NUCLEAR ASSAULT - Game Over

80%

Legendární baskytarista a spoluzakladatel původních ANTHRAX Dan Lilker byl již v polovině osmdesátých let velmi činorodým hudebníkem. Nejenom že spolu s bývalými spoluhráči Scottem Ianem a Charliem Benantem založil jednorázový hardcore/thrasherský projekt S.O.D. coby ventil nahromaděné agresivity a tužeb po metalové extrémnosti podávané tak trochu zábavnou formou, ale vdechl život i své nové dlouhodobé kapele NUCLEAR ASSAULT. Jeho spoluhráčem se zde stal bývalý roadie John Connelly, který coby frontman této nové Lilkerovy party proslul strhující kytarovou prací a poněkud výrazným vokálem ve stylu opilecky uhýkaného ječáku ostrého jako pouliční siréna. Dalším do party byl druhý kytarista Anthony Bramante a v neposlední řadě také zkušený bubeník Glenn Evans. NUCLEAR ASSAULT začali naplno řádit v oblasti New Yorku a v klubech východního pobřeží v průběhu roku 1985, aby se o rok později dočkali nahrávací smlouvy a následně také debutové desky „Game Over“.

NUCLEAR ASSAULT prakticky dokázali navazovat jak na Lilkerovu práci v rámci ANTHRAX, tak v sobě měli onen drásavý sociálně kritický esprit a velkou dávku nespoutanosti, příznačnou rovněž pro tvorbu S.O.D.. S fenomenálním albem, spojujícím světy rychlého a tvrdého mosh-metalu a jedovatého hardcoru, „Speak English Or Die“, tento jednorázový projekt u fans velmi uspěl. I neutěšená hudba NUCLEAR ASSAULT se brzy stala specialitkou, paranoidně černohumoristickým crossoverovým organismem. I jejich texty rozhodně stály za pozornost a vypovídaly nemálo o postojích samotných muzikantů. Dotýkaly se totiž sociálních nepravostí, politiky, hrozbami války a jaderné katastrofy, zhoršujícího se životního prostředí a z velké části také kritikou velkých průmyslových korporací.

Navzdory spoléhání se na rychlost, tvrdost a celkovou přímočarost, těžící hodně z agresivního nastavení tehdejších skladeb, mělo debutové album stran originality vyznění hodně co do sebe. Do dnešních dní patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co pod logem NUCLEAR ASSAULT kdy vzniklo. Nahrávce bylo totiž vlastní ono kouzlo spontánnosti a přirozeného feelingu poloviny osmdesátých let. Tam kde podobné pokusy jiných kapel obvykle selhávaly, stali se NUCLEAR ASSAULT mistry propojování divokosti s humorem. Kromě zvláštně ozvučených kytarových riffů, působících skutečně olovnatě až toxicky, zajímavě vytažené gruntovní basy a výstavních bicích, které dokázaly přecházet od punkového kvapíku k rytmům ve stylu rockové klasiky, byl tím nejvýraznějším poznávacím znamením jejich zvuku právě nervní ječák Johna Connellyho. Místy dokázal uzpívat poměrně čisté pasáže, jinde se tlačil do popředí hysterickým stylem ušní bubínky trhajících výkřiků.

Skladby měly převážně svižný thrashový náboj a upalovaly jak se na kapelu, která svého času upoutala spousty amerických metalheads, slušelo a patřilo. Muzikantské výkony zde byly na rozhodně vyšší úrovni, než by leckdo očekával od teprve debutujícího tělesa. Vše mělo spád jízdy shinkanzenu rovinatou krajinou a zběsilé sólování řezalo zvukovou hmotu jako lejzr, jenž se vymknul kontrole. Album velmi vkusně kloubilo speedmetalové jízdy („Sin“, „Cold Steel“ nebo „Stranded In Hell“), obsahující melodické motivy a chytlavé riffy, s šílenými ultra-zběsilými kraťasy oslavujícími ducha na světlo se tehdy deroucího hardcoru („My America“ nebo „Hang The Pope“). Nacházely se zde však i rozvláčnělé skladby ve středních tempech („Betrayal“), ale také vrcholně vygradovaný post-apo hororový epos „Brain Dead“, který svých sedm minut časomíry začínal dlouhou akustickou vybrnkávačkou, ale záhy přecházel ve strhující thrashmetalový nářez. V této skladbě se to hemžilo kanibalistickými chirurgy a dalšími zjevy.

I když kapela vždy působila velmi pouličně a dávala to najevo nejen prostřednictvím svých civilních postojů, ale i svou originální hudbou, která vězela někde na křižovatce speed metalu, rodícího se thrashe a hardcore punku, bylo nepochybné, že NUCLEAR ASSAULT měli vždy trochu hlubší jádro, než by se mohlo zdát. O jejich velkém talentu svědčily takové hymny jako třeba „Nuclear War“, jež byla napěchovaná důstojnými riffy, či punkově chytlavá „Vengeance“ se zjevně největší dávkou melodiky. 

Co se na tomto albu povedlo, byla především produkce, celkový mix nástrojů a čistota provedení, jaká byla v osmdesátých letech vlastní jen inovativním tělesům metalového extrému. Pozdější desky jako „Survive“ a „Handle With Care“ kapelu vyzněním posunuly ještě do trochu drsnějšího prostředí. Podařilo se na nich možná ještě lépe vystihnout balanc mezi speed metalem a hardcorem. „Game Over“ však upoutává právě svou majestátní bezprostředností. Za zmínku stojí i obal od vynikajícího kreslíře Edwarda Repky, autora velkého množství parádních metalových obálek pozdějších let (MEGADETH, DEATH, EVILDEAD a jiné), protože jeho zdejší atomový výbuch může platit za skvostné komiksové memento stavu světa plného napětí právě i v těchto dnech.

25.01.2023	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz