NECROCOCK - Žádné omezení se nekonalo (rozhovor)

Vezměte si do rukou čistý list papíru, přeložte ho s maximální pečlivostí přesně na půl a zas rozložte. Poté na jednu vzniklou polovinu napište slovo „baroko“ a na druhou „Necrocock“. Obě poloviny následně přeložte nápisy k sobě. Tak a najednou držíte v ruce něco jako symbol toho, k čemu došlo na novém albu Toma Necrococka „Tafelmusik“. Uvedené musí být jasné každému, kdo si Tomovu tvorbu dokáže vychutnat. Barokizace jeho specifického světa proběhla tak přirozeně, že mě vlastně ani nenapadlo ptát se na podobné věci. Vznikl tedy další rozhovor inspirovaný v prvé řadě zvědavostí jednoho posluchače a snahou dopátrat se podstaty tvůrčí magie, která na aktuální desce opět mocně zaúřadovala.

Poslední léta opravdu neleníš, aniž bys šel s kvalitou dolů. Cítíš se na tvůrčím vrcholu? Myslíš vůbec někdy na podobné, „bilanční“ záležitosti?

To mě nikdy nenapadlo. Dávám ze sebe vždy to nejlepší, co jsem v danou dobu schopen dát, takže jsem vlastně neustále na jakémsi tvůrčím vrcholu. Nikdy nebilancuju a staré nahrávky moc zpětně nehodnotím. Jen si je po čase užívám coby soundtracky svých prožitých ér a raduju se z nich.

Žiješ hudbou každý den, nebo si přeci jen někdy dopřáváš hudební půst?

Dřív jsem žil hudbou víc. Neexistovala chvíle, kdy by v domě nějaká nehrála. Bylo nemyslitelné čistit si zuby, boty, snídat, nebo se koupat ve vaně bez hudby. Dnes častěji vyhledávám ticho. Možná je to taky nedostatkem nové zajímavé hudby, kdy nemám jako dřív moc co objevovat. Řízení auta je asi jediná činnost, při které ticho nesnesu.

Hitovost některých tvých skladeb mě regulérně pronásleduje:-) a novinka není výjimkou. „Broukáš“ si je někdy také?

To víš že jo. Broukám si svoji hudbu pořád, a když ji poslouchám, broukám si do ní nový melodie, tvořím v duchu nové polyfonie a nadávám si, že mě tehdy nenapadly.

Připadá mi však, že se neopakuješ. Snažíš se tomu nějak cíleněji vyhýbat?

Snažím se neopakovat, ale někdy se tak nevědomky stane. Zrovna teď jsem složil věc do nového Kaviáru, takovou krásně hypnotickou pecku, a měl z ní obrovskou radost. Hned jsem ji dal poslechnout Houbový Marii a v tu ránu přišla rána: „Proboha, dyť je to z Martyria!“ A taky že jo. Vůbec mi nedocvaklo, že jsem znovu složil šlágr „V Luhu“, i když v trochu jiný úpravě. Takže celej den tvorby v hajzlu a pecka šla do koše.

Koncept „jídelní hudby“ ležel na stole zřejmě už delší dobu. Co bylo tím hlavním impulsem, který tě přiměl k jeho realizaci? Šlo jen o onu kuchařku...a jakou roli v tom všem hraje Marie Houbová?

Udělat album o jídle mě napadlo už mnohem dřív, jenže jsem moc nevěděl, jak na to. Zpívat recepty mi přišlo jako kravina, tak jsem tu myšlenku pustil k ledu. Pak jsem na „Bipolární noci“ složil takovou jídelní barokní roztomilost pro dceru Karolínku a způsob, jak zacházet v hudbě s jídlem byl na světě. Do toho přišla ta kuchařka, pročítání starodávných kuchařských knih a inspirace a nápady se jenom hrnuly. Houbová Marie je manželka, se kterou se oddávám všem kulinářským slastem i občasným nezdarům, takže jsme knihu i recepty dělali tak nějak společně a logicky skladby doplňuje svým zralým, charismatickým altem.

Nové album působí o něco sevřeněji než „Bipolární noci“, rozkročené mezi krajními body bipolarity. Necítil ses tentokrát přeci jen trochu omezen?

