NEVER SOL - Chamaleo

80%

To byla tedy jízda! A přitom jsem celou dobu strávil na gauči v intimně osvětleném obývacím pokoji. Skoro celou dobu jednoho z poslechů této desky jsem měl zavřené oči a bylo to skoro až dohnání k slzám, co ve mě vzbudila tahle půlnoční hypnóza. Poslední nahrávka od NEVER SOL je velmi charismatickým kusem neprvoplánového synthy-popu. Sára Vondrášková už  řadu let kouzlí s abstraktními elektro zvuky, se syntetickými aranžemi, ale to podstatné tkví v jejím hlase, v síle prožitku, barvě a v nápadu na nějakou nenucenou melodii vykreslenou právě jejím zpěvem. Její druhá řadová deska „Chamaleo“ vyšla už koncem roku 2018 u Supraphonu, ale já se k ní dostal až letos v létě. Album je prostoupené scéničností a usazené do pomalé a velmi pocitové podoby. Slow dark melancholic synthy-pop NEVER SOL zachází dnes ještě více mimo rámec hlavního proudu, než tomu bylo v případě pět let staré debutové nahrávky „Under Quiet“.

NEVER SOL ostatně umí zahrát na sugestivní atmosféru a nepotřebuje k tomu nic jiného než skvostný hlas a klávesy, kde pomocí retro umělých zvuků a naprogramované rytmiky navozuje vzpomínky na kulturu osmdesátých a ranných devadesátých let. Bez rozdílu pomalé skladby jsou většinově tvořeny nikoliv melodickými instrumentálními linkami, ale abstraktními zvuky, atmosférickými plochami a tóny, jenž v sobě ukrývají velkou porci kouzla. Není to však jen zdejší instrumentální složka, jednoznačně koketující s filmovou a scénickou hudbou, co dělá její písně zajímavé, tím hlavním prvkem je totiž především krásný hlas hlavní protagonistky. Ten je nezaměnitelný a skýtá velkou dávku niterného prožitku. NEVER SOL se nebojí ukázat vlastní křehkost, ovšem v jejím podání vše působí nekašírovaně a nanejvýš přirozeně, navíc ta barva ..., jak to říct ... zkrátka jsem chlap a tohle se mě prostě musí líbit. 

Celé album k poslechu zde.

Během songu „Moving In Sleep“ máte pocit, že by song mohl zapadnout do nějakého tajemného filmu od Davida Lynche. Asi nejhitovější kusy jako „Blue Dress“ nebo „Fog“ jsou bombastické pocty atmosférické hudbě čerpající ze synthy-popové kultury dneška, oslavující osmdesátá léta. Skladby, co vás zkrátka nenechají v klidu, a i když vás svou scéničností dojmou, působí v každém ohledu pozitivně. Určující devízu však slyším v jejím hlase, který někdy působí křehce, jinde se naopak pohybuje v nižších zastřených polohách (např. ponurá a skoro až strašidelná „Magony“, v jejíž podkladech zní něco jako sampl s dětským křikem). U singlu „Zoe“ si docela dokážu představit, jak během živé prezentace, ihned po odzpívání první věty zažene ticho v sále spontánní potlesk mnohatisícové audience, žijeme však v Čechách (zemi s poněkud jiným většinovým hudebním vkusem) a tak jde o další mou fantazii zpod zavřených víček. Stvrzením kvality budiž skladba „Trees“, která se na desce nachází spíše v jejím závěru. Prostě jde o okouzlující porci hudby, která však asi nezapůsobí na striktní fanoušky živých rockových nástrojů a to z jediného důvodu - prostě zde žádné nejsou. :-)

29.07.2019	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz