NIKOL BÓKOVÁ - Her Country; Baborák Ensemble with Bella Adamova

100%

„Musím, musím vše slyšet znovu!“ Těmito slovy jsem ve svém reportu reagoval na koncertní premiéru komorního cyklu „Her Country“, zkomponovaného českou skladatelkou a klavíristkou Nikol Bókovou. O její tvorbě i klavírním umění jsem na stránkách našeho webu už párkrát psal. Připomínám, že předchozí články se věnovaly nahrávkám, jimž dominoval jazz v závěsu s klasikou a špetkou rocku. Aktuální dílo naproti tomu staví na půdorysu romantizující vážné hudby s prvky imprese, jazzu a soundtracku. Navzdory vší „vážnosti“ jde o prudce poslouchatelný a návykový koktejl, neuspávající únavnou, byť nezřídka vychvalovanou prací s nevýraznými a repetitivními motivy. Bóková nabízí jízdu na horské dráze, na jejímž konci by si měl každý, kdo mluví naším krásným jazykem, položit otázky typu: „Dělám toho dost? Neměl bych udělat alespoň něco a co vlastně? Proč umřeli? Co cítili? Dokázal bych být jako oni? Mít a neztratit víru?...“

Od premiéry zmíněné skladby již nějaký čas uplynul, další provedení už jsem bohužel propásl. Naštěstí se stal malý zázrak. V nejlepší filantropické tradici se spojili výborní hudebníci a osvícení sponzoři, díky kterým mohlo být vše zaznamenáno ve studiové podobě. Další řádky tudíž berte především jako poděkování všem zúčastněným. Mám teď totiž nahrávku, se kterou trávím podivuhodné chvíle a na jejíž opakované poslechy se nepřestávám těšit. Je mi jasné, že podobný efekt se jeví být v kontextu toho, jak je třeba takové dílo vnímat, naprosto okrajovým. Na druhé straně, ona touha se k němu vracet a znovu ho, takříkajíc po svém, prožívat nepřichází jen tak. Když nás prožívajících bude dost, přestane být zmíněná nahrávka prostým zvukovým záznamem a začne opravdově žít. Něco takového bych si v daném případě moc přál.

„Her Country“ vznikla jako projev silných emocí, jejichž středobodem je vlast. Právě v tom také cítím asi největší paralelu s proslulým cyklem symfonických básní Bedřicha Smetany. Krásná hudba a onen vyšší cit, který mě při jejím poslechu zaplavuje. Na ničem jiném pak už nezáleží. Chci se jen oddávat poslechům a během nich až stydlivě čelit návalům patriotismu, nesmlouvavě bičovaného slovy z posledních dopisů Milady Horákové. Chci si hýčkat směs krásných obrazů zkropenou utrpením nevinné oběti, pociťovat přitom výčitky z něčeho, co bych nazval novodobým dědičným hříchem našeho národa, a v samotném finále pak naslouchat vyznání stojícímu nad tím vším. Vida, opět čelím touze si „Její vlast“ urvat pro sebe. Při poslechu Bókové jde ovšem o klasický „problém“. Tady jej vnímám jen o něco silněji. Proč vlastně psát o něčí hudbě a v poměrně důvěrné poloze tím odhalovat sebe? Protože kvalitu už dávno měřím především svým prožitkem a protože u podobných děl to ani jinak nedokáži.

Tak tedy znovu. Přestože každá druhořadá kompilace highlightů vážné hudby zahrnuje hitovou „Vltavu“ a pravidelnost uvádění „Mé vlasti“ směřuje k vyprázdněnému rituálu, neměli bychom před tím, co Smetana do svého stěžejního díla vložil, ztrácet pokoru. Ve své komplexnosti jde totiž o hudbu, která na poli spojení symfonického výraziva s vlasteneckým plánem, jemuž Smetana obětoval opravdu velmi mnoho, těžko hledá konkurenci. A ač první pohled vybízí k závěrům o tom, že se právě Nikol Bóková dotkla nedotknutelného, není třeba přistupovat k nějakým dramatickým soudům.

Jak už jsem naznačil výše, podstata vztahu „Her Country“/„Má vlast“ tkví v prolnutí podobných výchozích myšlenek. Je tu Smetana, a pak Bóková, která se na konci první čtvrtiny 21. století rozhodla vést prostřednictvím svého nového díla dialog nejen s ním, ale současně(!) i s námi. Téma? Vnímám ho jako triádu „vlast – my, co ji obýváme – naše příběhy“. Osobně takovou výzvu s nadšením přijímám. Další by se měli přidat. Jedná se o stále vzácnější příležitost k tomu, jak v dnešním globalizovaném a překotném světě něco podstatného „odrelativizovat“, prožít a sdílet. Bóková nás navíc oslovuje naprosto srozumitelným jazykem a k tomu všemu servíruje emoční destilát velké síly.

Vlastenectví, vlast. O podobných věcech jsem nikdy moc nepřemýšlel. Právě až opakované poslechy „Her Country“ mě nakonec přivedly na myšlenku, že vlastenectví znamená v klidných časech především poctivou práci, radost z ní a z krásy, která nás obklopuje, zatímco v časech zlých je spojeno s utrpením na x způsobů, ale současně přiživuje i plamen či alespoň plamínek naděje. Vytratit z historie se můžeme vždy. Bez boje za vlast a svobodu ovšem nikoli, protože vůči těm nejlepším z minulosti máme dluh, který nedokážeme splatit. Můžeme ho však splácet. Vlastenec se nad nikoho nevyvyšuje, natož aby chtěl někoho ponížit, chce prospět, vyniknout ku prospěchu své země nebo k němu podle svých vloh a sil přispět.

Tolik k mé, Bókovou inspirované, vnitřní polemice. Zpět k příběhu „Her Country“. Je pravdou, že Smetanova „Má vlast“ na hudebním nebi stále září, současně se nám však víc a víc vzdaluje. Jde o pozvolný, ale nezvratný dějinný proces. Nyní svítí už jen jako jedna z hvězd. Její víc jak staleté paprsky však díky nezištné a tvrdé práci řady vynikajících lidí prostupují generacemi. Uvedené se v lepším případě projevuje jejím prováděním v rámci různých výročí a slavností, v tom horším při tvorbě reklam či neodbytných jinglů. V roce 2024, u příležitosti dvoustého výročí Smetanova narození, pak přichází Nikol s tím, že ji „Má vlast“ a práce na skladbě „River“ podnítila ke zkomponování celého cyklu „Her Country“. Možná jsem se vyjádřil poněkud lakonicky, faktem však zůstává, že inspirace je zde zřejmá, nicméně nové dílo je závažné a originální. A tady by měl být vykřičník. Jednoduše řečeno, autorka se chopila příležitosti, aby vše uchopila jinak, avšak s naprostou přirozeností. Jako když se pustí voda z kohoutku. Respekt se sebevědomím se u ní opravdu nebijí. V dalším si dovoluji odkázat zejména na poslech. Sama autorka hovoří o odrazových můstcích. Myslím, že v úvodní části „Castle“ a na ni navazující „River“ je bez problémů pozná snad každý, kdo si první dvě věty příslušného Smetanova díla párkrát poslechl. Vlastně stačí elementární znalost „Vltavy protékající pod Vyšehradem“. Poté však přichází těžký pocitový direkt v podobě „Milady“, ale nepředbíhejme.

Pokud se jedná o podobnost struktury a myšlenky, „Her Country“ se taktéž skládá ze šesti částí. Tyto ovšem reflektují původní témata jen velmi volně. Celek obnáší necelých čtyřicet minut hudby, tedy přibližně polovinu časové plochy, na které se odehrává „Má vlast“. V obou dílech kypí takové bohatství hudebních invence, že jejich poslech zrychluje běh času. Každé z nich lze dnes považovat za aktuální, ano, i Smetanu. Poukazování na krásy země a historickou tradici není nikdy dost, nicméně Bóková historizuje striktně vzato jen v jedné větě a způsobem přiměřeným naší éře. Proti pověstem a husitství – tradiční tradici – staví obraz Milady Horákové. Komunistickým totalitním režimem týrané a posléze zavražděné ženy, nevinné oběti obyčejné lidské zvůle, maskované ideou „dobra“, jak jinak. Třetí část „Milada“ tudíž v „Mé vlasti“ protipól vlastně ani nemá, byť paralela se „Šárkou“ se nabízí. Osobně ji navíc považuji za ohnisko kompletního díla.

Představa, že by Smetana zasvětil jednu ze svých symfonických básní například vyhnanství a smrti Karla Havlíčka Borovského, se jeví být z dobového hlediska spíše absurdní, vymykající se společensky populárnímu a tehdy stále ještě nosnému historizujícímu konceptu, nicméně u Bókové již takový počin vyznívá naprosto přirozeně a přesvědčivě. Dotyčná nezamýšlela nikoho šokovat, stavět „Miladu“ proti „Šárce“. Bylo by to ostatně zbytečné, Smetana vsadil na dramatičnost všeobecně známé národní pověsti, nikoli na primitivní koncept ve smyslu muž podlehne svůdné ženě a doplatí na to.:-) Nikol není prvoplánově angažovaná, nejde programově proti němu, prostě „jen“ zhudebnila téma, které ji v určitou chvíli hluboce zasáhlo. Poslední myšlenky a životní okamžiky vzdělané a moudré ženy, jejíž pevný charakter a život byly rituálně obětovány odporným zlořádem, funkčním jen díky ochotným, a třeba i těm katovským, rukám jejích krajanů.

Milada Horáková se ničím neprovinila, naopak, neváhala pomoci, v těžkých zkouškách obstála a milovala vlast. Pro zrůdný režim se stala exemplárním cílem. „Milada“ pak promlouvá v kantátové formě a skrze mimořádný pěvecký výkon Belly Adamové. Zhudebněná slova z dopisů, které zavražděná těsně před svou smrtí adresovala blízkým, vhánějí slzy do očí a svírají hrdlo. Obrovská bolest…, z níž vede cesta skrz očišťující průlet nad českou krajinou ve „Woods and Fields“. Popsaný přechod může zapůsobit až zdrcujícím dojmem, přestože autorčin klavír přináší překrásné, až euforické okamžiky. Není divu, jako by šlo o posmrtný rozlet zmučené duše. K tomu krásné scenérie, ano, tak my se tu máme… V podobném smyslu by šlo psát i o „Darkovu“, mladším bráškovi „Tábora“. Žádné revoluční doutnání ani vzepětí, jen temnota, tíha, sfárání, siréna(?), dramatické lidské osudy a nádavkem další fantastická hudba. Že by z autorčina rodného kraje zaznívala i trocha Piazzolly? Toho má přeci dirigent a hornista Radek Baborák moc rád.

Kooperace jeho komorního souboru Baborák Ensemble s Nikol Bókovou přinesla nádhernou hudbu do dobrých i špatných časů. Vida, další styčný bod s „Mou vlastí“. Velké uznání si každopádně zasluhují všichni hudebníci z uvedeného souboru. Skladatelka z nich udělala rovnocenné partnery svého klavírního vyprávění; na úrovni interpretace pak přímo spolutvůrce. I jim se tedy dostalo proudu enormně důležitých partů, kterých se dotyční zhostili víc než kompetentně. Sám Baborák je v tomto směru nepřekonatelný. Vlastně jim všem přes všechnu odpovědnost, kterou nesou za svěřenou krásu, trochu závidím. Nejvíc asi možnost hlubokého prožitku během hraní. Psal jsem však o uznání. Jak ho vyjádřit? Nejsem náročný, po nikom nechci, aby se stal vzorovým vlastencem v modu naznačeném výše. Stačí projevit zájem, poslouchat, zajít na koncert, zamyslet se nad vším, z čeho „Her Country“ vzešla, a čas od času si připomenout jak mravní sílu Milady Horákové, tak verše z mocného finále „Home“. Věřím, že se pak spontánně dostaví něco jako dobrý pocit, zkrátka něco, co ve výsledku posílí nás všechny.

Jen pro úplnost dodávám, že album je kromě obvyklých digitálních platforem k dispozici i na CD a vinylu, a to ve vysokém standardu vydavatelství Soleil et Pluie.

22.01.2025	Diskuse (0)	Pekárek hackl@volny.cz