Vůbec, jídelní hudbu bych mohl dělat pořád. Použil jsem příběhy travičství, znásilnění, vražd, kanibalismu, entomologie, historie, funeralismu, gastroenterolo vyšetření, vždyť je tam i koloskopie. Všechno je jen rafinovaně propojeno jídlem. Žádné omezení se nekonalo.

Předpokládám, že každý z tvých konceptů vychází ze širší palety koníčků či hlubšího zájmu. Vše pak spojuješ ve svém vlastním hudebním universu. Je tvůj okruh zájmů už dávno stabilizovaný, nebo vykazuje dynamiku, která by nás časem mohla i překvapit?

Už to sice není tak horký jako dřív, koníčky zůstavaj stejný, ale i teď občas, hlavně kvůli cestování, narazím na něco, co mě fascinuje, a pak se tím nějakou dobu zabývám a sem tam to zhudebním.

V hudební sféře si se obrátil k baroku. Máš tuhle éru klasické hudby nejradši a proč? Když pominu navazující klasicismus, máš rád i romantismus či impresionismus?

Jasně, mám rád veškerou starou hudbu. Zrovna na terase sjíždím Mílu Kabeláče (Hm, tak to ano, pozn. Pekárek), na kterého mám dnes nějak náladu. Nebo když opékám špekáčka, dám si ňákou z Janáčka.:-) K jídelní tématice ale prostě patří baroko. Podporuje chutě a dobře se při něm odpočívá a zažívá. Je takové majestátní, zároveň něžné, oslavující, lovecké, patří odjakživa k hostinám, hodování i orgiím. Navíc mě, jako nervního, zrychleného člověka, skvěle uklidňuje a zpomaluje.

Co si, když už, pustíš z baroka radši: Matoušovy pašije od Bacha, nebo Händelova Mesiáše, a proč? Preferuješ případně někoho jiného – Monteverdiho, Purcella, Vivaldiho, Zelenku …? Telemann se svou Tafelmusik se asi nabízí…

Miluju je úplně všechny. Zrovna objevuju francouzské mistry tvořící ve Versailles, jako je André Campra, Michel Richard de Lalande, nebo Lullyho, Rameaua. Dost poslouchám také české mistry, Zelenku, Jiránka, Brentnera, miluju Sehlingovu vánoční hudbu (Díky za tip, pozn. Pekárek). Nejvíc ale asi trvale od dětství zbožňuju Telemanna a jeho trumpetové koncerty zahrané Maurice Andrém, anebo flétnové, zahrané Stivínem.

Pomine-li se název, v jakém prostředí a v jakém rozpoložení bys doporučoval svou novou desku poslouchat. I když ona si svého posluchače po čase stejně odvede, kam chce….tedy chceš:-)

Přesně. Je to sice celé prvotně tvořené pro přípravy hostin, hodování, trávení, vylučování, klidně i páření a pospávání, ale myslím že čas prověřil celkovou universálnost hudby, takže se to dobře poslouchá neustále a při čemkoliv. Nejlepší je samozřejmě dobře se najíst, sednout si do klidu a v naprostém soukromí si dopřát ničím nerušený poslech.

Na „Tafelmusik“ však neobnáší jen baroko, ale také kouzelné hity jako „Carne Diem“ či „ezo“ hity typu „Husí fáž“ či „Pojď dál čtvrtláníku“. Jejich nálada se od minulé desky každopádně liší. Přistupoval si k tvorbě a nahrávání v něčem odlišně? Na co si, kromě baroka(!), kladl největší důraz a v čem podle tebe tkví hlavní odlišnost oproti minulým deskám?

Přístup byl naprosto stejnej, jen jsem při tom myslel primárně na jídlo. Temnotou a všelijakými neštěstími jsem to pak jen kořenil.

Proč se právě ústřední motiv „Carne Diem“ znovu objevuje v závěru předposlední skladby „Kar“? Jde o uzavření konceptu? Závěrečná pecka „Přehlceni jazzem“ pak tak trochu působí jako outro …

Je to tak, je to taková hříčka. Mám rád provazování skladeb nějakým leitmotivem. Už jsem to kdysi používal třeba na albu „+Klinik+“, nebo na „Martyriu“.

Předpokládám, že si restauraci Officina della Bistecca krále řezníků Daria Cecchiniho, se kterou si nás seznámil v klipu ke „Carne Diem“, skutečně navštívil. Je to opravdu taková gurmánská pecka, jak se zdá?:-) Neměl jsi problém s rezervací a co si ochutnal?

Právě že jsem se tam kvůli problémům s rezervací ještě nedostal. Pecka to jistojistě je, ale toskánské florentina steaky (Bistecca alla Fiorentina), kterými je tento podnik vyhlášen, jsem ochutnal na spoustě jiných míst a všude byly užasný. Dario dělá hodně s vnitřnostma, pro které se tam potřebuju dostat. Musím tam zajet mimo sezónu.

Jak jsi se vlastně dostal do zákulisí jeho práce? Odhalil v tobě Dario spřízněnou duši?

On je milej ke všem. Poznal jsem ho v jeho řeznictví v Panzanu, kde do mě cpal svůj salám a nalejval mě červeným Chianti.

Poslal si pak Dariovi odkaz na klip a máš od něj nějakou reakci?

Neposlal a ani nevím, jestli to mám dělat. Nevím, jestli by to ocenil. Oni ti Taliánci nemaj moc vkus a pochopení pro dobrou hudbu.

Vraťme se tedy k hudbě. Hned první skladba „Omáčka svítání“ je na úvod opravdu velmi „ostrá“, ale zároveň i nesmírně chytlavá a na mnoho způsobů rádiová. Ryze z ilustrativních důvodů by mě zajímalo, kolikátá v pořadí vznikla a kolik času zabrala její realizace od okamžiku, kdy ti hlavou projel první nápad?

To je dobrá otázka. Vznikla absolutně jako první o Silvestru během covidu, kdy jsem snad poprvé v historii zůstal doma. Inspirací mi byl skutečný příběh znásilnění a pobodání mé blízké osoby v jejím dívčím věku. I k tomu poslouchání sportovního zápasu z tranzistoráku tehdy po aktu došlo. Celou skladbu i s textem jsem složil a nahrál během onoho silvestrovského dopoledne. Pak už jsme ji jen během roku v rámci mix seancí s Marcelem domíchali. Myslím, že snad ani nebyla vyloženě pro „Tafel“ album zamýšlená.

Od čeho se vlastně při skládání zpravidla odrážíš, od riffů, silných instrumentálních motivů nebo vokálních partů?

Jak kdy. Někdy si začnu broukat motiv, který si zaznamenám v mobilu a později na něm začnu ve studiu pracovat nebo si jen tak preluduju na kytaru nebo klávesy a najednou je z toho pěkná skladba. Někdy mě zas napadnou zajímavá sousloví nebo rýmy, ke kterým se později vylíhne krásná melodie.

Co ten ethno nápěv ve stylu songu „Return to Innocence“ z druhé desky projektu ENIGMA. Má pro tebe hudba Michaela Cretu nějaké větší kouzlo? Jako bys v některých momentech vycházel z obdobného základu v tom smyslu, že beaty a velmi stará hudba k sobě mohou dobře pasovat…

ENIGMA je moje srdeční záležitost, která ve mně bude už na věky. Ta atmosféra chtíče a smutku mě tenkrát hodně zasáhla. Poprvé jsem ji slyšel v kině ve filmu „Helena v krabici“ a byl jsem lapen. Po létech jsem k ní začal přistupovat velice střídmě, aby se mi neohrála a neztratila ono kouzlo. Poslouchal jsem ji jen s dívkami ve stavu různých milostných poblouznění, po aktu a ještě třeba jen za deště nebo v letních bouřích a stejně se to nepovedlo zachránit. Už na mě nepůsobí tak silně jako dřív, i když ve stavu kocoviny nebo psychického vyčerpání mě dojmout ještě dovede. Nejvíc mě však už dnes dojímá jen moje vlastní hudba.

