NICK CAVE AND THE BAD SEEDS - Skeleton Tree

70%

I na poměry tak originálního a nezaškatulkovatelného umělce jakým bezesporu je Australan Nick Cave, představuje jeho albová novinka „Skeleton Tree“ velkou zvláštnost, a to nejen díky způsobu jakým se zde NICK CAVE AND THE BAD SEEDS prezentují, ale hlavně díky tragické události, ke které došlo v průběhu půlročních studiových sessions a jenž celý průběh tvorby ovlivnila. Z počátku šlo o běžnou přípravu nového alba, ale poté co Caveův patnáctiletý syn Arthur, jeden z dvojčat mileniálů, nešťastně zahynul, když se v létě roku 2015 zřítil z dvacetimetrového útesu poblíž jihoanglického města Brighton, vše se zásadně změnilo. Už jenom z toho důvodu muselo být pro Nicka nahrávání daleko spíše očistným procesem, nikoliv příjemnou zábavou. Onen smutek či emocionální strnulost, přicházející obvykle ve chvílích, kdy se přetížená nervová soustava člověka vzpamatovává z nadměrného šoku, je z nového alba cítit. Vyjádřit se pomocí nové hudby v období natolik velkého smutku jako je smrt vlastního dítěte, to už chce pořádnou kuráž.

Pouze osm písní rozehraných na ploše nepřesahující čtyřicetiminutovou délku na to jde jinak, než bylo u Nicka Cavea většinou v minulosti obvyklé, byť ten již dříve nahrál pár komorních a co se nástrojového parku týče střídmých desek. Na „Skeleton Tree“ je zvláštní zejména skutečnost, že instrumentální složku netvoří tradiční nástroje, ale umělé zvuky, loopy a elektro podkresy, stylově koketující s ambientem. Ty zde rozehrávají hru v podobě nejrůznějších, na sebe navazujících ploch prolnutých disonancí. Podkresy Caveova hlasu tvoří zvláštní zvukovou hmotu a občasně jsou tu a tam dozdobeny smyčcovými nástroji, pianem popřípadě specifickou rytmikou. Album rozhodně není rockovým dílem, protože kytary (a s tím rovněž dost související klasickou písňovou stavbu) byste zde jen stěží našli. Skladby působí tak, jakoby nikam nemířily, ale jen reflektovaly určitý stav či rozpoložení hudebníka používající svého vyjádření jako určitého druhu terapie. Jsou složeny tak, aby vynikl především obnažený Nickův projev, v textech tentokrát působící převážně neadresně a i na poměry takového experimentátora spíše abstraktně a bez dějových linií. Některé pasáže dokonce vznikly spontánním způsobem, takže je možné, že byly ve studiu zaznamenány při úplně prvních pokusech a ve výsledku zůstaly ponechány, což na albu plném umělých zvuků vyvažuje živost.

Souběžně s deskou „Skeleton Tree“ byl v některých kinech po celém světě odvysílán dokument „One More Time With Feeling“ přibližující prostřednictvím pohyblivých obrázků období zmíněné tragédie a nahrávání díla. Nick Cave tímto filmem nahradil své promo aktivity a veškeré rozhovory. „Skeleton Tree“ je jednou z úplně nejniternějších a nejtemnějších desek, jaké kdy za svou kariéru složil. Osobně mám však od tohoto Australana mnohem radši jeho bouřlivější starší práce z přelomu osmdesátých a devadesátých let, takže ačkoliv považuji novinku za velmi autentické svědectví o stavu duše v určité fázi jeho života, vždy mnohem raději sáhnu po nějakém albu s větším obsahem dusna, ať už to bude mít název „Tender Prey“, „Henry´s Dream“ nebo „Let Love In“.

27.09.2016	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz