NIKOL BÓKOVÁ QUARTET - Elements

100%

Absolutní klid a vzpomínky na recenzi, ve které jsem kdysi dávno líčil obrazy všedního dne a dával je do kontextu s poslouchanou hudbou. Vše tehdy získávalo magický ráz, resp. univerzální přesah čerpající z dynamiky mezi bytím a vědomím. Podobný duchovní zážitek mě potkal i nyní. Cédéčko se roztočilo, ze sluchátek se začaly linout první tóny. Následovala příprava nového dokumentu a „odklikání“ několika zapomenutých oken v prohlížeči. Náhle mi před oči vyskočilo video zachycující rozhovor s jednou velmi známou modelkou. Zvuk byl ztlumený, zůstal jen obraz a zdánlivě nekompatibilní hudba. Takový náraz absurdity bych přál každému. Typická bulvární rubrika, zvoucí k závisti, či naopak k radosti z cizího neštěstí, se po pár klavírních akordech odpařila, vnímání se posunulo na jiný level a dorazilo porozumění.

Režisér Terrence Malick používá ve svých filmech k navození metafyzických doteků („Tvůrce“) plamínek, šumění listí ve větru apod. S hudbou Nikol Bókové se člověk bez podobné symboliky i nadále obejde. Ať už se koukáte na zrození hvězdy nebo na hranu kuchyňského stolu, jakmile začne znít její klavír, vždycky se dostaví podobný efekt. Ony doteky začnete cítit. Není přitom důvod k obavám, nikdo vás mentálně nezpracovává ani netlačí k inventuře svědomí, jen nenápadně vede k tomu lepšímu, co lze prožít. Platí to i o novém albu; možná ještě víc než o monumentálním, zároveň však velmi intimním a chvílemi temném „Prometheovi“. Na „Elements“ prostě nezní téměř žádné znepokojující, natož drásavé tóny. Napětí panuje jen mezi živly, kterým se věnuje. Jde ovšem o stav zcela přirozený, neboť na něm stojí svět, jehož součástí jsme i my. Pokud člověk otevře svou mysl, má šanci ho vnímat od základu. Jenže, kolik z nás něco takového dokáže a kolik z nás po něčem takovém vlastně touží. Poslouchám krásnou hudbu a pomalu dospívám k závěru, že někdo zjevně ano, a dokonce se chce o svůj prožitek nezištně podělit.

Tentokrát Nikol ve svých skladbách zachytila především přírodní (božskou, vyberte si) harmonii(!), kterou je náš svět prodchnut. Jakkoli odpornému, tak stále jen malému lidskému zlu v něm logicky nepřisoudila žádnou roli. S niterným utrpením či žalem bývá vše trochu složitější. Z aktuální kolekce nic takového rozhodně netryská, ostatně, vzhledem k jasně vytýčené obsahové stránce by ani nemělo. Odhlédlo se prostě jinam, a i když v nás něco bolestného zůstává, prométheovský zápas máme momentálně za sebou. Veselé pastelové barvy nicméně nedominují. Atmosféru již čtvrté řadové nahrávky – ono spolupůsobení různých prvků, resp. živlů – velmi dobře vystihuje jak sepjetí čtyř výrazných hráčských individualit, tak prostá fotografie uvnitř obálky cd. Temnější pobřežní vody víří kolem pustých skalisek a spíše tušené slunce válčí kdesi v dálavách s hradbou mraků. Nacházíme se na matičce Zemi, vítejte.

Základem jsou tedy mocné imprese přenášené dál. Pakliže se dá hovořit o úniku, tak snad jen ve smyslu toho, jakou míru nasazení budou skladby od posluchače vyžadovat. „Elements“ se musíte zcela oddat, teprve pak dostává jeho poslech smysl, teprve pak se může „vzlétnout“. Cílem však není únik, ale až transformační prožitek. Není-li vůle ho podstoupit, nezbývá než si dál dopřávat konvenční jazzovou kulisu v nějakém tom „Jazz Cafe“. Vše usnadňují melodie. Jazzová forma Nikol nebrání v tom, aby se co do krásných a atraktivních motivů mocně rozmáchla, nechala je adekvátně rozeznít a postihla takřka nemožné. Přijde mi, že uvedený jazzově/intelektuální aspekt absolutně neřeší. Možná právě z nějakého podobného důvodu přistoupila ke změně vydavatele, kterým již nejsou Animal music, ale vlastní label Soleil et Pluie (Slunce a Déšť). Počíná si tedy jako skladatel klasické hudby působící někde na pomezí baroka, romantismu a impresionismu. V navozených jazzových podmínkách funguje nespoutaný melodický základ náramně. Po velmi krátké chvíli se vždy začne směřovat hluboko pod povrch. Výsledkem tudíž není prvoplánový kvazi-soundtrack, nýbrž emocemi prodchnuté „zhudebnění“, a to nejen bazálních prvků, ale zároveň i principů námi vnímaného světa. Nikol na ploše necelých čtyřiceti minut nesází na líbivost, nýbrž na emoce a srozumitelnost, které se ze sdílených tónů nevytrácejí ani na okamžik. Proto může být prožitek jejích posluchačů také tak intenzivní a proto může mít její tvorba v budoucnu ještě o dost větší odezvu.

Přestože se zmiňuji o novém albu, měl bych upozornit, že „Elementy“ jsou už nějaký ten pátek venku. Nicméně, cd vyšlo až v říjnu a na vinyl si ještě chvilku (rádi) počkáme. Záhy navíc vyjde novinkové, tentokrát čistě klavírní album, nazvané „Naked Pieces“. První poslechy naznačují, že se bude znovu jednat o něco mimořádného, zřejmě další krok směrem ke klasice před příští kooperací, jejíž podobu si netroufám předpovídat. Avšak zpátky k elementární fyzice, resp. k jejímu komplexnímu prožívání na bázi hudební.:-) Na začátku jsem se zmiňoval o magické zkušenosti. Vyvolaly ji tóny úvodní kompozice „Shores of The Void“. Jedná se o nejrozsáhlejší kus a sám ho vnímám jako most mezi „Prometheem“ a něčím bytostně odlišným. Má jeho sílu, nicméně náladou směřuje jinam a tam, navzdory téměř psychedelické střední části a fantastické progrockové gradaci, také zůstává.

Následující skladby nemají hluchá místa a ani sekundu navíc. Rozbor každé z nich by vydal minimálně na rozsáhlejší odstavec. Když už si myslíte, že jste konečně „ve hře“, rozebere vás na prvočinitele geniálně baladizující „In the Realm of Aether“ (pro mě skladba roku) a poté dorazí Zemi věnovaná fuga „Six Point Six Sextillion Tons“. Nekončící kreativní vzepětí hlavní protagonistky maximálně podporují spoluhráči – píši přeci o Quartetu Nikol Bokové. Klavír samo sebou dominuje, dokáže však vést i dialog, ustoupit do pozadí a dát prostor kytarovým sólům. Kvalitu kytaristy Davida Dorůžky nemá smysl připomínat. Autorskou vizi oproti minulosti ještě více zvnitřnil, následně vzal za svou a propůjčil jí své kytarové umění, aniž by se nad ni stavěl. Guitar hero v pravém slova smyslu, lépe řečeno šlechetný kytarový rytíř.:-) Míra jeho porozumění až zaráží... Rytmika je bohatá a v podstatě dokonalá. Kontrabas Martina Kociána si užívá dostatek prostoru a svými hřejivými tóny jistí i podtrhuje někdy závažný, někdy hravý, vždy však cituplný dialog mezi klavírem a kytarou. V „Capable of Son“ má své velké sólo i on. Nesnadnou roli dostal bubeník Michal Wierzgoń. Ačkoliv ho mix přidržel jemně v pozadí (Cimfe, SONO), nestal se služebným stínem. Zahrát v jazzovém modu kompetentní bicí do latentní klasiky, nota bene vykazující přesahy do latina, rocku či popu je nesmírně obtížné. Michalovi se zadařilo na jedničku. I díky jeho hře budete „Elementy“ stále objevovat, i díky jeho neuvěřitelně pestré a procítěné hře v nich nakonec naleznete progresivní, přitom však neodtažitou verzi komorní hudby.

Jak vše shrnout; letos mi žádná jiná nahrávka nedala více, a to ani v rámci mého nejoblíbenějšího žánru. Dobře, poslední HEAVING EARTH šlapou Nikol a jejím spoluhráčům na paty, i když z druhé strany pocitového spektra. Jak tedy hodnotit desku, při jejímž poslechu se „dějí věci“? Pusťte si ji, pozorujte při tom lidi ve svém okolí a uvidíte, že se rozhodnete velice rychle. Neznámé totiž pochopíte, ty, které máte rádi, začnete milovat, ty, které milujete, budete milovat ještě víc a těm, které jste milovali, věnujete láskyplnou vzpomínku. Ano, „můj“ metal občas mívá účinky tak nějak opačné:-), pozitivní sdělení „Elements“ nicméně kvituji a momentálně i preferuji. Hodnocení tudíž nemůže být jiné než absolutní.

22.12.2022	Diskuse (4)	Pekárek hackl@volny.cz