OBITUARY - Dying Of Everything

80%

Floridským veteránům OBITUARY se s jejich novinkou „Dying Of Everything“ konečně podařilo trefit do momentálních požadavků metalového trhu. Pokud tedy za ten metalový trh budeme považovat především velký počet po old-schoolové metalové muzice hladových pamětníků. Vůbec se nedivím Relapse Records, že se této kapele věnují, neboť OBITUARY vždy patřili k tělesům s velmi oddanými fanoušky, navíc zkušená deathmetalová stálice rozhodně v posledních letech nehýřila studiovými aktivitami. Všichni dobře ví, co od OBITUARY mohou dostat, což je nesporně další výhodou jejich fungování. Asi se nečekala možnost, že by hydra z Tampy přišla s materiálem natolik zhoubným, jakým ve své době bývaly jejich první řadovky „Slowly We Rot“ či „Cause Of Death“, nedošlo k tomu ani letos, neboť od této doby dělí současnost více než tři dekády fungování a i Tardyové se v rámci pojetí svého death metalu zkrátka vyvíjejí.

Novinka je svým způsobem křížencem produkčně nejvysekanějšího a nejriffovějšího alba jejich historie „The End Complete“ z roku 1992, s přímočařejším a jednodušším výrazem z posledních řadovek. Zvuk těchto smrťáků je od prvních chvil nezaměnitelný a posluchači zjevně ocení, že se kapela nevydala dobývat nějaká nová území, ale zaměřila se zejména na to, s čím si je kdysi získala. Podladěný zvuk kytar, valivé hutné riffy oslavující odkaz praotců CELTIC FROST a spíše střední tempa, tohle všechno vždy patřilo ke jménu OBITUARY, stejně jako drásavý hrdelní řev Johna Tardyho, či prostorově vyznívající bubenická hra jeho bratra Donalda. Album „Dying Of Everything“ je zcela typickou a pečlivě zpracovanou sadou, jaká veteránům deathmetalového old-schoolu určitě neudělá ostudu.

Trevor Peres, autor většiny oněch památných houpavých riffů, našel již před časem skvělého kytarového parťáka v Kennym Andrewsovi, který pro změnu opatřil nové skladby rovněž pozoruhodně kakofonickými sóly. Ostatně celá souhra kvintetu je zde velice přirozená a konzistentní. Člověku se díky té vitalitě vůbec nechce věřit, že od první poloviny devadesátých let uběhlo třicet let. Album totiž šlape od začátku do konce, umocněno i nějakým tím přímočarým singlem typu „The Wrong Time“, který zde odhaluje to rockenrolovější, co se kapela, donedávna spíše stále více tak nějak zjednodušující svůj projev, stačila naučit.

Hned v úvodu umístěná svižná „Barely Alive“ má tu sílu strhnout a svým hromovým vyzněním navozuje tu správnou atmosféru zlatých časů deathu. Jde o jeden z těch rychlejších songů, který se ve své prostřední části zaskvěje i znamenitými riffovými party, za které by se nemuseli stydět ani SLAYER v nějaké ze svých pozoruhodných půlhodinek. Posléze i titulní song má onen parádní drive a přibližuje letitou kapelu k ideálu, jaký ve své době představovalo album „The End Complete“. John Tardy dokazuje v každém songu, jak neopakovatelnou značkou jeho záhrobní hrdelní vokál zůstal. Snad nejlepšího výsledku dosahuje celá kapela v hymnách jako „My Will To Live“ či „Without a Conscience“, které dokonale navozují feeling starých dobrých časů a nabídnou několik skutečně parádních instrumentálních chvilek made from OBITUARY. Zkrátka a dobře, kdo od této kapely očekával prověřeným způsobem uchopené deathmetalové album, kvalitní zvuk, autenticitu prýštící z každé minuty a v neposlední řadě pozoruhodný cover-art celého díla, pak nebude rozhodně zklamán. Za mne je tohle asi jejich nejlepší řadovka od „The End Complete“.

18.01.2023	Diskuse (28)	Stray janpibal@crazydiamond.cz