NEUROSIS - Rovnováha zvuku a emocí dosažena 4/5

NEUROSIS a jejich hudba. Hrají NEUROSIS ještě metal? Rozhodně ano, ale jako každý pravověrný undergroundový hudebník odmítají zabřednout do stereotypů metalové hudby. I když během sedmnácti let tolik proměnili svůj zvuk, vždy zůstali stabilní a silnou skupinou, která si dala za cíl stále se hudebně vyvíjet. Od experimentálního zvukového inženýrství na NEUROSIS & JARBOE, kdy si kapela sama bez pomoci svého zvukového mága Steva Albiniho vyzkoušela seskládat, smíchat, nastavit a vydat nahrávku, prošel mistr čas vesmírem a po roční obchůzce tu máme devátý zářez v jejich diskografii. NEUROSIS od milníku „Through Silver In Blood“ pokračují albiniovskou cestou podle vzorce méně je někdy více. Cesta, která začala na „Times Of Grace“ a pokračovala radikálněji, ale ještě ne zcela uspořádaně na „A Sun That Never Sets“, se na nové nahrávce „The Eye Of Every Storm“ zastavila v bodu, kdy z nové nahrávky vyzařovala především melancholie a zlověstný klid, vlastnosti, které sice v sobě neměly onu charakteristickou výbušnost NEUROSIS, ale jejich pečeť naléhavosti nabízely plné doušky.

Zastavení deváté: The Eye Of Every Storm (2004)

Nejtěžším úkolem každé nové desky je najít rovnováhu mezi pokrokem, změnou a zachováním si vnitřní identity. Není to vůbec snadné, ale NEUROSIS jsou rozhodně jedněmi z těch hudebních velikánů, kteří znovu dokazují, že to jde. Jaká je tedy nová kolekce songů „Oko každé bouře“? Je to album, které si zaslouží daleko větší pozornost než všechny předešlé nahrávky. Je nezbytné ho poslouchat znovu a znovu, než se skutečně ujme. Při poslechu této kolekce (skoro) nikdy nebudete kývat hlavami do taktu, protože je tím nejklidnějším, nejsmutnějším a nejromantičtějším albem, co kdy NEUROSIS stvořili. Z nahrávky vyzařuje čistá, nezkreslená atmosféra, která převažuje nad agresí a hlukem. Skupina dokončila svůj vývoj k experimentálnějšímu a střídmějšímu přístupu skládání, použily se zde zajímavější zvuky a samply, nevrstvilo se tolik zvukových ploch přes sebe, více se zvýraznily kytarové postupy, velmi často čisté, snižující hlasitost celé nahrávky. Vokály byly náhle méně agresivní, ale měly drsné a upřímné podání, jako když zvíře šeptá bolestí. Kytarista a zpěvák Scott Kelly brouká hlubokým barytonem ve stylu Nicka Cavea, zatímco Steve Von Till přidává na kytaře a ke zpěvu zkázou prolezlý riff. Bubeník Jason Roeder buší stejným pomalým, ale energickým stylem, který Bill Ward vybrousil s BLACK SABBATH k dokonalosti a společně s bublavou basou Davea Edwardsona drží nahrávku pohromadě s přesností švýcarských hodinek. A vše je zahaleno do čarokrásné zvukové malby samplů a kláves Noaha Landise.

Pokusím se přiblížit dvě nejdelší skladby alba (obě přes 11 minut), na kterých je zachován epický vzorec NEUROSIS tiché – hlasité – tiché – hlasité a je doveden k absolutní dokonalosti. Skladba „The Eye Of Every Storm“ začíná neškodně varhanními tóny, jednoduchou figurou bicích a doprovodnými vokálními harmoniemi, které jsou téměř konejšivé. Ale zároveň atmosféra písně ve vás vyvolává až děsivý svíravý pocit. Song se nese v prog – rockovém duchu a za pět minut se skladba úplně zastaví. Ozývá se pouze strašidelný, pulzující tón syntezátoru Moog, ponuré deklamování textu a výkřik Von Tilla, který zní tak úzkostně a úpěnlivě, že si umíte představit jeho krční svaly napjaté námahou, když vyje: „Now oooooath breakerrrr sinks loooooowwwww!!!“ Celá kapela se v plné síle vrací ve třetí části písně, opakuje hudební téma intra, čímž skladbu přivádí ke strhujícímu závěru. Krásná ukázka nového hudebního vyjadřování, kdy ponurou tísnivou atmosféru nemusím navodit jen hlomozem a agresí ale i děsivou naléhavostí čistého zpěvu v doprovodu dvou tónů syntezátoru. „Bridges“ je vzrušující směs vznešenosti stylu PINK FLOYD a totální metalové hysterie. Song je směsí zastřeného naléhavého zpěvu s mistrovskými zvuky samplů, geniální podpory bicích a klavírního doprovodu. Když na počítadle času naskočí 5:25, klavír se během mrknutí oka překlopí v ohlušující brutální kytarovou stěnu. To se ještě dvakrát zopakuje a když skladba dospěje k srdceryvnému závěru s typickým albiniovským řevem zkreslených kytar, připomene vám to mistrovsky provedený závěr kytarovo – syntezátorové hradby songu „Hurt“ od NINE INCH NAILS.

Právě u tohoto alba nezbytný časový odstup skutečně potvrdil, že jde o jedno z nejlepších děl, co kdy NEUROSIS natočili. Je to pravděpodobně nejhezčí album kapely. Je to ale ponurá a temná krása, kdy se jejich epické kompozice hodí k nějakému psychologickému hororu. Je v nich pocit zoufalství, zakořeněný hluboko v naší duši a všudypřítomný pocit opuštěnosti. Je to druh alba, které může změnit celý váš pohled na to, co je možné vytvořit v oblasti extrémního a experimentálního metalu. Jsou zde vlivy od folku, elektronického minimalismu, hluku, samplů až po hardcore, doom a sludge metal. To by ale nebylo nic neobvyklého, co už jsme předtím neslyšeli, ale způsob, jakým je vše smícháno a zvukově pečlivě ošetřeno, je velmi inspirativní a v tom spočívá kouzlo celé kolekce. Přeměna hlučné kapely v tlumenější možná vyžadovalo několik pokusů, ale NEUROSIS a Steve Albini to napotřetí zvládli s překvapivě skvělým výsledkem. Vyznění a rozsah této nahrávky bude testovat trpělivost poslechu mnoha lidí, ale pro ty, kteří mají rádi „Lateralus“ od TOOL nebo „A Natural Disaster“ od ANATHEMY, je tato deska skoro povinností pro rozšíření hudebního rozhledu. Celá nahrávka vyžaduje vaší plnou pozornost a dokazuje výjimečné postavení pěti vizionářů na jejich hudební cestě do nové éry.

Závěrem pár slov o propojení NEUROSIS s producentem Stevem Albinim. Jejich spojenectví se stále prohlubovalo, což vedlo k ohromujícímu průlomu, který je posunul daleko od jejich původního zvuku na albu „Through Silver In Blood“. Dotaz redaktora na Steva Von Tilla zněl: „Se Stevem Albinim spolupracujete od alba Times Of Grace z roku 1999, takže je jasné, že je to vztah, se kterým jste spokojeni. Není vůbec žádná touha po změně producenta?“

„Důvodem, proč jsem naprosto spokojený s tím, že Steve nahrává naše alba, je jeho metodika. Má nepřeberné množství zkušeností s nahráváním tisíců desek. A jeho postoj je takový, že se nestará o něčí hudbu. Možná se mu líbí naše písně, ale to je vedlejší. Jde o to, že nemá žádný názor na to, jaká by měla být něčí hudba. Chce to jen zachytit organicky, čistě a líbivě znějícím způsobem. Slyšíš o kapelách, které tráví někdy i měsíce nahráváním. Co to sakra dělají? Písně máme napsané a připravené už ve zkušebně. Nemáme v nich žádné studiové triky. Je to skutečné nahrávání, jaké bylo s LED ZEPPELIN nebo BLACK SABBATH nebo s jakoukoli vaší oblíbenou nahrávkou ze 70. let. Se stoprocentní jistotou víme, že Jasonovy bicí budou znít, jako by vytloukal ty sračky z bubnů v pěkně znějící místnosti, protože chceme, aby to tak znělo. A Steve to tak zaznamená. Můj zesilovač bude znít tak, jako bys měl hlavu přilepenou k mému Marshallovi. Tak to má být a nic tomu nebrání. Žádný z těch hnidopišských počítačových keců, kdy lidé jeden po druhém v řídící místnosti přidávají své výmysly do nahrávky. Nevydržel bych dělat desku tímto způsobem. Nahráváme ve studiu živě. Samozřejmě dáváme vokály zvlášť, protože zpíváme lépe, když se nesoustředíme na dobrý riff na kytaře a zároveň na zpěv. Ale nahráváme nástroje, nahráváme vokály a pak mícháme ten výsledný tvar. A Steve Albini nám to umožňuje. Nepotřebuji jít do řídící místnosti, abych zjistil, jestli to zní dobře. Vím, že to zní přesně tak, jak to znělo z mého zesilovače. Takže my chceme stihnout nahrát album za týden. Nechceme se s tím srát měsíc. Lidé slyší naši hudbu a myslí si, že je opravdu složitě vrstvená, ale to je jen způsob, jakým naše kapela zní. Každý, kdo nás viděl naživo ví, že každý tón, který slyší, pochází z kytar, basy, bicích, našich hrdel nebo kláves, žádné počítačové úpravy a zasrané triky,“ odpověděl Steve Von Till.

Steve Albini k nahrávání ve svém studiu prozradil: „Myslím si, že je například nemožné mít jen jednu metodu pro nahrávání kapely a aplikovat ji na všechny ostatní. Nahrávat indie rockovou kapelu LOW, je úplně něco jiného než nahrávat přímočarou rockovou kapelu, jako jsou řekněme JESUS LIZARD. A to je zase úplně něco jiného než nahrát velmi pevně uspořádanou, technologicky složitou desku, jako je deska NEUROSIS, a to je opět úplně jiný soubor požadavků než nahrávání jakési zorchestrované popové nahrávky, jako Edith Frost. Příprava na každého z těchto interpretů je úplně jiná. Nemyslím si však, že je nutné vše plánovat předem. Musíte být jen otevřeni tomu, co je v tu chvíli potřeba. A pokud nejste připraveni udělat vše, co je v daný okamžik požadováno, pak jeden nebo druhý z těch záznamů poserete. Jsem skálopevně přesvědčen, že povinností inženýra je, aby byl připraven a věděl co dělá, aby ho žádné okolnosti nezarazily. Nejhorší situace nastává, když přijdou lidé, jejichž čas je velmi napjatý a cenný, utrácet své celoživotní úspory na natočení desky. S hrůzou sledují chlapa, který jim má album nahrát, jak se škrábe na hlavě a říká: „Já nevím, co mám dělat!“ To je katastrofa, které se vždy snažím vyhnout.“ Je potřeba k tomu něco dodávat? Z celého vesmíru se sešli dvě rozdílné hudební entity s neskutečným citem pro hudbu – Steve Albini a NEUROSIS v čele se Stevem Von Tillem a porozuměli si v otázce práce se zvukem tak, že oboustranný přístup do sebe zapadl jako dvě správné kostičky lega. Album „The Eye Of Every Storm“ vyšlo u Neurot Recordings pro Severní Ameriku a u Relapse Records pro zbytek světa. Bude zajímavé sledovat, kam se další cesta NEUROSIS a jejich hudebního vývoje bude ubírat. Unplugged nebo návrat k agresi? Tipněte si. Na desátém zastavení se to určitě dozvíme a máme se jistě na co těšit.

NEUROSIS – „Burn“ (official video)

A tak šel čas… Steve Von Till v roce 2005 vydal pod pseudonymem HARVESTMAN svoje sólové album „Lashing The Rye“. Ve stejném roce TRIBES OF NEUROT nahráli svojí poslední šestou kolekci „Meridian“. A Steve Albini se stal jako producent a šéf mixu se svým studiem nedílnou součástí kolosu NEUROSIS. Dlouhé tři roky obíhaly ručičky nebeských hodin po ciferníku, než v hlubokém Vesmíru temně zazářilo jako supernova jubilejní album experimentátorů NEUROSIS.

„Hudba mluví sama za sebe, slova jsou klamné myšlenky“ (Steve Von Till).

Zastavení desáté: Given To The Rising (2007)

NEUROSIS a Steve Albini na minulé nahrávce společně smíchali ještě poslední nevyzkoušenou polohu – klidnou čistou nahrávku. Pokračovat dál touto cestou bez opakování však nebylo možné. Desáté album již velmi vlivné kapely z Bay Area sice obsahuje fragmenty jejich předchozích nahrávek, nejde ale o návrat do žádné konkrétní fáze kapely. Hudební náplň se vzdaluje atmosféričtějšímu směru a post–rockovému nádechu poslední desky a vrací se k přímějšímu a tvrdšímu přístupu. Skupina nevytváří hudebně nic nového, ale jako kdyby vydestilovala tu nejlepší esenci z každého alba, které udělala v nahrávací kariéře trvající dvacet let, a pak to použila k napsání „Given To The Rising“. Nahrávka se vyznačuje vyváženým poměrem zpěvu Scotta Kellyho a Steva Von Tilla a odlišným používáním samplů a kláves. Elektronické plochy jsou subtilní a často se skrývají pod povrchem, ale jsou přítomny v každé skladbě a dělají obrovskou práci při umocnění atmosféry celého alba. Žádné ústupky, žádné výplně, prostě nic, co by neznělo upřímně, mocně a hluboce. Nová kolekce je vystavěna ve třech rovinách. První vrstvou je nejtišší, stále přítomný temný ambientní hluk, který je slyšitelný vždy, když ostatní nástroje utichnou. Druhou vrstvu tvoří snová rytmika s dominujícími táhlými kytarami. A vše přebíjí třetí vrstva, což je industriálně nemilosrdný tlak zvukových stěn. Souhra mezi těžkotonážním a téměř jemným prostředím už dlouho nezněla tak skvěle. Nahrávka „Given To The Rising“ je nejtěžší a nejtemnější kolekcí od „Times Of Grace“, vydaného v roce 1999. Skvělá dynamika písní a teplý zvuk celé nahrávky jsou ty hlavní atributy, co nové album nesmírně pozvedá.

Album bez upozornění otvírá velký sabbatovský riff, který je svázán s poněkud archaickými psychedelickými pavučinami, jako by zde NEUROSIS obrátili svůj pohled až někam na počátek 70tých let ke kapelám, jako byly HAWKWIND či VAN DER GRAAF GENERATOR. V hlasitých úsecích je naprosto jasný a silný odkaz BLACK SABBATH. Celá kolekce je překvapivě vyrovnaná, nejsou zde žádné jednotlivé vrcholy. Songy na „Given To The Rising“ se čistě a plynule střídají, aby dohromady na ploše téměř 71 minuty vytvořily hudební zážitek, který je prostě bezkonkurenční. Poslouchat nahrávku se podobá ponoru do izolační nádrže – hudba vás dokonale obklopuje, podvrací smysly surrealistickými vizemi, o kterých bychom přísahali, že jsou naše vlastní, chytře ruší a dezorientují naše vědomí, které přesahuje rámec reality. Netroufnu si odhadnout, kolik poslechů album potřebuje, aby člověk mohl zodpovědně oznámit, že má kolekci naposlouchanou a zná ji. K nahrávce je potřeba přistupovat se značným respektem a obrovskou trpělivostí, odměna je však královská. Tato kolekce písní se jen tak neoposlouchá. Kdo je trpělivý a pokorný, posléze zjistí, že „Given To The Rising“ je víc než jen mocná sbírka písní – blíží se to spíše hudebnímu náboženskému zážitku.

