NEUROSIS - Exploze hory věků 2/5

Po vydání následující desky už nic nebude jako dřív. Zrození monstra - žádná jiná slova tak dobře nevystihují třetí řadovku NEUROSIS. Říká se, že třetí deska každého hudebníka ukáže, co v něm vlastně je. Zda půjde nahoru nebo se bude opakovat a upadne v zapomnění. V případě této kalifornské kapely je odpověď naprosto jasná. NEUROSIS opustili Lookout Records a svěřili se do rukou samotného Jella Biafry (zpěvák punkových DEAD KENNEDYS, kteří v roce 1993 již byli dávno u ledu) a jeho kultovního vydavatelství Alternative Tentacles Records. Poprvé nastupují do studia v pěti – s novým členem Simonem McIlroyem, který rozšířil hudební záběr kapely o klávesy a samply. 

„Už jsme to měli celé zmixované, ale znělo to úplně debilně“, vzpomíná Dave Edwardson. „Nevěděli jsme si s tím rady a pak Steve Von Till dostal nápad, zeptat se Jello Biafry. Ten se přece musí vyznat, když už byl tolikrát ve studiu. Zvládl to skvěle a deska zní naprosto fantasticky! A to na pouhých osm stop! Raději ani nedomýšlet, jak obrovsky by zněla na čtyřiadvaceti stopách!!“ 

Zastavení třetí: Souls At Zero  (1992)

Jello Biafra vytáhl mladé hudebníky z jejich pohodlného hardcore punkového prostředí do nového duchovnějšího, muzikálně komplexnějšího světa. Dokázal pochopit, co mají NEUROSIS připravené, a dal tomu úžasnou formu a dynamiku. Jello Biafrovi se podařilo prapůvodní hardcore zachovat, ale ne jako hudbu ve formě písní, ale spíš jako specifický zvuk nástrojů. Společně dokázali stvořit svět, který je daleko temnější, propracovanější a násilnější. Svět, kde se prolíná prazáklad lidstva v kmenovém bubnování s dalekou sci-fi budoucností a strachem z očekávaného konce světa. Vesmír, který neodpouští, je zcela brutální a nekompromisní. Celá deska zní jako nějaký soundtrack k hodně temnému sci-fi hororovému filmu. Kapela využívá smyčců, syntezátorů, samplů a smyček, zkreslených kytar, děsivých kmenových chorálů, slovních úvodů k písním a na koncertech jsou za zády hudebníků promítány vybrané video koláže k umocnění dopadu hudebního sdělení. Připodobnil bych to celé k poslechu mixu VOIVOD s MINISTRY, to vše zahrané grupou FAITH NO MORE a při sledování akčního sci-fi thrilleru Mad Max od George Millera. Proto nepřekvapí, že název alba si NEUROSIS vypůjčili z románu Cliva Barkera, anglického spisovatele dark fantasy a hororu, autora kultovní série Hellraiser.

Obsah textů se od politických témat přesunul více do emocionální roviny. Pro někoho se sice mohou zdát méně srozumitelné, ovšem pro vytvoření nálady mají svůj účel. Text a hudba tvoří nedělitelný celek, který jeden bez druhého nedává úplně smysl. „Není to tak, že bychom si vybrali téma a pak se snažili najít ta správná slova“, říká Steve Von Till. „Prostě se vžijeme do určité koncepce, do určitého pocitu a pak se jen necháme unášet a čekáme, co přijde. Někdy ani texty nezapisujeme, protože o nich sami mnoho nevíme“. Jako kdyby se sami NEUROSIS nechali infikovat svojí hudbou a teprve po totálním nasycení získaný vjem, jak na ně samotné jejich vlastní hudba působí, by začali popisovat onu scenérii slovy.

Rozepisovat se tu o všech písních není smyslem tohoto článku, jen bych se pro dokreslení atmosféry zmínil o několika z nich. Hned první téměř osmiminutový song „To Crawl Under One´se Skin“ otvírá desku zvukem záhrobních zvonů, které doplňují zrychlené mumlavé proklamace, opatřené echem. Poté nastupuje různě se obměňující riff, který se opakuje tak dlouho, až se posluchači zadře pod kůži. Skladbu pohání kupředu ve valivém tempu nepolevující hradba bicích. A už je tu kvílivá kytara a hysterický nástup zpěváka, který křičí: „Tak dlouho izolován, sežehlý prvním mrazem, prahnoucí po teple lidského doteku, tě mohu vidět jen skrz tenhle ledový příkrov“. Ve druhé téměř desetiminutové písni „Souls At Zero“ se pro změnu zpívá: „Z této neplodné země nevyroste žádné semínko, naše naděje, nenarozený zemřel, spal jsem ve špíně, za svitu měsíce, a vím, že naše duše zahynuly“. Osmý vál „Stripped“ je výbušný valivý monolit, prodchnutý groovy atmosférou, přerušovaný klášterními zpěvy, plný zvratů, naléhavého kvílení kytary, trylků flétny a orchestrálního doprovodu či tympány. A závěrečná, nejkratší, asi jen minutu a půl trvající instrumentálka „Empty“ platí za kytarové zklidnění, jako by se jednalo o hudbu k závěrečným titulkům, běžícím na plátně kina po bezútěšném galaktickém putování vesmírem s lehce pozitivním pocitem na závěr, že prozatím vše dobře dopadlo.

Kapela pravidelně koncertuje a jejich vystoupení jsou pro posluchače absolutní katarzí. Od brutální zvukové palby bez slitování, až po pečlivě zvolené záběry, promítané během koncertu na projekční plátno nad hudebníky. NEUROSIS začínají být vzorem mnoha hudebním skupinám. Využívají až drogově pomalého tempa, které jde ruku v ruce s mrazivou, industriální tíží a naléhavostí. Jejich vlivy posléze můžeme slyšet např. u prog-metalových MASTODON nebo také u již zaniklých post-rockových ISIS.

Album je naprosto zásadní nahrávkou pro každého zvědavého, otevřeného hudebního fanouška. Nejde na první dobrou, jeho poslech zpočátku bolí. Doba pro pochopení může být dlouhá. Najít v naprosté temnotě malé světýlko na konci tunelu se zdá skoro nadlidský úkol. Ale rozhodně to stojí za to. Použiju kultovní hlášku z filmu Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem (filmu natočeném podle knihy Kena Keseye Vyhoďme ho z kola ven). Hlavní postava McMurphy (excelentně jej ztvárnil Jack Nicholson) jde vědomě do předem prohrané sázky. A když odchází poražen z místnosti za výsměchu ostatních, ve dveřích se otočí a potichu procedí skrz zuby: „Alespoň jsem to zkusil“. Není to dílo, zaseklé a zakonzervované v roce 1992, staré bezmála třicet let – je to stále jasně svítící hudební drahokam, kterému čas neubírá na jeho aktuálnosti a naléhavosti. Osobně si myslím, že mi pochopení, přijetí a vzrušení u objevování světa NEUROSIS pomohlo vytříbit si svoje hudební naslouchání. A že i mě to trvalo několik let. Já, který miluji rychlou hudbu, si nyní užívám plnými doušky jejich valivý, středně tempový válec! God Save NEUROSIS And Thank You Very Much!

Zastavení čtvrté: Enemy Of The Sun  (1993)

Je potřeba kouti železo, dokud je žhavé. Inspirativní nálada v pětičlenné kapele byla na vrcholu a tak hned rok po vydání eposu „Souls At Zero“ NEUROSIS opět míří do studia a zůstávají u vydavatelství Alternative Tentacles Records. Ale tentokrát si sebou na produkci a mix berou Billa Andersona (produkoval alba takovým kapelám jako SWANS, MELVINS, BRUTAL TRUTH nebo později FANTOMAS). Kapela šla do studia s původním záměrem natočit pouze EP, ale tam se základní myšlenka začala rozvíjet, zajiskřilo se nápady, a nakonec ve studiu explodoval gejzír inovativního a kreativního noise. Kapela se noří ještě hlouběji do paranoidních krajin současné post-industriální reality. Je to nejméně přístupné album v celé jejich dlouhé diskografii. Je drsné jako nejhrubší rašple, chladné a tvrdé jako pravá solingenská ocel, ostré jako nabroušená břitva, nelítostné jako mistr kat a nekompromisní jako kulka z devítky mezi oči ze dvou metrů. A velice, velice naštvané. Jako by jím NEUROSIS chtěli říci: „Nepochopil si? Tak mi ti tu naší vizi implantujeme rovnou do tvé DNA a už nebudeš mít druhou šanci uniknout“. Edwardsonova basa byla opět srovnána s kytarami a nevyčnívá tak nad ostatními nástroji. Bicí dostávají nebývale hodně prostoru a jsou spojující linkou celého alba. Navazuje se na to nejlepší, co se vytvořilo na předešlém albu, ale je to o dvě patra intenzivnější, brutálnější a naprosto nelítostné.

Hned u prvního tracku „Lost“ se vám roztřesou ruce už při prvních taktech. Úvod songu začíná zastřenou deklamací, ke které se přidává basová figura a lehké cinkání na hajtku. Do toho se mísí vstupují hlasy jakoby z ulice a už začíná velmi naléhavý pomalý zpěv, kytary začnou bolestně výt a vy tušíte, že TO přichází. Najednou se vše slije v homogenní monolit, který svojí silou drtí vaší nicotnou existenci a snaží se vás rozebrat na atomy. Konec světa nastává. Tady se dá ještě mluvit o nějaké melodii. Na první píseň plynule navazuje druhá „Raze The Stray“ se snovým překrásným dívčím zpěvem. Krása a klid trvá pouze minutu a už je tu opět válec NEUROSIS, který všechno drtí. Když na počítadle času naskakuje osmá minuta, opět se do éteru rozezní ten krásný dívčí zpěv s houslemi. 

Poté přichází pro posluchače největší zkouška – plynule navazující trojice tracků „Burning Flesh In Year Of Pig“ (minutu a půl trvající samplování s hlasem a zvuky sirény z rušné ulice), „Cold Ascending“ (bezmála pětiminutové šílenství s nejvíce disharmonickými figurami, ve kterém se zpívá: „Tvé oči jsou poskvrněny - slabě záříš, na tvé hvězdě hoří svíce - polož se, do starých skvrn, ulož se, do mozku vstupuje chlad - plíží se po kapkách, pryč - spoušť střílí – jásáš, ulož se“) a „Lexicon“( track podkreslený smyčkami evokujícími zpěv domorodců odněkud z buše). V tomto bezmála patnáctiminutovém bloku se už nedá mluvit o nějaké výrazné melodii, ale o noise industrialu, který je postaven na stále se opakujícím motivu a hradbě ze zvukových efektů. „Time Of The Beasts“ vyznívá jako smutný pohřební pochod s kvílivou trubkou v pozadí. Skladba se pročišťuje pouze na stále se opakující figuru Roedersových bicích. Takto končí vinyl verze. Ale na CD verzi song plynule přejde do závěrečné, sedmadvacet minut trvající „Cleanse“. Celý track je rituální, masivní, obsahuje bubnování s domorodými zvuky, které je na posledních osmi minutách postupně nahrazeno opakujícím se nasamplovaným výkřikem, který zní jako střídající se otázka a odpověď. Jako by se NEUROSIS chtěli ubezpečit, že posluchač pochopil! Osobně mi celé dílo atmosférou evokuje vyhlazení civilizace mimozemským komandem a návrat ke kořenům lidstva – k rituálnímu bubnování.

„Vzdalujeme se čím dál víc klasické struktuře psaní písní a přibližujeme se prvotním zvukovým krajinám. V současnosti se zaměřujeme na historicky první lidský nástroj a tím je právě buben. Používáme stále více bicích. Naše hudba vychází odněkud zevnitř – není to racionální konstrukt, produkt mozku. Plyne organicky a přirozeně, je v ní duše. A čím déle ji skládáme, tím více to platí. Naučili jsme se naší hudbě věřit. Věříme, že je něčím, co nás přerůstá, vychází z našeho souznění a my jsme jejími prostředníky“ řekl Steve Von Till.

