NEUROTIC MACHINERY - Nocturnal Misery

80%

Jít si stále za svým, s jasnou ambicí, tvrdě pracovat. Strohé krédo tryskající snad z každého okamžiku vetknutého do jedniček a nul recenzovaného záznamu. Po letmém poslechu několika ukázek z nového alba NEUROTIC MACHINERY jsem měl docela obavy, že se k podstatě jejich hudby nedokážu probít. Olbřímí motivace hrát moderní metal a zdánlivě monolitická stěna kytar vystavěly mohutnou hráz. Přestože cítíte, jak to za ní vře, předem víte, že ji nebude lehké zdolat. Během prvního poslechu celého cd jsem však rychle narazil na záchytné body a postupně se mi začalo vše odkrývat. Vracel jsem se k němu často a čím dál radši, dokud zprvu jen tušené kontury devíti temných a brutálních promluv nezačaly žhnout.

Poučení první, novou desku zdobí efektní sound. Nejde nicméně o kouřovou clonu zastírající prázdnotu. Kapela chce hrát tvrdě, což se jí daří. Nápady nejsou za zvukem schovány, spíše do něj zakuty. Uši každého posluchače je mohou vysoustružit trochu jinak. Poučení druhé, přes nepůvodnost ve zvuku a v postupech můžete stále natočit skladby, které mají co nabídnout. Práci se žánrem chápou tachovští jako příležitost ke zkomponování promakaného a sevřeného celku. Přirovnal bych ho k dravé řece, spoutané v hlubokém korytě, z něhož není úniku do chvíle, než odezní poslední tóny. Jednoduše řečeno, „Nocturnal Misery“ bouří, plyne a odsýpá. V necelých čtyřiceti minutách se přitom podařilo soustředit esenci tvrdé hudby. Poučení třetí, přívlastek moderní by neměl odrazovat, pokud mezi novým a starým existuje rovnováha. Stav, kterého se podařilo na novince docílit, hraničí s ideálem a zavání progresí.

Kapele se evidentně nejedná o to hrát trendově, ale současně. Zkušenosti jsou znát. Old school základ v zánovním povlečení s několika prvky, které se prosazují v posledních letech. Za podstatné považuji, že mi někdo svá moudra neřve, resp. nerapuje do ksichtu a že hudba není kontaminována elektronikou. V prostředcích jsou totiž NEUROTIC MACHINERY dost konzervativní. Jen kytaristé měli tentokrát k dispozici o jednu strunu navíc. Dominance kytar je absolutní. Variabilní bicí tím neodsouvám na druhou kolej, ráz každé ze skladeb však neurčují, pouze dotvářejí. Samostatnou kapitolu představuje vokální složka. I díky ní se prostor vytýčený MESHUGGAH a dejme tomu FALLUJAH či RIVERS OF NIHIL zakřivuje až někam k „opravdovému“ death metalu.

Nečekejte profláklé střídání melodického a agresivního hlasu. Pánové staví na umocnění! Agrese se mění v chorobné výkřiky a procítěnou deklamaci zprávy o nadvládě, utrpení, bolesti, strachu, pomíjivosti a konci. Na silném kytarovém podkladě přináší dva hlasy solidní dávku emocí, ozdobenou indexem druhé mocniny. Koncertní provedení slibuje opravdu silný zážitek. Duo našláplých vokalistů, páreček vypečených kytaristů a jeden bubeník, který si bude muset poradit s náročnými party; společně mají na to, aby publikum poslali „jinam“. Sám jsem zvědav, kam syrovější koncertní zvuk onu téměř dokonalou produkci posune. Tipoval bych na odstřel výše zmíněné hráze. Devět metráků dynamitu by mělo stačit.

Odpálení náloží zhruba ve čtyř minutových intervalech podívanou jen umocní. První ránu zasazuje „Nocturnal“. Slabí rázem odpadnou. Přes djentový zvuk jsou proprány deathové standardy, kodifikované před lety SUFFOCATION a dalšími. Když posloucháte kytarové vyhrávky, díváte se z pekla na duhu. Tlak neklesá, unisona masakrují. S „Oblivion“ přichází valivé střední tempo, dotek MORBID ANGEL, vokální exhibice a vpády blackgaze. Atmosférické finále nemá chybu. Když už povel typu „Kill, kill, the human in me…“, tak přesně v podobném balení. Písně nejsou natahované, prostě vybuchnou, vkusně odezní a jde se na další. Zčernalá klipovka „Slave“ drtí množstvím nápadů. Přibývá progresivity, kulminující v střední části „Uprising“. Chcete tam mít nádhernou sólovou kytaru a ona za vámi skutečně přijde. Komunikace s vybrnkávaným doprovodem na jedničku. Nejen ve volnějších momentech pak oceníte nevtíravou baskytaru, o kterou se ve studiu kompetentně postaral kytarista Michal Šedivý. V případě „Beneath The Sun“ se zdá, že zvlhla zápalná šňůra. Chyba lávky, kytarový rock, naroubovaný na kdečem včetně djentu, posloužil jako předěl; při zpětném náhledu tudíž získává. V druhé polovině alba death metal mírně ustupuje, kvalita ovšem zůstává. Pecky typu „Universe“ nebo „Empty“ poskytují posluchači doslova fyzický zážitek. V závěrečné „Deceit“ překvapí vypuštění a saxofon. Zejména díky jeho chvějivě hřejivým tónům si každý může uvědomit, jakému tlaku, resp. přívalu po celou hrací dobu mimořádně vyrovnané kolekce nazvané „Nocturnal Misery“ čelil. Hodnocení přesně mezi 70 – 80 %, takže ….

18.05.2020	Diskuse (1)	Pekárek hackl@volny.cz