Když jsem se ke zmíněné desce od ENIGMY vrátil, překvapily mě některé husté sólové kytary a jejich symbióza se samply. Právě taková zvukově-nástrojová prolnutí jsou ozdobou nejen tvé novinky. Co rozhoduje o volbě mezi klasickým nástrojem a samplem? Řešíš v tomto směru někdy nějaké dilema? Dobře přeci mohou znít i různé verze stejného …

To taky dělávám. Stejnej motiv hrajou různé nástroje. Jinak, ona si ta melodie nebo motiv vždy řeknou samy, na jaký nástroj vyzní nejlíp a nejpůsobivěji.

Byla by pro tebe lákává a přínosná spolupráce s nějakým komorním orchestrem, nebo by tím tvůj styl spíše utrpěl?

Jo, to bych hrozně chtěl. Je to můj sen. V minulosti jsem nějaké skladby nabízel mému oblíbenému souboru slepců Musica pro sancta Cecilia, kteří mě vždy, nejspíš kvůli tématům, odmítli. Nevzdávám se a budu svou hudbu k živému provedení nabízet dál i jiným souborům. Začnu s tím hned teď.

Jaké další „pravé“ nástroje, kromě kytary a kláves, jsi na Tafelmusik využil? Co by posluchač neměl v nabízeném zvukovém bohatství přeslechnout?

Flétny a barmský zvon. Mrzí mě, že jsem nepoužil mandolínu, na kterou jsem se poslední dobou dost zdokonalil.

Pořád se při posleších vracím právě ke skvěle pojaté kytaře, proto by mě zajímalo, jaké kytaristy a proč považuješ za výjimečné nebo inspirativní? Stačí pár jmen. Patří mezi ně i klasicky orientovaný Malmsteen?

Vůbec ne. Nikdy jsem žádné kytaristy neobdivoval. Vždycky jsme se takovejm těm kytaristům, co hráli ta onanistická sóla, vysmívali. Nikdy jsem tyhle žánry nevyznával, takže jsem ani neměl nějakou silnou motivaci se v kytarové hře vylepšovat. Jsem mizernej hráč, ale co si složím, to zahraju a přesně tak, jak se mi to líbí. Inspirativní jsou pro mě spíš kytaristi jinejch žánrů. Třeba úžasnej Terje Rypdal a jeho skvělá deska „Lux Aeterna“. Jeden čas jsem taky trochu poslouchal Stevea Vaie, ten je vtipnej. Líbí se mi i ty blbosti, co dělá ten mladej Polák Marcin Patrzalek.

Co se ti nejvíc líbí a co ti nejvíc vadí na dnešní hudební (nad)produkci? Zaujalo tě něco, třeba i staršího, popř. měl bys pro nás nějaká doporučení? A mohou být klidně i kytarová ...:-)

Máloco se mi líbí. V autě se mi pořád točí dokola všechna alba RÖYKSOPP, GusGus, BOARDS OF CANADA a indické soundtracky z bollywoodskejch filmů. Jedna kytarovka mě ale vlastně teďka tak nadchla, že jsem si nechal poslat i vinyl, a je to TOMÁŠ PALUCHA, album „Čaro“. Na koncerty nikam nechodím, ale tady asi udělám výjimku, srší z toho úžasná energie.

Kam a v jakém časovém horizontu nás vezmeš příště? Hrozí i další jízda s „Kavalírem“?:-)

Správně, půjde o nové album Kaviar Kavalier. Už mám hotovejch šest věcí a počítám, že bych to mohl do konce roku dodělat a ideálně třeba na jaře vydat. Na albu by se měl přestavit novej bubeník, zahostuje si tam jedna známá zpěvačka, také si tam přijdou na své fanoušci Nazaru Bokaz, koupil jsem si kvákadlo, které jsem vlastně nikdy nepoužíval, takže se těším na novej zvuk. Nějaké skladby jsou o nemocech, o mučení, o termálech, jedna je taková orientální, velbloudovka a jako nit se všemi skladbami proplétají chlupatý holky, kterýma jsem momentálně posedlej.

To zní fakt dobře:-), budeme se těšit na jaře.

01.09.2023	Diskuse (5)	Pekárek hackl@volny.cz