NEUROSIS - V paprscích světla přichází usmíření 3/5

Po účasti na dvou ročnících Ozzfestu a společném turné s PANTEROU si NEUROSIS již dostatečně zvykli na svojí novou pozici – z klubové scény se dostali na velká pódia před davy fanoušků, kteří je ještě nikdy neviděli. Pro obě strany je to nová elektrizující zkušenost. Scott Kelly zavzpomínal na zážitky z turné s PANTEROU: „Zacházeli s námi skvěle. Absolutně. Ani jsme nedoufali, že by se k nám chovali s takovým respektem. Nemyslím si, že jsme příliš přispěli k úspěchu těch show, ti kluci měli publikum omotané kolem prstu. A oni nás nechali sdílet s nimi to místo na výsluní. Mohli jsme plně využívat jejich PR a zaplatili nám, co jsme potřebovali zaplatit. Postarali se, abychom měli vždy dobré jídlo a pěknou šatnu, a celou dobu turné o nás pečovali. Byly to krásné časy.“ Než se začalo pracovat na nové desce, zpěvák a kytarista Steve Von Till prohlásil: „Kompaktní zvuk na „Through Silver In Blood“ byl pro nás novinkou, chtěli jsme posluchačovy smysly zahltit zvukem, který by vyplňoval každou skulinku prostoru. Ty skladby je mimochodem dodnes velmi těžké hrát živě – fyzicky i emočně. Paradoxně jsme si tehdy uvědomili, že i my v nich potřebujeme více prostoru a volnosti.“ Tím Steve jasně naznačuje nutnou změnu cesty, kterou se začnou NEUROSIS v budoucnu ubírat.

Zastavení šesté: Times Of Grace (1999)

Na konci roku 1998 se začaly objevovat zprávy o chystaném novém albu, které by měl produkovat jeden z nejlepších indie producentů současnosti – Steve Albini (americký producent alternativního rocku, zvukový inženýr a hudebník, jehož služby využili například PIXIES, PJ HARVEY nebo NIRVANA. Od poloviny 90tých let byl klíčovým členem indie rockového tria SHELLAC, kde zpíval a hrál na kytaru. Je majitelem nahrávacího studia Electrical Audio v Chicagu). Jejich šesté studiové album „Times Of Grace“ uvádí posluchače do samotného srdce aktuálního vývoje kapely. Postupné opouštění žánrových omezení, zmapovaných na „Souls At Zero“ (1992) a „Enemy Of The Sun“ (1993) vyvrcholilo v roce 1996 kolosálním, drtivým snímkem „Through Silver In Blood“. Tato deska zůstává skutečně titánským hudebním dílem s ohromujícím smyslovým zážitkem. 

Nahrávka „Times Of Grace“ rozpoznala marnost pokoušet se následovat nebo dokonce překonávat svého předchůdce. Výsledkem je krok zpět od okraje a jeden krok vpřed do neznáma. I název kolekce „Times Of Grace – Časy milosti“ už nám něco naznačuje. Stále to není sluncem zalitá kvetoucí zahrádka, ale v temnotě už začínají probleskovat, když ne sluneční paprsky, tak alespoň kousky světla. Je to opět koncepční album s motivem psychedelické vize temné spirituality, do kterého začíná pronikat nové království krásy, jemnosti a světla. Na přiblížení smyslu alba použiju krásný popis od Tarbeaux: „Sedíš u dveří a díváš se na krajinu, která tě obklopuje. Země je v rozkladu. Úroda hyne pod žhnoucím sluncem, vše je suché a pusté. Ale najednou je vidíte přicházet, na obzoru se rýsují tmavé mraky. Rostou, bobtnají a zatemňují celou oblohu. Do této pustiny udeří blesky a prudký déšť. Vítáte bouři, jako regeneraci pro tělo i půdu. Náhle bouře pomalu přestane a vše se na chvíli zdá být dobré. Ale najednou se s nesmírným násilím znovu zdvihne vichřice a vy si uvědomíte, že je tu apokalyptická povodeň, která všechno smete a utopí v hluboké a temné vodě. Celým albem se line červená nit, která ho spojuje dohromady – je to tok, proudění krve, vody nebo času? A posluchač je vyzván, aby se zamyslel nad tím, jak ho tento tok ovlivňuje. Vede nás proud ke spáse nebo úpadku? Máme jít s proudem nebo proti proudu?“

Albinimu se podařilo usměrnit v NEUROSIS jejich vášně a emoce do jednoho společného směru, aniž by je přitom jakkoliv ovlivňoval. Ukázal jim, že prostor mezi klidnými pasážemi a kosti drtícími výbuchy má svůj význam a hodnotu. Pomohl zpřesnit a lépe zaměřit souřadnice bodu, kam pravděpodobně od samého počátku směřoval tento mohutný proud lidské touhy, bolesti, hněvu, brutality, ale i nevšední krásy a křehké sounáležitosti. Není důležité, zda tento bod či místo existuje, otázkou zůstává, kde se nachází. Možná někde v našem nitru nebo na opačném konci vesmíru. Kdo ví... veškerá práce s mixem a nahráváním se odehrávala v Albiniho studiu Electrical Audio v Chicagu. Dá se předpokládat, že zapojení Steva Albiniho do procesu nahrávání pomohlo v hudebnících probudit mnoho skrytého vrozeného talentu a k tomu se doplnilo tolik potřebné psaní písní. Jeho „Punk As Fuck“ přístup se jasně otřel i o NEUROSIS, protože se zde obloukem vyhýbají úhledným metalovým produkčním technikám, které zanechávají výsledná alba sice dokonalá ale plochá, překombinovaná a bez duše. Ve studiu se pracovalo podle sluchu se zkušenými nadšenci, milovníky starých dobrých kazet a nahrávání zvuku probíhalo naživo přes analogové zesilovače. Je naprosto zřejmé, že je to při poslechu desky cítit. Řeč alba je jiná, ale jsou to staří dobří NEUROSIS. 

V době vydání alba Scott Kelly vzkázal posluchačům: „Všechno, co jste kdy viděli a slyšeli od NEUROSIS, se zrodilo z našeho potu a krve. Sakra na to nikdy nezapomeňte! Až se všichni vaši hrdinové převrátí na mainstreamové sračky, NEUROSIS tu stále budou stát, protože my odmítáme prohrát.“ Určitě jste si již všimli, že NEUROSIS je žánr sám o sobě. Kapela má totiž jednu unikátní vlastnost, která jí umožňuje vytvářet čistou a zřetelně rozpoznatelnou hudební atmosféru. Těmto umělcům se zkrátka podařilo převzít žánr a naplnit jej vrstvou experimentu s přidáním své osobité nálady, podle které je vždy bezpečně poznáte i když použijí různé vyjadřovací postupy.

A nebyli by to NEUROSIS, aby nepřišli s něčím naprosto unikátním. Vytvořili hudební experiment jednoho konceptu v podání dvou odlišných hudebních poloh své skupiny. V projektu TRIBES OF NEUROT nahráli desku s názvem „Grace“, která je koláží různých vrstev zvuků a zvukových ploch (nedá se samostatně vůbec poslouchat). Záměr skupiny byl takový, že si můžete pustit album „Times Of Grace“ samostatně a podruhé pustit obě desky současně. Tím deska NEUROSIS dostane další dimenzi hudebního zážitku spojením s hudebními kolážemi bočního projektu. Je to neotřelý hudební nápad, který ovšem zanechává pozorné posluchače doslova vyždímané. Zda vás tento dvojitý poslech dopraví na tmavší nebo světlejší místo, nelze předvídat. Je na vás, abyste si to na sobě vyzkoušeli. Vydání v roce 1999 na Relapse Records obsahuje pouze album „Times Of Grace“ a odkazuje na stránky TRIBES OF NEUROT, kde lze nahrávku „Grace“ získat. V tomto roce také NEUROSIS zakládají svoje vydavatelství Neurot Recordings, kde začínají vydávat desky svého vedlejšáku a další spřízněné kapely (po vypršení smlouvy s Relapse Records tu budou vydávat v reedicích své starší i nové desky). V roce 2009 vychází reedice desky „Times Of Grace“ na Neurot Recordings, která obsahuje na druhém kotouči i nahrávku „Grace“.

Tímto albem NEUROSIS stojí na startovní čáře své nové cesty, jak vyjádřit hudební myšlenku. Založením svého vydavatelství mohou rozvíjet svou hudební vizi a zároveň mít také kontrolu nad svým osudem. Jak tato nová cesta bude vypadat se dozvíme v sedmém zastavení.

Neurosis – San Francisco April 7, 1999

Zastavení na znamení  – EP  Sovereign (2000)

Vydávání singlů, mini alb a různých splitek, tolik oblíbených v hardcore komunitě, nikdy nebylo doménou NEUROSIS. Ale v roce 2000 tuto tradici porušili a měli k tomu pádný důvod. Na svém do té doby posledním albu „Times Of Grace“ poprvé spolupracovali s notoricky známým hudebním inženýrem Stevem Albinim. Z předchozích nahrávání si kapela zvykla zarezervovat si raději více času na vytvoření nahrávky, a tak to udělali i se Stevem. To ale netušili, jak je Steve zatraceně efektivní, a tím pádem najednou vznikl ve studiu volný čas. Písně na EP nejsou materiálem, který zbyl z nahrávky „Times Of Grace“, ale v přebytečném čase se nově tvořilo a více experimentovalo. Tři skladby „Prayer“, „An Offering“ a „Sovereign“ se nesou v syrovém a drtivě těžkém doomovém stylu, který NEUROSIS sice hráli již na „Times Of Grace“, ale na EP vše provedli s nádechem melodičtější atmosféry, jaká byla přítomna i na následující desce „A Sun That Never Sets“. Vokály jsou syrově hardcoreové a čistý zpěv se objevuje jen sporadicky. Skladbě „Flood“ dominují bicí, perkuse, a tolik známá kmenová atmosféra. Zatímco „Prayer“, „Flood“ a „An Offering“ jsou skladby zcela nové, „Sovereign“ je rozšířený a přepracovaný song, který obsahuje části písní z alba „Times Of Grace“. Konec skladby je převzat přímo z pohřebního pochodu písně „The Road To Sovereignty“. Všechny songy na sebe plynule navazují, takže posloucháte jednu bezmála 35timinutovou píseň. Mini album „Sovereign“ je příjemnou lahůdkou pro zaryté milovníky NEUROSIS. Rozhodně si jej poslechněte, pokud jste dostatečně obeznámeni s diskografií kapely a líbí se vám, co NEUROSIS vytváří za hudbu. Jen neočekávejte, že z tohoto EP dostanete to samé, co byste dostali z řadové desky. V mnoha ohledech je tato nahrávka pravděpodobně největším přiblížením k projektu TRIBES OF NEUROT. V roce 2011 byla deska „Sovereign“ zremasterovaná a doplněná pátou skladbou „Misgiven“ a tím toto EP nabobtnalo až na 40 minut hrací doby. Obě nahrávky, původní i zremasterovaná byly vydány na Neurot Recordings.

V roce 2000 vydává kytarista NEUROSIS Steve Von Till svoje první sólové album „As The Crow Files“. V rozhovoru Von Till vysvětluje: „Práce v kapele je vždy o kompromisu. Kde je více jak jeden hudebník, je výsledek vždy fúzí emocí, nápadů, kreativity a nasazení všech zúčastněných a velkého kompromisu. A mě se najednou nahromadilo tolik nápadů, které se nehodily ani do NEUROSIS ani do TRIBES OF NEUROT, že jsem se rozhodl je vydat samostatně.“ O rok později vydává svojí první sólovou desku „Spirit Bound Flesh“ i druhý kytarista Scott Kelly. NEUROSIS pořádají čtyřdenní hudební festival, věnovaný „Duchu hudby“. První ročník se konal 16.–19. dubna 2001 v sanfranciské Great American Music Hall a představily se na něm soubory jako ANGELS OF LIGHT, AMBER ASYLUM, SHELLAC, ISIS, THRONES, ZENI GEVA, ZOVIET FRANCE nebo TRIBES OF NEUROT, sólová vystoupení zde měli i Scott Kelly a Steve Von Till.

Zastavení sedmé: A Sun That Never Sets (2001)

Použijeme-li sportovní terminologii – že vítězný tým se nemění, pak nikoho nepřekvapí, že o mix a produkci této desky se opět postaral Steve Albini ve svém studiu a deska vyšla u Relapse Records. V „Times Of Grace“ NEUROSIS shrnuli vše, čím v 90tých letech byli. Nehrálo se však na jistotu, ale podle not NEUROSIS. Nové album „A Sun That Never Sets“ bylo vykročením ze startovní čáry k novému hudebnímu vyjadřování, do zvukové krajiny pro NEUROSIS do té doby nepoznané. Steve Von Till prohlásil pro média: „Zjistili jsme, že i my musíme během písní dýchat, a proto jsou nyní naše nahrávky daleko více o prostoru. Necháváme v nich proluky, kterými může proniknout paprsek slunce, aby vyniknul kontrast světla a temnoty.“ Na této desce se poprvé objevují prvky folku („Crawl Back In“), psychedelie („Falling Unknown“), čistý hlas Scotta Kellyho („The Tide“) a opět i kmenová hudba („From Where Its Roots Run“). NEUROSIS nikdy nebudou hrát pozitivní hudbu, a proto je jejich hudba tak silná a podmanivá. 

„Slunce, které nikdy nezapadá“ se jednoznačně stalo nahrávkou atmosférického doomu, prošpikovaného post–hardcorem a ambientními pasážemi díky krásným samplům a klávesám. V podání kapely je to až hypnotický způsob, jakým všechny písně splývají dohromady a vytvářejí zvuk hroutícího se světa kolem vás. Skupina je stále poničená a rozzlobená samotnou svojí existencí, přesto poprvé někdy promluví s úlevou, jako by to nejhorší už pominulo. A s důrazem na to, že už to ví. NEUROSIS byli vždy tím typem skupiny, která si psala, co chtěla, a nestarala se o nikoho jiného. Toto album konkrétně znamená kotvící bod v jejich kariéře, kdy nechali zahrát všechny své vlivy, které nasáli a zakomponovali je do své hudby. „A Sun That Never Sets“ možná nezasáhne posluchače tak silně jako jiná alba NEUROSIS. Je to první nahrávka, kde je dokonalá rovnováha mezi klidem a agresivitou. Na této desce NEUROSIS zní skoro jako prog kapela a v některých momentech má hudba až orchestrální vyznění. Ale rozhodně se tato kolekce písní zařazuje mezi jejich nezajímavější a nejpestřejší nahrávky. Je to znepokojivé album, které zní, jako by bylo neustále napjaté a něco hledalo. Každý poslech vám odhalí další nové zážitky a je na něm opravdu něco zvláštního a krásného. Soustředěně poslouchejte a uslyšíte, co tím myslím. S touto deskou se proměňuje a rozšiřuje fanouškovská základna kapely – částečně přicházející o ty, kteří měli rádi jejich drsný válečný hlomoz, ale získávající zástupy nových, kteří oceňují experimentálnější, klidnější a atmosféričtější vyznění jejich hudby.

Už během nahrávání alba vznikl opět neotřelý nápad sladit zvukovou a vizuální složku do jednoho média, takže výsledkem bylo stejnojmenné DVD, které vyšlo o rok později. Najdete na něm kompletní album se stejným track listem, kde ovšem každá skladba má i svoji vizuální podobu. Nečekejte ovšem žádné standardní video klipy, ale spíše jakési abstraktně – kinetické koláže, které jsou vždy úzce svázány s hudební složkou. Jedná se o průkopnický krok ve světě nezávislé hudby, který rozhodně stojí za zhlédnutí. Celý koncept „A Sun That Never Sets“ přestává být jen hudbou, ale stává se uměním.

Nyní necháme některé momenty spolupráce s kapelou popsat Steva Albiniho. O nahrávání s NEUROSIS řekl: „No, oni jsou příkladem kapely, která přišla na to, jak chtějí znít. Když jdou do studia, v podstatě realizují svůj připravený plán. Mají obrovskou sbírku vybavení, které si vyrobili tak, aby bylo odolné vůči hloupostem, takže se mohou vydat na jakoukoliv hudební cestu, a přitom si nastavit a znít přesně tak, jak chtějí. Mají velmi specifickou bicí soupravu, vlastní nastavení klaviatury a sampleru, nestandartně navolené zesilovače a efektové jednotky, které jsou speciálně zapojeny. Chci tím říct, že kytara Steva Von Tilla na sobě nemá ani volič snímače – protože ten je zapojen do jeho spínací jednotky, kterou používá k přepínání různých zvuků. Jde tedy o velmi sofistikovaný systém, kdy nemůžete zapojit jeho kytaru do normálního kytarového zesilovače – musíte ji zapojit do JEHO nastavení. A proto vždy budou NEUROSIS mezi ostatními ihned rozpoznatelní, i kdyby hráli Vánoční koledy.“ Je zřejmé, že partnerství NEUROSIS se Stevem Albinim je důvodem, proč se většina jejich alb nestává obětí tzv. války o hlasitost. K tomu Steve Albini poznamenal: „Posledních 30 let se všechny výmluvy producentů točily kolem hlasitosti. Kdykoli někdo udělá podělanou desku, řekne se: No, oni chtěli, aby to bylo nahlas. Tohle vůbec neakceptuji. Myslím si, že je to jen hromada svinstva. Lidé komprimují komerční hudbu od vynálezu kompresoru. Domnívám se, že zkomprimovaná hudba zní špatně a já to tak prostě nedělám. Samozřejmě existují nějaké nahrávky, které byly vyrobeny s velkou kompresí, kde to bylo tak nějak začleněno do stylu, který si s tou kapelou spojujete, a v tu chvíli se to stává neviditelným. Ale kdykoli jsem se pokusil použít kompresi na mix, na kterém jsem pracoval, tak jediné, čeho jsem si na něm všiml, že komprimovaný mix zní hůř.“ Proč to mezi NEUROSIS a Albinim perfektně funguje zazní z jeho dalších slov: „Rád vyjádřím kapelám uznání za to, že vědí, jak by měly znít. Já si osobně myslím, že by kapela měla mít mentální představu o sobě a o svém zvuku. A to, o co se společně ve studiu snažíme, je prezentovat tento obraz sebe sama publiku kapely. A míchání je v mnoha případech ta snadná část procesu. Snažíte se vybalancovat nástrojům rovnováhu, která umožňuje slyšet to, co nástroje dělají.“ O atmosféře ve studiu Albini se smíchem řekl: „Jsou to velmi zábavní lidé. Jsou silně potetovaní a opravdu milují Oakland Raiders (tým amerického fotbalu, od roku 2020 Las Vegas Raiders). Ale obecně řečeno, jsou to opravdoví miláčci, víš? Myslím, že za celou dobu, co tu byli, nikdo nezvýšil hlas na nic jiného než na hru Raiders.“

V následujícím roce na vlastním labelu Neurot Recordings vychází dvě napůl oficiální živé nahrávky „Official Bootleg.01.Lyon France.11.02.99“ a „Official Bootleg.02.Stockholm Sweden.10.15.99“. Tyto živáky sice poskytnou posluchači jistou představu o tom, jak fungují NEUROSIS na živo, ovšem se skutečným koncertem to má opravdu pramálo společného. Jak by taky mohl nějaký malý, stříbrný kotouček přenést ten zdrcující zvukový nápor a gigantický proud energie, s nímž jste fyzicky konfrontováni coby přímý účastník jejich vystoupení? Steve Von Till ke koncertům poznamenal: „My živá vystoupení vnímáme jako setkání lidí, kteří sdílejí stejnou hlasitost, a jimiž prochází stejný zvuk, k němuž se ale každý staví po svém. Pokud vše funguje správně a jde o opravdu vydařený koncert, jsme stejně mimo své tělesné schránky jako naši fanoušci, takže to nedokážu posoudit. My sami usilujeme o to splynout s naším zvukem, stát se jeho ztělesněním. Ale řekl bych, že lidé obecně naši hudbu docela prožívají. Vidíš jim to na očích. Někdo má obecenstvo v moshpitu s máváním rukou, my máme fanoušky, kteří to prožívají jinak. Ale i během našich koncertů cítíš odezvu, která většinou přichází ve vlnách. A to se mi zdá hodně unikátní.“

NEUROSIS se touto nahrávkou stávají dospělou kapelou. Znají svůj potenciál a vědí s čím mohou pracovat. Nebojí se střídat agresivní pasáže s jemnými ambientními plochami. A hlavně se už nebojí ukázat svoji křehkost a lidskost. V roli producenta mají u sebe někoho, komu bezmezně důvěřují, kdo jim dokonale rozumí, umí je inspirovat a dodat jim potřebnou odvahu ke skládání písní. Nové směřování kolosu NEUROSIS začalo – vykročením za světlem, harmonií, rovnováhou a klidem duše.

Neurosis – A Sun That Never Sets 2001 official video

Nahrávka NEUROSIS & JARBOE někdy nebývá uváděná jako regulérní studiová nahrávka NEUROSIS (někdo by toto spojení spíše viděl jako TRIBES OF NEUROT & JARBOE). I když je to nahrávka hodně experimentální a vyčnívá osamoceně v hudební vývojové řadě NEUROSIS, dle mého názoru patří jednoznačně do jejich diskografie. Protože spolupráce NEUROSIS a Jarboe La Salle Devereaux (klávesistka a zpěvačka kapely SWANS v letech 1984 až 1997) byla karmicky předpovězena dopředu. Bylo jen otázkou času a logickým vyústěním jejich uměleckých cest, kdy se jejich hudební trajektorie, vznášející se osamoceně v kosmu, protnou na společné nahrávce. Přestože si tak říkajíc každý trval na svém, jejich chápání hudby si je natolik blízké, že hudba na albu tvoří jeden kompaktní a logický celek, složený ze střípků zvuku obou interpretů.

