NIGHTINGALE - Retribution

80%

K poslechu nové desky jednoho z projektů Švéda Dana Swanö jsem vlastně přistupoval úplně s čistým štítem, protože jsem se o práci tohoto multi-instrumentalisty nikdy moc nezajímal, nevěděl jsem totiž, co mám vůbec čekat. Samozřejmě, že se ke mně za těch dvacet let donesly takové ty obecné informace, kde se asi hudba NIGHTINGALE stylově nachází, ale prostě přesný obraz: představa o barvě hlasu, představa o zvuku a tyto podobné věci mně chyběly. Musím říct, že jsem čekal opravdu trochu něco jiného. O prvních posleších bych tedy mluvil jako o takových soustředěných tápavých prvních krůčcích, kdy člověk na sobě pozoruje, co s ním ta hudba vůbec dělá a zdali se mu líbí. Během těchto prvních poslechů jsem nahrávku zhodnotil jako vcelku dobrou rockovou hudbu pro střední proud. Skladby působily vzdušně, tak jak se to dělo v případě škatulky Adult Oriented Rock v osmdesátých letech, ale Danův hlas mi přišel až moc zastřený (nízko položený), takže jsem si hned zabrblal pod nos, že z těchhle Švédů, byť se snaží, se druzí JOURNEY, BOSTON, FOREIGNER (dosaďte si dle libosti) nestanou. Skladby mě prostě dle prvních poslechů přišly stále málo chytlavé pro rocková rádia. Optikou metalisty si řeknete, co to tu plácam. Mám AOR najetý vcelku dost, diskografie nějakých deseti základních kapel zkompletované, takže opačnou optikou, nemám pocit, že by ta jména výše byly nějaký žabaři.

Abych upřesnil onen první dojem z této hudby, byla to taková ta kostrbatá melodika, kterou už od devadesátých let pozoruji v případech, kdy nějaká (extrémní) metalová kapela nahraje trochu melodičtější věci a striktně metalová fanouškovská obec se nad tím rázem osamocena rozplývá, přitom všichni okolo jenom znuděně stojí a civí, jestli to má být jako to oslavné ono. Ano, PARADISE LOST se jistě nikdy nestanou druhými THE MISSION, natož pak THE CULT nebo dokonce DEPECHE MODE, z TIAMAT zase pro změnu nebudou THE SISTERS OF MERCY, z ANATHEMY se nestanou PINK FLOYD a už vůbec ne RADIOHEAD, stejně tak se NIGHTINGALE nepodaří dostat se k fanouškům MAGNUM. Co je však nutné potvrdit, novinka „Retribution“ je silnou deskou, která s každým dalším poslechem ukazuje svoje přednosti. A o tom chci zde mluvit především.

Ono to bude možná tím, že metalové kapely (vyložte si tohle spíš jako: kapely složené z osob příslušících k tvrdé metalové scéně) jako NIGHTINGALE, když svou tvorbu úmyslně situují do formy nějakého líbivého pojetí rádiového rocku osmdesátých let, vždy tomu ještě přidají něco kudrlin, které brání přímočarému prožitku z nějakých potencionálních hitů, prostě to furt někde drhne, nepadá to tam na první ani druhou signální. Tahle deska chce prostě čas, protože se dle mého povedla (mezi námi - oni se ale umí povést i alba, co se líbí hned). Její rozdíl oproti očekáváním a mým slepým odhadům je asi takovýto, prostě jsem od Dana Swanö čekal příklon spíše k art rockové klasice sedmdesátých let, více takové té přírodnosti, rockové podstaty, víc kytarové akustiky, píšťalek, flétniček, housliček a opěvování přírody. Na místo toho na mne k mému velkému potěšení vyskočila chytlavá nekomplikovaná hudba, která je reinkarnací prvé půle osmdesátých let a takovou hudbu já jak známo můžu. Takže prvotní zbrždění přičítám jen nutnému zvykání si na komplikovanější vyjadřovací pojetí, než je tomu u amerických rádiových štik, jenž svá alba před třiceti lety prodávaly v milionových nákladech, ale to opravdu nelze považovat za nevýhodu, zvlášť když má pak člověk delší čas se tím albem kochat, že jo?  

Celá deska působí velmi dospěle a ujasněně a je prostá větších zavání. Dan Swanö sází jednu mohutnou hymnu za druhou a zatímco ve slokách je tedy více zastřený, v refrénech uvolňuje z hlasivek energii. Líbí se mi i skutečnost, že deska po vzoru osmdesátek není přeplácaná, rytmika je přímočará, kytara pracuje jen ve prospěch songů a jejich zpěvových linek, občas dojde i na nějakou fantaskní klávesovou melodii, která zavádí posluchače do nadpřirozených světů. Ze skladeb těžko vybrat favority, protože většina jich je opravdu perfektních, ale za mne „Chasing The Storm Away“, kde Švédové zní, jakkoliv je to pro mne šokantní zjištění, jako DIRE STRAITS ve svých světlých chvílích. Dále pak majestátní „Warriors Of The Dawn“, jenž je nadýmána patosem v podobě bojovného refrénu i klávesových aranží, stejně tak mezi nejlepší kousky řadím skladbu „The Voyage Of Endurance“, která dokonale charakterizuje podstatu celé desky. NIGHTINGALE nahráli velmi povedené dílo.

12.01.2015	Diskuse (37)	Stray janpibal@crazydiamond.cz