Ačkoliv je „Enemy Of The Sun“ temné a chladné jako mrazivá prosincová půlnoc pod noční oblohou, je to dílo napěchované neotřelými nápady, zvukovými plochami a všemožnými hudebními finesami. Jediná naprosto neotřesitelná jistota jsou bicí Jasona Roedera, které duní a tlačí koráb v naprosto bezútěšném kosmu neochvějně stále kupředu. Když už se posluchač úplně ztrácí, nebo atak hudebních ploch se už nedá snést, stačí se zaposlouchat a hned se můžete chytit stále pravidelně až rituálně znějící bicí soupravy. Jako by jel po kolejích pomalu těžký nákladní vlak a naprosto pravidelný monotónní klapot pražců vám dával možnost se zase zorientovat a dodal vám zdánlivý pocit odvahy a relativního klidu.

Po vstřebání tohoto díla musí být znalým posluchačům naprosto jasné, co tak hluboce oslovilo Maxe Cavaleru, frontmana SEPULTURY, před vydáním fošny „Roots“ v roce 1996. Rozdíl je, že NEUROSIS se vrátili ke kořenům a domorodému bubnování v jejich post-industriálním noise světe ve studiu, zatímco Max s kapelou domorodce fyzicky navštívil v jejich domovském prostředí. Dvě naprosto rozdílné cesty jak objevit první domorodý hudební nástroj a kořeny lidstva na Zemi. Buben.

Jednoznačně doporučuji alba „Souls At Zero“ a „Enemy Of The Sun“ poslouchat ze sluchátek. Zaprvé vás nebude rozptylovat okolí a vy se koncentrovaně ocitnete v mezigalaktickém válečném prostoru a zadruhé teprve ve sluchátkách uslyšíte to množství zvukových fajnovostí (zvuk hmyzu, cinkající zvonce, trubku v dáli, housle, flétnu a tisíce dalších krásných vsuvek). To na vás nikdy z beden nevyleze, ani když otočíte volume nadoraz doprava.

A právě v této době vzniká volný projekt TRIBES OF NEUROT, kde se sešli komplet NEUROSIS a jejich přátelé hudebníci. „Neklademe si žádná omezení, ale máme jasnou koncepci, jak by naše nahrávky měly znít“, říká Steve Von Till. „Vytváříme další zvukové krajiny a věci, jež se neomezují pouze na typický zvuk NEUROSIS. V současnosti probíhají projekty v oblasti jak zvukových nahrávek, tak i tištěného slova, performancí, rituálů, videa, filmu a technologicky pokročilých médií. Snažíme se v něm o znovuzrození prastarých kmenových struktur a duchovních praktik, protože ty jsou klíčem k porozumění koncepce NEUROSIS stejně tak, jako je současnost lidstva klíčová pro její minulost. Zajímá nás duchovní bádání v oblasti zvuku a další cesty vedoucí a směřující ke změně vědomí“. Asi nejznámějším albem tohoto projektu je „Silver Blood Transmission“ z roku 1995. NEUROSIS stojí na vrcholu – na vrcholu agrese a tlaku. Dosáhli nasyceného roztoku. Více vrstev již nejde do sebe poskládat, více agrese nejde doplnit. Kam se posunou příště, kdo ví? Příští zastavení nám dá jistě odpověď.

Neurosis live at Vera Groningen on November 12, 1993

Zastavení páté: Through Silver In Blood  (1996)

Po vydání předešlé desky „Enemy Of The Sun“ v roce 1993 NEUROSIS intenzivně koncertují. Vypětí všech hudebníků je maximální a po skončení turné klávesák Simon McIlroy úplně končí s hudbou a odchází z kapely. Novým členem NEUROSIS se stává kamarád basáka Dave Edwardsona – klávesák a obsluha samplů Noah Landis. Zapadl poslední kamínek do mozaiky NEUROSIS (skupina v této sestavě hraje až do dnešních dní – tedy plných 25 let ve stejném složení). Shání se vydavatelství pro vedlejšák TRIBES OF NEUROT, po kterém nakonec sáhnou Relapse Records (nezávislé nahrávací studio, vzniklé v roce 1990, zaměřující se na vydávání extrémní hudby – grindcore, death metal, metalcore, sludge metal). Protože jsou hudebníci nadmíru spokojení s výsledkem mixu a produkcí Billa Andersona, berou si ho opět do studia a album „Through Silver In Blood“ nakonec vychází v roce 1996 také na Relapse Records.

Na této desce kapela zkouší další hlubší experimenty s extrémním metalem, album je až pozoruhodně pomalé, zkreslené a těžké, čerpající z vlivů BLACK SABBATH a SWANS. Už to není taková válečná apokalypsa jako na minulé desce, ale spíš naléhavá beznaděj (smutek ve 100 % koncentraci), podaná vyspělými a ostřílenými hudebníky, kteří naprosto přesně vědí, co a jak chtějí sdělit. Kytary jsou po dlouhé době zase více slyšet, ale nehrají svoje riffy silně a tvrdě, spíš zastřeně doprovázejí hudební linku. Skladby mají jasnější strukturu, již zde není tolik zvukových experimentů vrstvených přes sebe, sound se zjednodušil, a tak vše do sebe daleko lépe zapadá. Co zůstává stejné, je bicí artilerie Jasona Roedera, i když nezní zdaleka tak dominantně jako na „Enemy Of The Sun“. Každým úderem přesně udává směr a drží celou nahrávku semknutou, přesně postupující pomalým nezastavitelným tempem kupředu. Velikost tohoto alba není v jeho vlivu nebo revolučním přístupu. Kompaktnost a mimořádná vyrovnanost materiálu bez hluchých míst a vycpávek na ploše více jak sedmdesát minut ho povyšuje nad ostatní. Toto není nahrávka, ze kterého si můžete vybírat jednotlivé skladby – musíte se na více jak hodinu koncentrovat a pečlivě poslouchat bez přerušení, abyste se mohli společně s NEUROSIS vydat na post-apokalyptickou cestu lidského zoufalství, jak bylo dopředu zamýšleno.

Dave Edwardson o albu řekl: „Tato deska je daleko epičtější než předchůdce. Snažili jsme se vytvořit nahrávku, která by fungovala jako jedna skladba, aby význam jako celek byl podstatně důležitější než samostatné songy.“

Zmíním jen pár postřehů k několika songům. Titulní song „Through Silver In Blood“ se rozjíždí nasamplovanou smyčkou, slyším zde, jak jede Korgüll The Exterminator od VOIVOD na jejich druhé desce Rrröööaaarrr z roku 1986. Alespoň hned od začátku víme, kde se s NEUROSIS budeme pohybovat – rozkvetlá louka zalitá slunečním svitem s hopsajícími zajíčky to rozhodně nebude. Vzápětí se přidávají bicí a známá domorodá kadence Roedera nás hned vrátí do světa NEUROSIS. Monotónní figura bicích asociuje kmenové svolávání bojovníků na válečnou výpravu. Svojí bezútěšností si může song podat ruku s hlavním hudebním motivem filmu The Shining od Stanleyho Kubricka. V průběhu „Eye“ do drsného industriálního podkladu Von Till a Kelly v souboji hlasů křičí slova: „Neexistuje světlo bez temnoty. Tělo, mysl a duše nás spojují“. „Purify“ (nejdelší track alba, přes 12 minut) - kytary bolestně kvílí a na konci postupně ustupují dechberoucímu sboru hráčů na dudy. „Locust Star“ - na pomalý rozjezd navazuje jeden z nejsmutnějších riffů, jaký byl kdy složený. Nad tím Von Till expresivně křičí jako Tom Araya ze SLAYER přes growling Kellyho a sekundujícího hlasu Edwardse. „Eye“, „Purify“ a „Locust Star“ patří mezi nejtvrdší zářezy na desce a je na nich nejzřetelnější odkaz SWANS, docílený využitím prvků industriálu, samplů a zvukových efektů. „Strenght Of Fates“ je velmi umírněná skladba s náladou rezignace, která dokazuje, že silných emotivních výsledků lze dosáhnout i bez válečného hlomozu. Její ambientní pomalá melancholická nálada a civilní zpěv platí za směr, kam v budoucnu NEUROSIS vykročí. Ale nebyli by to NEUROSIS – v sedmé minutě se do songu vrátí rozběsněný živel, přinášející hluk, disharmonie a bolestné výkřiky. Předposlední „Aeon“ začíná smutným klavírem a do pochodového rytmu se rozjíždí fenomenální dvanáctiminutová óda na všechny odstíny černé. Brutální, nervy drásající riffy nastoupí zcela nečekaně a rozpoutá se vichřice, která se najednou zlomí v klidnou pasáž, ta se však vzápětí opět obrací do běsnění. Poslední momenty skladby patří houslím a křehkým klávesám Noaha Landise. Konec nahrávky „Enclosure In Flame“ patří jinému živlu. Velmi pomalu se rozhořívající plamínek, který se postupně promění na nezastavitelný požár. Poslední místo na desce, kde se všechno v prach obrátí. Amen.

