NIKDO - Akční jednohubka s drsným vizuálním přelivem

Je večer. Sedí až úplně vzadu na dlouhém sedadle. Vrací se domů a skrze okna sleduje rozzářenou tvář nočního města. Autobus nečekaně zastaví a dovnitř se vetře rozjařená společnost notně opilých lidí. Na tohle čekal jako na smilování. Je toho plný, vztek je potřeba nějak ventilovat. Pětice výtečníků má silný ruský akcent. Jejich chování je povýšené a arogantní. Sebevědomí výrostků je umocněno početní převahou i pomíjivou mocí démona alkoholu. Tlupa ožralů prochází uličkou a zastaví se u mladé dívky. Oplzlé řeči, obtěžování, fyzický kontakt. Ano, teď nastal ten správný čas! Protlačí se kolem agresorů až do přední části autobusu, řidičku pošle ven, zavře za ní dveře a otočí se čelem k udivené skupince ruských frajírků. Protáhne si krční svalstvo, zatne ruce v pěst a vydá se rázně kupředu.

Filmy založené na konceptu průměrných, na první pohled obyčejných jedinců, kteří vlivem prodělané extrémní situace převezmou spravedlnost a iniciativu do svých rukou, jsou divácky vděčné a těší se trvalé přízni. Tito hrdinové, nebo chcete-li mstitelé od vedle, se dají rozdělit do dvou skupin. Té první vévodí psychicky poznamenaní lidé, často nespokojení s prací policejních orgánů. Například jim kdosi zavraždí někoho blízkého, viník je v nedohlednu, případ dlouho stojí, a tak dojde v myslích těchto lidí k určité transformaci následované pátráním na vlastní pěst či krutým trestáním nebezpečných individuí.

Pokud bych měl zmínit jediný konkrétní příklad, automaticky mě napadne americká klasika „Přání smrti“ (1974) s Charlesem Bronsonem v hlavní roli. Paul Kersey (Bronson) je uznávaným architektem, jemuž banda grázlů zavraždí ženu a znásilní dceru. Do té doby bezúhonný Paul, frustrovaný laxním přístupem policie, projde vnitřní změnou, obstará si zbraň a stane se obávaným přízrakem, který chladně a bezcitně vraždí pochybné existence v ulicích nočního města. Může člověk v krajní situaci vzít právo a spravedlnost do svých rukou? Dá se takové jednání morálně ospravedlnit? Palčivé otázky aktuální i v dnešní době. „Přání smrti“ má snad pět dalších pokračování, pokud se ale budeme držet vyšších kvalitativních měřítek, zůstaneme raději pouze u originálu, věřte mi.

V té druhé skupině, o kterou mi v souvislosti dnešním filmem půjde především, vystupují protagonisté, jejichž podstata je založena na dvojí identitě. Tito antihrdinové mohli být v minulosti špičkovými nájemnými vrahy nebo elitními zabijáky ve službách vlády. Nyní žijí v ústraní, mají rodiny, vizáž průměrných občanů a snaží se zapomenout. Spouštěčem k rázným činům může být podobně jako v prvním případě nějaká silně traumatizující událost mající moc otevřít pandořinu skříňku, vrhnout světlo do temné, dávno zapomenuté minulosti a učinit z nich děsivé stroje na zabíjení. Do této kategorie si dovolím zařadit snímky „Kill Bill“ (2003) a „Kill Bill 2“ (2004). Děj lítá na přeskáčku tam a zpět, tempo vyprávění je silně proměnlivé a své zastoupení v obrazotvorných kejklích tu má i kreslená manga. Premisa příběhu však zůstává průzračně čistá. Kvůli obyčejné žárlivosti je bývalá špičková vražedkyně napadena na své vlastní svatbě. Její dřívější kumpáni zmasakrují všechny svatebčany včetně nastávajícího manžela a sama hrdinka skončí v bezvědomí. Po letech v kómatu nastane čas na oprášení vražedných technik a krvavá nevěsta se vydá na nelítostnou cestu pomsty. Jednoduché a stále silné.

Ruská vycházející hvězda Ilja Najšuller je režisérem, o kterém v budoucnu ještě hodně uslyšíme. Jeho zběsilá nízkorozpočtová prvotina „Hardcore Henry“ (2015) způsobila v undergroundových kruzích hotový poprask. Celý film je poctou počítačovým hrám, konkrétně žánru FPS. Pro nehráče: First-Person Shooter neboli střílečka z pohledu první osoby. Znáte to. Pohled z vlastních očí, myší a klávesnicí ovládáte kameru a pohyb, přičemž z dolní části obrazovky čouhá rozpálená hlaveň bouchačky, se kterou kosíte vše živé. Tento koncept Ilja do slova a do písmene převzal, přetavil do filmové podoby a roztáhl na sto minut. Henry tak na pozadí řádně ulítlé sci-fi báchorky pobíhá různorodým prostředím a v brutální řeži posílá na onen svět vše živé, přičemž divák celé počínání sleduje jeho očima. Šílené a pro valnou většinu diváků těžce stravitelné, ale zatraceně své a originální. Letos nám Ilja naservíroval další nápaditý kousek, na který se nyní blíže podíváme.

Snímek „Nikdo“ (2021) má svým naturelem a celkovým vyzněním nejblíže k akční rubanici „John Wick“ (2014). Hlavním tématem je tedy dvojí identita hlavního hrdiny a nejasná minulost. Krátká anotace k příběhu: Hutch (Bob Odenkirk) je normální chlápek ve středních letech. Má nudnou práci, malou rodinku a dům. Jedné noci dojde k velice vyhrocené situaci. Do jeho domu vniknou dva zloději a Hutch se svým počínáním zachová tak trochu jako zbabělec, i když se mu naskytne příležitost konat a vetřelce eliminovat. V očích syna i manželky klesne, okolí si ho začne dobírat a Hutch začne pomalu připomínat natlakovaný parní hrnec, v němž to vře. Zlom nastane jednoho večera. Náš hrdina se vrací domů městskou hromadnou dopravou a zrovna ten samý autobus si vyhlídne i pětice ožralých Rusů. Ti začnou dělat bordel a obtěžovat cestující. V našem tajemném sympaťákovi náhle cosi rupne a začnou se dít věci!

Zde je nutno podotknout, že film částečně klame tělem. Prvních třicet minut připomíná hořké rodinné drama o odcizení, říznuté thrillerem. Zmíněná pasáž v autobuse je pak jednoznačným vyvrcholením první třetiny a jde o vskutku luxusní podívanou postavenou na nápadité choreografii, nekompromisní brutalitě a údernosti. Pro mě zatím nejlepší akční scéna roku. Od tohoto okamžiku však dojde ke změně, režisér prudce stočí kormidlo a příběh nabídne svou druhou, rozšklebenou tvář. Nadsázka a humor postupně začínají přebírat otěže a akční sekvence mají stále přepálenější, až bizarní feeling. Stejné je to s hlavním hrdinou. Jestliže ze začátku to byl zranitelný chlápek, co se nebojí jít do rvačky i za cenu vlastních vyražených zubů, tak ke konci již připomíná supermana na steroidech, jenž drtí nepřátelé s elegancí terminátora. Finální inferno v továrně se pohybuje na hranici akční parodie, kde Rusáci slepě nabíhají před štěkající hlaveň hrdiny a za doprovodu srdceryvného křiku jejich těla mizí v rudých oblacích digitální krve.

Je to špatně? Pokud přijmete vyložené karty a jasně stanovená pravidla, tak určitě ne. Film je postaven na nadsázce, vtipu a především zábavě, jen to zkrátka nedává najevo hned od začátku. I tak je možné brát tento schizofrenní prvek jako drobnou výtku. Triviální historku o boji jedince s ruskou mafií režisér zručně šperkuje audiovizuální agresivitou a dravým střihem. Hned úvodní sled bleskově se střídajících záběrů, kde sledujeme návyky, všednost, šeď a každodenní rutinu Hutche, nám napoví, že režisér je především velký hračička. Akce čerpá inspirační základy z estetiky osmdesátkových bijáků, přičemž se jí dostává čerstvého nátěru a specifické patiny od stylotvorného cítění mladého filmaře. Choreografii dostal na starost tým stojící za zmiňovaným „Johnem Wickem“, a je to opravdu znát. Nápaditost, rychlá, leč přehledná kamerová práce a nekorektní dávka brutality.

Casting mě vyloženě potěšil. Bob Odenkirk byl skvělý už v brilantním seriálu „Perníkový táta“ (2008) a nečekaná poloha akčního bijce ve fotrovských letech mu opravdu sedla. Pokud jste měli pocit, že doktor Emmett Brown z „Návratu do budoucnosti“ (1985) již zákonitě musí trávit poslední léta v domově důchodců a jeho největší denní kratochvílí je krmení kachen na břehu malého rybníčku, tak vás jeho představitel, herec Christopher Lloyd, vyvede z omylu. Ve filmu si střihnul taťku hlavního hrdiny a brokovnice ovládá s až virtuózní přesností. Za zmínku stojí i neokoukaná tvář ústředního padoucha, který karaoke miluje stejně jako podřezávání hrdel. Alexej Serebrjakov si svého psychopatického ruského mafiána opravdu vychutnal a doufám, že se s ním ještě v budoucnu prostřednictvím filmu setkám.

„Nikdo“ je nenáročný akční nářez s příjemným hereckým obsazením. Je zábavný, má svižné tempo, nebere se příliš vážně a po vzoru Quentina Tarantina nabízí i parádní písničkový soundtrack. Jako záplata po dlouhém pracovním dni je snímek naprosto ideální. Sprcha, dobré jídlo, vyhodit nohy na stůl a pak už jen stačí s blaženým úsměvem sledovat Boba Odenkirka, který bezpečnostním pásem škrtí ruského bijce uvnitř autobusu. Pohodových sedmdesát procent.

Hodnocení: 70%

30.07.2021	Diskuse (7)	J.Rose DeathVale@seznam.cz