Zastavení osmé: NEUROSIS & JARBOE (2003)

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a jak se všechno seběhlo, nechme vyprávět přímo Jarboe: „Jedné noci na konci 90. let jsem poslouchala v Atlantě ve svém náklaďáku místní univerzitní rozhlasovou stanici, když mě zaujala jedna píseň. Silně na mě zapůsobila rafinovaná těžkost songu. Nedočkavě jsem čekala, až v rádiu řeknou, kdo to hrál. Byli to NEUROSIS. Od té chvíle jsem pečlivě sledovala, kdy budou mít NEUROSIS v Atlantě koncert. Tento zážitek jsem si nemohla nechat ujít. Po vystoupení jsme se s Michaelem (Michael Gira hlavní mozek SWANS) odebrali do zákulisí a představili se kapele NEUROSIS.“ Ne, že by to bylo potřeba, členové NEUROSIS byli více než obeznámeni s Jarboe a Girou, ve skutečnosti měla hudební práce tohoto dua ze SWANS klíčový vliv na jejich vlastní hudbu. Jejich společný vztah byl zpečetěn, když jim Jarboe přinesla dárek. „Donesla jsem jim nějaké chilli papričky ze své zahrady, byli ohromeni, takže jsme se v podstatě okamžitě stali přáteli“ vysvětlila Jarboe. Kytarista a zpěvák NEUROSIS Steve Von Till zůstal v kontaktu s Jarboe až do závěru nekonečně dlouhého turné. „Nepamatuji si, jak vznikla myšlenka spolupracovat, ale po celou dobu naší šňůry mi posílala ručně psané dopisy ze svého náklaďáku, zaparkovaného na ulici.“ Když konečně ukončili dlouhou sérii koncertů, Steve navrhl Jarboe: „Udělejme společnou nahrávku.“ Jarboe k nahrávání prozradila: „Všichni kluci z NEUROSIS na tom albu intenzivně makali, ale pracovali způsobem, který byl velmi odlišný od toho, jak dělají svá vlastní alba. Chtěli, aby toto album znělo jako album se mnou, a proto k němu zvolili velmi experimentální přístup, místo aby šli do studia a nahrávali vše v podstatě živě se Stevem Albinim, jak to běžně dělají.“ 

Album NEUROSIS & JARBOE vznikalo během několika měsíců vyměňováním skladeb online po internetu. Hudebně to byl pro obě strany trochu odklon ze svých uměleckých cest. NEUROSIS jsou zde v roli nezpívající doprovodné skupiny, Jarboe je sólovou zpěvačkou, která napsala svoje texty ke všem skladbám. Nahrávka si zachovala skvěle bombastický rozmach NEUROSIS, ale kladla větší důraz na zlověstné elektronické plochy, vytvořené klávesistou Noahem Landisem. „Vymanili jsme se z našeho normálního procesu nahrávání a úmyslně jsme ze začátku projekt nepojmenovali NEUROSIS. V té době jsme ještě ani nevěděli, že tomu budeme nakonec říkat NEUROSIS & JARBOE. Začal jsem s Noahem procházet všechny naše staré dvoupalcové master pásky, šli jsme spolu do zkušebny a sekali jsme původní rytmy a údery bubnů do smyček. Takže jsme začali s opakováním částí z našich vlastních desek a pouštěli jsme je pozpátku. Krájeli jsme je, zastavovali je uprostřed rytmu, nebo na špatném místě a hledali jsme rytmický základ. Do toho jsme experimentovali s novými doprovodnými vzory, hukotem a hlukem...“ vypráví Steve Von Till. 

Ale ani Jarboe nezahálela a roztahovala svá hlasová křídla na území, o kterém ani nevěděla, že existuje, dokud náhodou nezaslechla NEUROSIS. Protože měla jasnou představu o popovém vyznění nahrávky, posílala kapele různé záznamy svých vokálních nápadů, nálad, zvuků a výkřiků, aby kapela měla lepší šanci najít přesně to, co potřebovali. Tento nový a vzrušující proces tvoření hudby všechny zcela pohltil. Byla to úplně nová hudební kreativita vyšší úrovně. Očividně to nebylo poprvé, co kapela nahrávala doma a nakonec použila pro mix nástroj Pro-Tools (digitální audio pracovní stanice (DAW) vyvinutá a vydaná společností Avid Technology pro tvorbu a produkci hudby a pro procesy nahrávání, editace a masteringu zvuku). Ale vytvořit desku v obývacím pokoji s tak vysokou přesností, intenzitou a úrovní péče, kterou NEUROSIS této nahrávce věnovali a jak vysokého levelu nakonec na této desce dosáhli, byl neskutečný výkon. Byl potvrzením, proč jsou NEUROSIS takovými novátory a průkopníky, pokud jde o těžkou hudbu, hlasité zvuky a temnou atmosféru. Jak pronesl Steve Von Till po nahrávání: „Nejde jen o hlasité zvuky, jde o hlasité zvuky, které ale dobře znějí. Asi jsme se u Steva (Albiniho) už něco přiučili.“ Pro Jarboe znamenala tato nahrávka po letech tvorby tišší hudby návrat k monolitické zvukové stěně, kterou zažívala ve SWANS. „Mělo to pro mne v tu dobu velký význam, místo abych jen seděla s houslemi a akustickými kytarami,“ směje se Jarboe. „Na houslích a akustických kytarách není nic špatného, ale tak jsem to v tu chvíli necítila.“ Její texty na desce se mezitím zařadily mezi její nejosobnější, jaké do té doby napsala. „Podklady pro texty jsem si vzala ze svého deníku,“ vysvětluje. „Bylo pro mě velmi vzácné být tak zcela osobní, ale zdálo se, že je to způsob, jak na to jít, protože se to hodilo k hudbě, kterou mi posílali. Psala jsem o věcech, které byly přímo z mého srdce,“ prozradila Jarboe. 

Píseň „His Last Words“ vypráví o smrti jejího otce, který zemřel po operaci mozku před mnoha lety, „Receive“ je o nedávné smrti její matky. A píseň „Seizure“ se týká vážné zlomeniny lebky, která navždy změnila život Jarboe. „Měla jsem traumatické poranění hlavy, které mě málem stálo život, takže od té doby slavím dvoje narozeniny,“ vysvětluje. „Oslavuji svůj skutečný den narození a podruhé ten den, kdy mě chirurgové vrátili z obětí smrti zpět mezi živé a já se podruhé narodila.“ Teorie jejího pádu je taková, že Jarboe šla po schodech nahoru na půdu pro kufr, zakopla a upadla dolů na zem. Byla v té chvíli v domě sama. První okamžik, který si pamatuje, je probuzení se na JIP v nemocnici. Okamžiky těsně před pádem a po pádu jsou pryč a už se jí nikdy nevrátily. Takže vlastně nikdo dodnes neví, co se přesně stalo.

Zařazení Jarboe do kapely znamenalo pro NEUROSIS odklon od jejich agresivního zvuku k melodičtějšímu industriálnímu až folk-rockovému vyznění. Nahrávka se pohybuje na pomezí scénické hudby a post-rocku. Jedná se o pomalou, apokalypticky valivou masu rytmizovaného zvuku, kterou hlas Jarboe jednou prorůstá jako zlatá žíla horninou, jednou ji seká jako když Mad Butcher porcuje kotlety. Jarboe předvádí neskutečné hlasové kreace, přičemž na rejstřík jejích hlasových projevů bývají obvykle potřeba tak tři lidé. Ať už zrovna šeptá, křičí, sténá, mluví, dýchá nebo zpívá, vždy vám při tom naskočí husí kůže. Je to mnohem více emocionálně odhalené umělecké dílo a velká část jeho síly je propůjčena NEUROSIS z vlivu ženské temnoty, která je standardnímu prostředí kapely do značné míry cizí. Hlasové výkony Jarboe, často hysterické v jejich jevištním šepotu, zlověstném mluveném zabarvení nebo altovém vibratu, také většinu mužů vyvádí z jejich komfortní zóny. Je to album krásné, výjimečné a rozhodně neosloví fanoušky NEUROSIS. To je patrné zejména z jedné ze silných stránek tohoto alba – z rozmanitosti. Žádné dvě písně neznějí stejně. NEUROSIS i Jarboe vložili do této desky celé své srdce a duši, využívají uměleckého porozumění a vzájemného respektu, který mezi sebou chovají, a proto je tato deska nádherným vyjádřením jejich sentimentálního temného uměleckého vztahu.