Kapely, které jsou schopné produkovat zásadní alba s touto frekvencí, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Ale skupina, která dokáže s takovým citem vytušit trajektorii, která spojuje Ozzyho Osbournea a Floriana Frickea, Michaela Giru a Iana MacKaye, je jen jedna. NEUROSIS. Jisté je, že NEUROSIS už dávno nejsou ti nejagresivnější parchanti široko daleko a že se postupem času jejich zájem stále více zaměřuje na vnitřní prožitek, na atmosféru a hledání nových podnětů. Jejich hudba je temná, velmi temná, ultra temná, jako pustá pustina uprostřed ničeho (pravděpodobně na okraji pekla nebo na úplném konci vesmíru) s malým nebo žádným světlem, kolem se povalují mrtvoly a nad tím vším poletují krkavci. Tak těžkou, ponurou atmosféru, jakou toto album zprostředkovává, nelze zopakovat ani zapomenout. „Given To The Rising“ je NEUROSIS ve své nejpodmanivější a nejhypnotičtější podobě. Jak velice trefně napsal na netu jeden fanoušek kapely: „Kapela opět dokazuje šikovnost vystavit dlouhé kompozice v podstatě na pár motivech, schopnost najít přesně ty frekvence, které přinutí hudbu vnímat celým tělem, upoutat veškerou pozornost na několik málo tónů během několika minut. Osvědčený postup funguje: pohladit, postrašit, oddálit, umlátit, umlátit, umlátit, vytrhat, udupat, zasypat, a nakonec snad vzkřísit.“ Jednoznačně bychom do slovníku cizích slov k výrazu katarze mohli nově přiřadit jako významový audio ekvivalent skupinu NEUROSIS.

Artwork obalu vytvořil Josh Graham (autor vizualizací) pomocí koláže z různých fotek sousoší na Náměstí hrdinů (Heroes´ Square) v Budapešti. Po rozevření bookletu tak poprvé v historii tvorby NEUROSIS máte před sebou onen temný Neurosis World a rozkvetlá zahrádka zalitá sluncem to rozhodně není a nikdy asi nebude. Černá barva naprosto přesně odpovídá atmosféře, zachycené na médiu. Vnitřní vložená část bookletu má na zadní straně citát Jacka Londona: „Raději bych byl popel než prach! Byl bych raději, kdyby moje jiskra vyhořela v oslnivém plameni, než aby ji udusila suchá hniloba. Raději bych byl nádherný meteor, každý můj atom ve velkolepé záři, než ospalá a stálá planeta. Funkcí člověka je žít, ne existovat. Nebudu ztrácet své dny snahou je prodloužit. Využiji svůj čas.“ Na dotaz redaktora magazínu Decibel, proč použili citát tohoto dobrodružného člověka, Steve Von Till odpověděl: „Jack London má na nás vliv z mnoha důvodů, ale pravděpodobně tím hlavním je myšlenka, žít inspirativní život a žít tak, jak chcete vy. Ten citát sám o sobě sálá jako zářivé světlo.“

A ještě tři zajímavé dopovědi Steva Von Tilla. K delší době mezi alby prozradil: „Náš tvůrčí rytmus nemá žádná pravidla, žádné zlomové situace, kdy si řekneme – jdeme složit novou desku. Když se to stane, stane se to. Naši největší překážkou je najít dostatek společného času. Bydlíme od sebe dost daleko a abychom se sešli ve stejné místnosti, to vyžaduje pauzu od našich zaměstnání, rodin a také cestování letadlem. To všechno jen proto, abychom se sešli ve zkušebně. Takže vše plyne pomalu a pouze ve chvíli, kdy se začneme opravdu soustředit a pracovat na aktuálních nápadech, můžeme začít mluvit o nové desce na obzoru. A v tu chvíli začneme pomalu uvažovat, kdy budeme mít týden na společné setkání a dokončení skladeb. Až potom se začneme poohlížet po termínu nahrávání.“ K vlastnímu vydavatelství a nahrávacímu studiu v čele se Stevem Albinim sdělil: „Je dobré, když nikdo další nestrká pracky do toho, co ti je vzácné. Naše hudba je naše životní práce. Znamená pro nás příliš mnoho, než abychom do ní pustili někoho jiného a on mohl způsobit, že by to, co považujeme za nejcennější dar, vyznělo jinak, nesprávně. Ale není to jednoduché. Financovat takto malý podnik je vždycky problém a je hodně věcí, co se může pokazit. A jsem opravdu rád, že se nám daří přežívat a jsme na tom aktuálně docela slušně. Začali jsme v roce 1999, kdy se hudební průmysl začínal hroutit, vše se měnilo a lidé si kupovali méně a méně hudby. Tak snad se nám bude i dále dařit přizpůsobovat se změnám.“

Třetí dotaz redaktora zněl: „Jak se člověk stane takovým audiofilem, když pro většinu z nás je kvalita zvuku o něco víc, než cena za slušná sluchátka?“ po krátkém zamyšlení Steve Von Till odpověděl: „Myslím, že to pramení v době prvních zkušeností s hudbou. Byl jsem dítětem v 70. letech a vyrostl jsem v domě, který miloval hudbu. Moji rodiče měli vždycky pěkně znějící hi-fi a gramofon. Vždy jsem rád poslouchal hudbu a pamatuji si, že mě obzvláště fascinovaly nálady, které zvuky dokážou navodit. Můj táta poslouchal Simona & Garfunkela, Elvise, Johna Denvera, Jima Croce a podobné věci, zatímco moje máma poslouchala tehdejší rocková rádia a kapely jako FOREIGNER, QUEEN, STYX nebo ELO. Brzy jsem měl v ložnici své vlastní stereo a nahrával si písničky z rádia, které se mi líbily a kupoval jsem si hardrockové nahrávky od skupin jako AC/DC, Jimi Hendrix, DEEP PURPLE nebo KISS. Moji rodiče měli stereo systém Sansui a dodnes si pamatuji jeho vůni, když se po zapnutí zahřál. Měl ten zcela charakteristický zápach elektroniky 70tých let. Mám zesilovač Marshall, který voní úplně stejně, jako to stereo mých rodičů. A tak se čas od času jen tak vrátím k hornímu otvoru Marshalla, zavřu oči a nasaju tu specifickou vůni rozpálených lamp a přivodím si závan sedmdesátkové nostalgie! Poslouchám to uklidňující bzučení zesilovače, prsty se dotýkám strun kytary a hraju si nějaký známý song z těchto let.“

Na závěr ještě jedna pozitivní hudební poznámka. Ve světě hudby se něco pohnulo správným směrem a začíná být v posledních letech hlavně v undergroundové (i české) scéně velký zájem vydávat nahrávky na vinylech, které jsou nahrávány analogově. Každý zkušený hudebník vám potvrdí, že zvuk na vinylu má ze všech hudebních nosičů nejlepší dynamiku. Proto také NEUROSIS vydává na Neurot Recordings své původní remastrované nahrávky na vinylech. Na Bandcamp poté pověsí ke koupi soubory v kvalitě Hi-Res Audio (zvuk je slyšet tak, jak nahrávka zněla ve studiu, když ji umělec nahrával). A světe div se – od doby nabídky hudby v Hi-Res Audio kvalitě se výrazně zvýšil zájem o hudbu.

„Given To The Rising“ je historicky první nahrávka NEUROSIS, která pro celý svět vychází pouze u vydavatelství Neurot Recordings. Temnokrásná hudební cesta NEUROSIS nadále pokračuje. Co nám nachystá tento výjimečný kvintet na jedenáctém zastavení? Nechme plynout čas a nespěchejme. Až nastane ten správný okamžik inspirace, jistě nám to NEUROSIS nezapomenou svým nátlakovým způsobem oznámit.

Neurosis – Given To The Rising + live visuals

20.01.2022	Diskuse (2)	Kelly