NIGHTWISH - Endless Forms Most Beautiful

40%

Už nějakou dobu je jasné, že Tuomas Holopainen nemá absolutně žádný vkus ohledně utváření vlastní věhlasné kapely, natož pak co se týče hudby, kterou daná kapela mnoho let produkuje. Tento stratég už dnes ani nezastírá fakt, jak se co nejsnadnější cestou dostat k chechtákům, takže dlouze očekávaná novinka NIGHTWISH je v podstatě dílem nepřinášejícím absolutně žádnou novou uměleckou hodnotu, dílem, zastávajícím symbolickou úlohu chladného náhrobku nejslavnější kapely ze Země tisíce jezer. Pokud mluvím o symbolu náhrobku, nemám v zorném poli popularitu kapely, ale jejich umělecký vklad, svěžest a kompoziční neotřelost, které jsou zde zastíněny hromadou klišé a dramatických orchestrací. „Endless Forms Most Beautiful“ je totiž i uměleckým náhrobkem celého jednoho bombastického žánru, kde se v popředí nachází hlas nějaké školeně artikulující „femme fatale“ a zároveň je ukázkovým příkladem stavu věcí, kdy se v současnosti věhlasné kapely za zenitem místo vyklizení pozic stávají stále většími, stále věhlasnějšími, a stejně tak stále vyčpělejšími. Otroci vlastní nesundatelnosti jsou dnes v pozicích, o jakých by si mohli před pětadvaceti lety hvězdy z osmdesátých let nechat jenom zdát. NIGHTWISH nejsou totiž žádní JUDAS PRIEST, kteří ve své zlaté éře za patnáct let nahráli nějakých osm až deset kvalitních alb a stáhli se pozvolna z popředí, NIGHTWISH jsou totiž jako Lucie Bílá, která i když vypustí sebevětší hrůzu, pořád bude na čele popularity a viditelnosti.

Nehudební odbočka: Co se tedy týče toho Tuomasova nevkusu na utváření vlastní kapely, mám dlouhodobě pocit, že velkou kapelu nedělá skutečnost, že se na každičký jednotlivý post ob pět let vybírá nejlepší muzikant či zpěvák, jaký je zrovna k sehnání. Opravdovou kapelu dělá semknutost, tradiční sestava, kdy i třeba na jednom postu bude působit ne až tak zdatný hudebník, nicméně své charisma si na pódiu uhájí a i ostatní se za něho vždy postaví, s tím, že by se to dalo zdůvodnit asi nějak takto – „Víme, že není nejlepší hudebník/zpěvák, ale do naší kapely patří, ať si ty desítky zručnějších hrají někde jinde, k nám vždy bude patřit on.“ Tohle dle mého dělá opravdovou kapelu. A jak to vlastně souvisí s NIGHTWISH? Řeknu to asi tím způsobem, že si položím další otázku. 

Kdy se to stalo a co se to vlastně stalo, že do své velmi známé instituce (vykazující se v průběhu vydání novinky naprosto agresivní reklamní kampaní) začal Holopainen tahat nějaký padesátiletý dědky? Vím, že jde především o hudbu, ale nejsem si jistej, jestli tohle platí v případě NIGHTWISH? Přeci jen, pokud cílevědomý Fin míří, tam kam hádám, že míří, pak jeho počínání s nabíráním muzikantů vzhledu zkušeného nechápu. Povrchní hudební složka, která upřednostňuje formu (objemné peřiny aranží před jádrem písní), ukazuje totiž jiným směrem, navíc z dřívější vizuálně a věkově vcelku sourodé a kompaktní party je dnes neslučitelný soubor jakýchsi figur ve středních letech, jdoucích věkově a typově napříč generacemi a styly. Kouknu na fotky těchto nových NIGHTWISH svým popovým okem a řeknu si - nuda, 20.století, severskej venkov, co potom budou říkat malé děti, na které NIGHTWISH svou tvorbou míří především? Budou snad poslouchat kapelu strejců, co vypadají jako LYNYRD SKYNYRD? Zde mimo jiné také narážím na přizvání jistého Troye Donackeye, hráče takřka na všechno. Přitom právě tohle „tzv.posilování“ zrovna u těchto Finů není na nových skladbách vůbec patrné, snaží se totiž znít nightwishovštěji než NIGHTWISH a nějaké srdce? Po něm raději nepátrejte.

