NIGHT RANGER - ATBPO

70%

Nepatřím zrovna k neprůstřelným znalcům diskografie kalifornské hardrockové grupy NIGHT RANGER, ale co mohu s jistotou říct, je skutečnost, že jejich aktuální deska „ATBPO“ má nemalý potenciál ke kapele přilákat celou řadu nových příznivců melodické kytarové hudby staré školy. Netvrdím, že je nedávno vydané album těchto veteránů stadiónového rocku zaručenou bombou ve stylu posledních BLUE ÖYSTER CULT, ale určitě platí za příjemně poslouchatelnou sbírku chytlavých hymen, do které byla investována potřebná dávka zaujetí, péče a profesionality. Skladby mají opravdovou jiskru a nepůsobí jako songy od unavených šedesátníků, kteří již vzpomínají, kterak sklízeli své největší úspěchy v průběhu osmdesátých let.

Základem je dobrá rocková píseň pro masy. I v časech největších úspěchů NIGHT RANGER vždy platili za kapelu, která oslovovala především americký hudební trh. V Evropě neměli ani zdaleka tak výsadní postavení a vlastně po nich zde není ani tak velká sháňka. Dostatečně nadýchaná rocková produkce ve stylu alb BRYANA ADAMSE, určená pro zaoceánské rádiové stanice, vždy dokázala oblažit široká pole posluchačstva, včetně nejednoho řidiče dálkových tahačů na jeho nočních cestách napříč zemí neomezených možností. Svou novinkou kapela naplňuje vlastní standardy a potvrzuje, že má stále smysl tvořit podobnou hudbu.

NIGHT RANGER, od svých počátků tvořeni výtečným songwriterem, zpěvákem a baskytaristou Jackem Bladesem, bubeníkem Kelly Keagym, klávesákem Alanem Fitzgeraldem (dnes je na jeho místě Eric Levy) a kytarovým všeumělem Bradem Gillisem (v roce 1982 se krátce blýskl v sestavě Ozzyho Osbournea) měla v sobě vždy velký potenciál a v průběhu osmdesátých let ve své domovině bodovala ve všemožných charts. Rozešla se až po pěti klasických albech na počátku roku 1989, kdy Blades přešel k projektu DAMN YANKEES, u kterých s ním pár let působili osobnosti jako Ted Nugent nebo Tommy Shaw. Sedmnáct milionů prodaných desek je, myslím, dostatečně výmluvné číslo na to, aby někdo o NIGHT RANGER pochyboval, a tak jejich příběh ani v krizových devadesátých letech nekončil. V polovině devadesátých let se kapela na čtyři roky vrátila na scénu, kde se pohybovala o poznání nenápadněji, než v časech hojnosti dekádu nazpět. V roce 1998, po třech dalších řadovkách, byla na další dekádu opětovně uložena k ledu. Od roku 2007 však znovu funguje a prostřednictvím reaktivátorů někdejších hardrockových hvězd, italské stáje Frontiers Records, opětovně vrhá na trh nové nahrávky. Ta letošní nese zvláštní název „ATBPO“. Jde o zručně udělaný hardrockový mainstream nejklasičtějšího střihu, kterému je zcela jedno, jaký letopočet se nyní píše. Materiál je navíc nahraný s potřebnou dávkou skladatelské lehkosti a s nápady, jaké by NIGHT RANGER mohl kde kdo z klasických rockerů závidět.

Již od řízného úvodu v podobě „Coming For You“, kde upoutá silová hřmotnost Gillisova nástroje (toho již od minulé nahrávky doprovází druhý kytarista, o generaci mladší krajánek Kerri Kelli), až po vzrušující finále v podobě nostalgické „Tomorrow“, jenž tolik připomíná rozmáchlé polohy, do kterých občasně brousí Dave Grohl se svými FOO FIGHTERS, čímž si materiál udržuje kontakt se současností a kapela zároveň upozorní, že osmdesátky u nich nezůstali vrcholem vývojového řetězce, na sobě nepozoruji výpadek koncentrace a pocit nudy. Mezi těmito dvěma modernějšími kusy dojde na poměrně chytlavá stadiónová čísla s přímočarou strukturou, zkušenou instrumentací, v čele s kytarami a celou řadou dobrých melodií - „Bring It All Home To Me“, „Breakout“ nebo „Hard To Make It Easy“. Právě tyto písně naopak evokují osmdesátá léta, avšak v tom nejlepším slova smyslu.  Stojí na přímočaré rytmice, melodických linkách a kytarový zápřah občasně dokresluje nějaká ta klávesová aranže. 

Tři povedené balady „Can´t Afford a Hero“, „Dance“ a „The Hardest Road“ nesklouzávají k přeslazenosti a působí dojemně tak nějak akorát. Případně se zde nachází i nějaký ten svižnější boogie rock´n´roll („Monkey“), jenž je schopný dodat na živelnosti. NIGHT RANGER zkrátka nahráli desku, která je nahraná s kumštem, citem pro tradice a stylizovaná poctivě a postaru, avšak která v sobě zároveň nese mladickou jiskru a potřebný nadhled. Obstojný americký soft-rock staré školy mě rozhodně nepřekáží.

07.09.2021	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz