OBITUARY - Inked In Blood

60%

A máme tady po pěti letech další řadovku od floridských smrtonošů z OBITUARY, ke kterým chovám vzhledem k jejich rané tvorbě stále obrovský respekt. Dost možná o to hůře se mi bude psát tahle recenze. Začněme však popořadě. Srpnové vystoupení na Brutal Assaultu ukázalo, jak to Tardyovcům stále šlape a rovněž také patřilo k největším ozdobám festivalu. Zprávy, že kapela již nějaký ten měsíc maká v podmínkách domácího studia na nových skladbách, byly více než potěšující. Obdivuhodná na celé věci se ukázala zejména skutečnost, že pětice šla do realizace nové nahrávky prakticky sama bez pomoci kohokoliv zvenčí (určité finanční prostředky byly však vybrány pomocí Kickstarteru od příznivců). Záhy byla však podepsána pouze nutná distribuční smlouva s vydavatelstvím Relapse Records. Celá tvorba, nahrávání a zadávání výroby díla, včetně její koordinace, připadli tak jen a pouze na členy kapely. Na jednu stranu si opravdu  myslím, že se floridským dnes všechno daří jak má, včetně nových skladeb, které opravdu v dobrém slova smyslu šlapou. Jenže bych si zde na druhou stranu neodpustil jednu podstatnou otázku. Vzpomene si ještě někdo z letitých příznivců, pamatujících na jejich počátky, proč jsme vůbec v roce 1989 začali poslouchat hudbu právě od OBITUARY? Určitě si nemyslím, že by to bylo kvůli tak prosté věci, jakože to kapele dobře šlape, že jo? Šlape to i ZZ TOP, abych byl přesný.

Jasně OBITUARY nikdy nepatřili k těm souborům, které by vládli (oni opravdu vládli, ale ne tím způsobem, který záhy jmenuji) deathmetalové scéně prostřednictvím nějaké technické brilance, vysekanosti a nadměrné rychlosti. Jejich největší devízou a vlastně i tím, co je dělalo jednou z nejoriginálnějších smeček na poli death metalu, byla vždy atmosféra a celkový prožitek vlastní hudby, který se násobil v okamžiku, kdy John Tardy otevřel pusu a dal průchod svému zvířeckému řevu (borec). Není na světě totiž kapely, kterou by jste si (díky tomu) mohli s OBITUARY splést, což považuji za to největší vyznamenání, jakého se může hudebník dočkat, zvlášť pak pohybující se v natolik úzkých mantinelech extrémního metalového subžánru. Takže kde jsme to skončili? Už vím, nová deska „Inked In Blood“ prostě dobře šlape a je na ní poznat, že si kapela celé nahrávání užívala v uvolněné atmosféře, protože songy se skutečně dobře a bezproblémově poslouchají. Jenže mě tohle u OBITUARY prostě nestačí. Chápu, že bylo i hůř, ale o tom já nic nevím, protože poslední deskou, kterou jsem u nich sledoval, byla před dvaceti lety „World Demise“ a ta byla čtvrtou skvělou věcí v řadě a je dodnes považována za poslední skutečně hybatelskou (evoluční) záležitost. Na ani jednu z prvních čtyř řadovek novinka nemá. Nemá v sobě totiž onu dávnou uměleckou nadstavbu. Furt tyhle borce totiž beru jako kapelu, u které je něco podobného nutné, než jako nějaké tvrdě metalové THE ROLLING STONES.

Koukněte třeba na poslední AT THE GATES, na to s jak parádní deskou před nedávnem přišli. Zvukově masakrující, průraznou, vrstevnatou, zkrátka s deskou, co sice navazuje na dávnou minulost, ale Švédové na ní svou tvorbu rovněž ještě posouvají směrem rafinovanějších vyhrávek a melodiky celkově. Tohle se zde neděje. Abych to celé plně upřesnil, musíme se vrátit k tématu OBITUARY. V porovnání třeba s albem „Cause Of Death“ vyznívá „Inked In Blood“ prostě jenom jako svěží demo a je to logické. Domácí studio, ve kterém nová deska vznikla, se rozhodně nemůže rovnat floridskému paláci bratří Morrisů, kde nad jejich nahrávkami před čtvrtstoletím dlel expert nejpovolanější Scott Burns. Neupírám Tardyovcům zaujetí do nové tvorby, semknutost a obrovskou snahu, libuji si, že nalezli pevnou sestavu pomocí skvělých nových spoluhráčů - basového veterána Terry Butlera a kytaristy Kenny Andrewse, kteří nyní skvěle doplňují oba Tardyovce i Trevora Perese, ale jejich nové album přesně charakterizuje neutěšenou situaci na hudební scéně obecně. Není totiž nic smutnějšího než když se kapela, která dříve měla od vydavatele obrovský rozpočet a za něj předvedla i patřičnou kvalitu, dnes musí spokojit s mnohem skromnějšími podmínkami domácího studia. Ne že by se to odráželo nějak na kvalitě hudebních nápadů, ale určitě je to znát na výsledném zvuku/ zaobalení díla – a bitý je jen a pouze posluchač. Tohle se mi nelíbí, i když ze situace opravdu neviním kapelu.

OBITUARY prostě s veškerou péčí nahráli vyrovnanou a vcelku uspokojivou věc, která je plná pohodových vypalovaček, kde si kvintet zadovádí v takovém tom  svém současném, death metalem lehoulince zasmrádlém, bigbítku, ale to je tak asi všechno. Nová sestava je perfektní a jsem rád, že se celková pohoda odráží, jak na odlehčenějších skladbách z novinky, tak na koncertech. Kenny Andrews je výborný kytarista, jehož sóla do skladeb výtečně pasují, Trevor Peres (ovlivněn dávnou tvorbou CELTIC FROST a HELLHAMMER) zas hází těžká kila a spolu s bubeníkem Donaldem Tardym tvoří instrumentální kostru. John Tardy už sice není hlasově takovej ďábel, jakým kdysi býval, ale svůj současný (pravda trochu omšelý) projev dobře přizpůsobuje skladbám. „Inked In Blood“ není špatná deska, je to pohodová věc, ale přiznejme si otevřeně, na nic z prvních čtyř věcí prostě nemá a jeden z hlavních důvodů u tohoto názoru vidím v tom, že dnes prostě čím dál více kapel první ligy nemá zdaleka tolik finančních prostředků, aby svá alba dostali na někdejší (zejména) uměleckou úroveň. A to velmi bolí. Bohužel jen 60%. Nahrát to v Morrisoundu se Scottem, věřím v mnohem lepší slavnost.

Nejlepší vypalovačky: „Centuries Of Lies“, „Minds Of The World“, „Visions In My Head“ a špinavá zatracovaná šleha „Violence“

03.11.2014	Diskuse (19)	Stray janpibal@crazydiamond.cz