Co tedy říci o nové desce? Dlouho dopředu proklamovaná „nádhera“ má v sobě dle očekávání tuny bombastické formy, tuny odkazů na minulost, hromadu pohádkové atmosféry, ale kde jsou nějaké nadprůměrně zdařilé skladby? Kde jsou nápady? Kde je alespoň nepatrný posun? Kdy to vůbec s tímto druhem metalu všechno začalo? V roce 1997 nebo 1998? Jaký že je letopočet? 2015? Skoro dvacet let od startu. Hráli namátkou třeba britští art-rockeři GENESIS nebo David Bowie (úmyslně zmiňuji interprety, které považuji nepochybně za léty prověřené umění a to bez ohledu na žánr) stejně alespoň polovinu té doby? Nehráli stejně ani dvě alba po sobě! 

Vše na novince působí tak, jakoby si kapela kladla za prvotní cíl pouze naplnění určité povrchně deklamované šablony, nikoliv touhu složit dobrou skladbu a přidat zbrusu novému výsledku něco navíc. V podstatě se pokračuje ve velmi podobném rozpoložení, jaké NIGHTWISH předvedli na předchozím řadovém albu, děsivém (děsivě dlouhém a nudném) díle „Imaginaerum“, které tehdy nazpívala ještě mnohými osočovaná Anette Olzon, a které valnou většinu fanoušků spíše zklamalo než nadchlo. Opravdu si nejsem jistý, zdali právě tahle současná věc něco změní na jistém rozčarování mnohých, spíš mám pocit, že ten kdo se od kapely držel dál do teď, ten svůj postoj nezmění. NIGHTWISH si tak uchovají svou fanouškovskou základnu, která se skládá zejména z těch, jenž po hudbě a v hudbě moc nepátrají. Současné absence změn a inovací je velká škoda, protože kdy jindy by měla mít velká a umělecky stagnující kapela větší šanci trochu se nadechnout čerstvého vzduchu a svou tvorbu posunout novým směrem než právě v době těsně po nástupu zcela nové a v podstatě dobré front-woman?

Nizozemská zpěvačka Floor Jansen (ex-AFTER FOREVER), která na koncertních štacích obstála, se zde drží v obdobných polohách jako její předchůdkyně a s dravějším výrazem to opravdu nepřehání, což mne na jednu stranu nevadí (mám totiž pocit, že pro to aby se písnička dobře poslouchala, není vůbec nutné tlačit na pilu, osobně si totiž myslím, že je tomu právě naopak) a na druhou stranu se dostává na území, kde nemůže ani zklamat, ani v pozitivním slova smyslu překvapit. Jako zkušená hudebnice mnohokrát dokázala svůj obrovský hlasový fond (třeba nyní u REVAMP), který zde absolutně nevyužívá, a tak stále působí jako v roli nájemné pěvkyně. Do jisté míry je to škoda, ale zas na druhou stranu je třeba si přiznat, zdali by se při zúdernění jejího projevu, vzhledem k těmto letošním písním, vůbec něco zlepšilo? Pomohlo by to něčemu? Vytrhla by právě tohle dílko nějakým svým větším důrazem? Nemyslím si.

Ze současnosti je nejpatrnější, že NIGHTWISH už jsou hodně dávno pouhou fabrikou na zábavu pro metalové masy, která nemá absolutně žádnou motivaci po nějakém invenčním posunu, po uměleckém sdělení. Kdyby tahle deska nevyšla, vůbec nic by se nestalo, což stvrzují nablble bodré kolovraty (poslechněte si třeba titulní song nebo jednu z největších parodických hrůz žánru „My Walden“), jenž se rozjíždějí do nekonečných otáček, za asistence blikajících pouťových žárovek. Symfonické a klávesové aranže nebo volnější pasáže a vsuvky mají zjevně za úkol umocnění atmosféry písní. Myslím umocnění jakoby irským, skotským nebo severským folklórem. Kde se něco podobného nehodí, tam se pro změnu frkne dětský sbor, nebo uměle vytvořený chorál a jede se dál. Nové album NIGHTWISH s předlouhým a navýsost noblesním názvem znamená bombastické nic, které pluje jedním uchem dovnitř a druhým ven, na vlnách patosu a nepoživatelného hollywood-metalového balastu a jeho úvodní dvě skladby jsou vlastně tím prvním a posledním, co mám zde sílu vnímat, pak už jen klimbing, katatonie, autismus, ze kterých mne neprobere ani ta čtyřiadvacetiminutová obluda na konci.

01.04.2015	Diskuse (50)	Stray janpibal@crazydiamond.cz