Musím zde zmínit, že touto deskou NEUROSIS vytyčili mantinely žánru, kterému se později začne říkat post-metal. Sludge metalové riffy s doomovou atmosférou a se zvukovými technikami, které více připomínají post rockové-kapely, se vhodně doplňují samply coby pečlivě zvolenými citáty pro doprovod hudby a zvukovými kulisami pro vyšperkování pozadí skladeb, které budou více připomínat ambientní industriální hudbu. Zářný příklad, jak metalová kapela dokáže převzít nemetalové vlivy, zakomponovat je do své tvorby a znít tak ještě lépe. Připravte se, že po vyčerpávajícím cestování s NEUROSIS, kdy se časomíra zastaví na hodnotě 70:32, budete vypadat jako po dvou po sobě jdoucích nočních šichtách ve slévárně. Jako by z vás vysáli všechnu energii, kterou potřebovali k předvedení svého uměleckého díla. Již bylo zmíněno, že když se tahle kapela rozhodne navodit vám jimi zvolenou náladu, nemáte šanci tomu odolat.

„Through Silver In Blood“ je album napěchované intenzivními, těžkými emocemi. Ale kdo se otevře hudebnímu vnímání, nic dopředu neočekává, nebojí se a pozorně poslouchá, bude se už navždy k této nahrávce vracet a znovu si vychutnávat neotřelé hudební postupy a možnosti, jak lze obohatit metalovou hudbu o nové parametry a posunout jí do nové dimenze. Tento opus je jako obsidián – nebezpečný, temný a krásný. NEUROSIS v roce 1996 stojí opět na pomyslném vrcholu, ovšem ne na vrcholu agrese a tlaku, jako tomu bylo u předešlé fošny, ale na podstatně vyšším kvalitativním vrcholu v kreativitě, hudebním inženýrství a v přenosu emocí na posluchače. Tím definitivně končí první vývojová etapa NEUROSIS. Opus „Through Silver In Blood“, který stvořili tímto přístupem a vyjadřovacími prostředky, již nejde překonat. Skupinu v budoucnu čeká vykročení na novou cestu, na které se bude zkoušet či hledat nové vyjadření. Někdy slova k popsání prožitku nestačí, a tak jedna „dlouhá“ recenze na toto velkolepé dílo čítala celých 5 slov a zněla: „NEUROSIS jsou PINK FLOYD metalu.“ V tom samém roce také NEUROSIS přijali pozvání na Ozzfest 1996 (festival metalových kapel, který organizovali zpěvák Ozzy Osbourne a jeho žena Sharon), kde poprvé ve své historii zahráli během dne, což dokazuje jejich usmíření s temnotou a ochotu sdílet společný prostor se sluncem. Na dvou pódiích se střídaly takové veličiny, jako OZZY OSBOURNE, SLAYER, SEPULTURA, BIOHAZARD. Následně se domlouvají s PANTEROU (NEUROSIS jsou jejich velkými fanoušky) na společném turné. I v následujícím roce se kapela účastní druhého ročníku Ozzfestu (BLACK SABBATH, MARILYN MANSON, PANTERA, TYPE O NEGATIVE, FEAR FACTORY, MACHINE HEAD). Phil Anselmo je při té příležitosti uvedl na pódium jako „nejnebezpečnější kapelu na světě“. A to bylo od zpěváka PANTERY sakra vyznamenání. Co nás bude čekat na zastávce šest? Sestup nebo vzestup monolitu NEUROSIS? Nechme se překvapit v třetím díle našeho putování.

29.12.2021	Diskuse (6)	Kelly