Po vydání alba ve svém vydavatelství Neurot Recordings se NEUROSIS a Jarboe rozhodli, že spolu odehrají několik koncertů. Zkoušeli společně ve zkušebně NEUROSIS v Oaklandu a museli v podstatě provést zpětnou analýzu nahrávek, protože obě strany vytvářely své hudební části desky odděleně. „Takže máte hotové album a teď se to snažíte znovu vytvořit a sladit naživo,“ vysvětluje Jarboe. „Byl to opravdu neobvyklý způsob práce, protože většinou se to dělá naopak. Vlastně jsem použila booklet CD k zapamatování si vlastních textů. Pořád ho mám, se všemi mými poznámkami, jako: Udělej to 24krát nebo Naplno! Mám ho podepsaný od všech kluků,“ svěřila se Jarboe. Ještě mocnějším zážitkem pak byla živá vystoupení, kterých v letech 2004 a 2005 po Spojených státech pár odehráli. Během dvouhodinového setu NEUROSIS se vždy Jarboe přidala ke kapele, aby společně zahráli několik písní z alba a také cover verzi skladby „Easter“ od Patti Smith. V Evropě se zastavili pouze v Londýně. Jeden z účastníků londýnského koncertu sdělil novinářům: „Jako jeden ze šťastlivců s lístkem na koncert jsem si uvědomil, kolik lidí mimo Spojené království zamířilo do Londýna na jedinou evropskou show NEUROSIS & JARBOE! Potkal jsem kluky a holky ze Španělska, Itálie, Řecka, Švédska, Francie, Holandska… bylo to ohromující! A myslím, že nikdo cesty nelitoval.“ Po šestnácti letech Jarboe řekla novinářům, že spolupráce s NEUROSIS byla pro ni čistá radost. „Toto album je jednou z mých nejosobnějších nahrávek. Pracovat s NEUROSIS byla pro mě velká čest,“ zakončila rozhovor.

V roce 2019 vychází na Neurot Recordings tato nahrávka zremastrovaná a poprvé také na vinylu a se zcela novým artworkem od Aarona Turnera. Steve Von Till k remasteringu poznamenal: „Bob Weston (Chicago Mastering Service a člen SHELLAC) úzce spolupracoval s Noahem na tom, aby tato nové verze zněla tak dobře, jak je to jen možné. Noah má z nás všech nejtrénovanější kritické ucho pro věrnost zvuku. Původní verzi jsme nahrávali sami pomocí Pro – Tools na uživatelské úrovni, abychom mohli doma experimentovat se získáváním různých zvuků a spontánním skládáním. Tato technologie ale od té doby ušla dlouhou vývojovou cestu a my jsme se rozhodli, že se pokusíme převést nahrávku z digitální verze na analogovou a věřili jsme Bobovi, že z ní dokáže vytáhnout to nejlepší. Myslím, že se mu to povedlo. Tato nová verze je o něco otevřenější, s lepším stereo zvukem a vyváženým finálním mixem. Aaron cítil, že by mohl vytvořit něco, co by elegantním způsobem sjednotilo energii Jarboe a NEUROSIS. Nechali jsme ho dělat jeho práci a nový artwork rozhodně přidává na záhadnosti alba a odlišuje ho od zbytku našeho katalogu.“

Jako by tato nahrávka byla mladším duchovním sourozencem alba THE CURE „Pornography“ z roku 1982. NEUROSIS & JARBOE není snadné poslouchat. A to je dobře. Pokud máte rádi hudbu, která se vám brutálně vkrade přímo do vaší existence, stupňuje napětí, vyráží vám zuby a do vaší mysli vypaluje text: „Říkám ti, pokud si mě Bůh chce vzít, vezme si mě," a vy se cítíte naprosto nicotní a bezmocní – pak je toto album stvořeno přímo pro vás. Poslední věc, kterou byste od NEUROSIS přeci chtěli, je cítit se při poslechu jejich projektů příliš pohodlně a bezpečně.

NEUROSIS & JARBOE – „Within“

NEUROSIS & JARBOE - „Easter“ (Patti Smith cover)

10.01.2022	Diskuse (6)	Kelly