. Je to k zblití, když čteš v titulcích pořád ta stejná jména a hudba je všude fádně sterilní, bez jakékoliv emoce. Já mám nejradši sedmdesátkové filmy právě kvůli hudbě, hlavně italské, ale klidně i východoněmecké. Walter Kubriczeck byl stejně náladotvornej genius jako třeba Morricone nebo náš Liška.

Na závěr se musím znova zeptat, zda a kdy už nás potěšíš nějakým tím vinylem? Taková „Lesní hudba“ by byla pošušňáníčko ...

Teď vůbec nevím, co mám říct a dělat.:-(

Nerad bych na něco podstatného zapomněl, takže na závěr předávám slovo:

Tak jó. V těchto dnech vzniká opravdu velká věc. Dělám na velké jídelní hudbě. Píšeme s Houbovou Marií podivuhodnou kuchařku, která by měla vyjít v luxusním, artovém vydání ke konci roku. Vaříme, fotíme a já u toho skládám hudbu, která vychází tak nějak z baroka, je hodně založená na smyčcích, trubkách, hobojích, lesních rozích, ale jsou tam místy i tvrdé kytary a krásné texty a vokály. Je to vážně přenádherné. Sledujte Necrocockworld.com

04.05.2021	Diskuse (2)	Pekárek hackl@volny.cz